Jiří Krutina

 Text byl původně publikován v časopise Svět kulturistiky 6/2020. V kulturistických sportech tělo budujeme, rýsujeme a hodnotíme, jak vypadá při pohledu z vnějšku. Zaměřujeme se na symetrické budování svalové hmoty, její hustotu a separaci jednotlivých svalů s cílem vyladit jeho celkový vzhled – formu v estetické prezentaci. V různých kategoriích kulturistiky se samozřejmě zohledňují různé kvality a aspekty, nicméně vždy jde především o hodnocení vnějšího viditelného těla. Oproti tomuto “objektivnímu” kulturistickému tj. fyzickému tělu – tělu nazíranému z vnějšku, které je předmětem kulturistického snažení – je zde nepochybně přítomen i způsob, jakým my sami přímo subjektivně “z nitra” cítíme naši celkovou tělesnost. Tu tvoří naše “z nitra” přímo cítícím způsobem uvědomované a prožívané kulturistické i “nekulturistické” tělo jako celek, včetně jeho nekonečné “psychické hlubiny” – duševní “prostorovosti”, která se navenek manifestuje právě jako naše vysněné kulturistické tělo, ale i cel

  “Ti, kteří by se vzdali základní svobody, aby si koupili trochu dočasné bezpečnosti, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost.”  Benjamin Franklin, americký státník, jeden ze zakladatelů USA, signatář Deklarace nezávislosti (1776). Hitem poslední doby se v mainstreamových médiích stala nová statistika – statistika s počty testovaných, nakažených, vyléčených a zemřelých na tzv. “koronavirus”. Denně je aktualizována a servírována prostřednictvím médií. Ptám se, proč se stejným způsobem nepropagují statistiky nakažených, vyléčených, zemřelých a testovaných na jiné nemoci?  Kolik lidí umírá ročně třeba na běžnou “chřipku”? Dozvídáme se, že chřipka byla údajně takřka vymýcena.  Kolik lidí umírá například hlady nebo v souvislosti s jejich bezvýchodnou ekonomickou situací? Proč tato čísla nevidíme například ve vztahu k celkové situaci?  Současně se ve statistikách jakoby nezohledňuje stáří obětí ani jejich přidružené nemoci, které mají na jejich úmrtí často rozhodující vliv. Za “příčinu sm

Klasický materialistický medicínský přístup k nemocem je takový, že obviňuje jak jinak, výhradně „cizí“ „těla“ ať už v podobě virů, bakterií, toxinů, rakovinných buněk, nebo jak je dnes v módě, geny, apod. z příčin nemocí. Je zajímavé si všimnout jedné nepřehlédnutelné „podobnosti v rozdílnosti“ kdy sama „nezdravá“ společnost ze svých vlastních „nemocí“ obviňuje například cizince, nebo jiné národnosti, z problému dané společnosti, viz klasická populistická hesla typu: „práci našim lidem nikoliv imigrantům“, za „špatnou ekonomickou situaci Německa mohou židi“, „západní imperialisté mohou za špatnou úrodu,“ apod. Pokud přistupujeme k nemocem ať už osobním, nebo kolektivním, sociálním nebo ekonomickým způsobem, že je nutné tyto „cizí“ „těla“, která jsme označili za „viníky – příčiny“ našich nemocí „odstranit“ například chirurgický uříznout, nebo chemoterapií zlikvidovat, nebo jaderným zářením zničit, vyhubit v plynových komorách a tak eliminovat tyto nepřátelská „cizí těla“ – zdánlivé pří

Co když Česká republika i další státy jsou ve skutečnosti jen maskované korporace, tvářící se jako národní společenství? Co jsou vlastně státy? Nejde mi nyní o přesnou definici, ale o prosté zjištění, co vlastně státy představují pro život člověka. Běžná idealistická představa je taková, že jde o projev tzv. “národní suverenity”, o “naši vlastní” vládu, kterou si tzv. “demokraticky” volíme. Jinou nevyřčenou idealistickou představou je jakýsi pocit povinnosti řídit se vším, co daný stát nařídí skrze nejrůznější tzv. zákony, vyhlášky a nařízení. Stát to s námi přece myslí dobře a chrání nás. A jako správní občané bychom měli poslouchat jeho zákony a nařízení. Členem státu se stáváme tím, že získáme tzv. ID, tedy určitý identifikační dokument. U nás je jím tzv. občanský průkaz. Tím je našemu tělu přiděleno unikátní identifikační číslo, s kterým se pak dále pracuje v záležitostech jakékoliv interakce jedince s orgány státu. Současně si všimněme, že to, co nazýváme státem, není totožné se s