Opravdu zarážející duchovní slepota

Ve článku “Zarážející duchovní slepota” (http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/nauka---praxe/zarazejici-duchovni-slepota.html) se autor již po x-té zabývá svým dilematem, zda je či není tělem - samozřejmě projektovaného do jakési nauky, ve které tvrdí, že “nejsme tělem” - ANIŽ by kdy ve svých knihách sdělil, základní skutečnost a to, co je ono “tělo”, když o něm autoritativně prohlašuje, že jím nejsme.

O jakém “těle” tedy autor stále hovoří? 

O svém mentálním objektivizujícím pohledu na tělo zvnějšku, tedy z ega - tedy PŘEDSTAVĚ těla? Ano, pak jistě nemůžeme být takovou “představou” objektivizujícího mentálního pohledu ega.

Nepoznáváme, že vůbec nějaké tělo jest, ryze subjektivně skrze své vědomí těla jako takového, prostě že “z nitra” cítíme jeho fyzickou přítomnost, jeho stálou fyzickou aktualizaci ve svém bytí? 

Ale takové tělo rozhodně není “hmotným objektivním tělem”, kterým nejsme. Copak bezprostřední vědomí tělesného bytí těla, jak jej prožíváme, je nějakým “hmotným neživým tělem”? 

Vědomí tělesného bytí těla není jenom prostý fakt - skutečnost, že si s nějakého já uvědomujeme přítomnost těla jako “objektu”, ale samo ohraničené - byť z principu neomezené vědomí, které se jako tělesné bytí zpřítomňuje. 

Další otázkou je, jak autor chápe samotné slovo “hmotné” tělo? Jak se chápe “hmota”? Jako nějaká objektivní hmota jak nás poučuje fyzika typu masa, kostí, vnitřností nebo jako subjektivní kvality spočívající v samotném vědomí ze kterého je utvářeno veškeré bytí a jeho nesčetné formy a tvary?

Naopak naše přímo meditativní zkušenost vědomí nám říká, že nikoliv “nejsme tělem”, ani že “máme tělo”, ale jsme fyzickým tělem - organismem, který sám o sobě ALE není ničím jiným, než určitým ohraničeným vědomím, tedy tělem-vědomí různých tvarů tvořených různými kvalitami samotného vědomí - duše.

Naše tělo, kterým jsme je ALE ryze ne-fyzické a ne-hmotné, neboť vědomí tělesného organismu jako celku není žádným hmotným tělem, ale polem cítícího vědomí, které je z principu neomezené hranicemi organismu. 

Naše tělo je tak primárně polem cítícího vědomí, které zahrnuje subjektivně prožívanou tělesnost jako takovou a skrze ní i ne-oddělené prostory kolem a v nitru subjektivně cítěného těla jako celku.

Vědomí těla jako celku je neomezené hranicemi organismu. 

Proč bychom se tedy museli odtotožňovat od nějaké své vlastní vykonstruované představy “hmotného těla”? 

Nestačí opravdu být svým vědomím těla a já jako celku? Právě toto vědomí nás osvobozuje od každého já i těla s ním spojeném.

Není snaha naopak “koukat” na tělo “pod námi”, či své tělo pozorovat jako “neživý předmět=hrnek” před sebou nebo jej “vodit jako na provázku” z nějakého prostoru “nad hlavou”, abychom nebyli tělem a “rozlišili” se od těla je mentální tělocvik? 

Není vědomí těla jako celku nelokální, tedy neumístitelné v prostoru -  a to z principu, neboť samo vědomí je esencí prostorovosti jako takové?

Naše vědomí se rozšiřuje nikoliv snahou, abychom tělo necítili a nebylo v naší zkušenosti zahrnuto jeho vědomí, ale právě naopak, tedy zahrnutím vědomí těla jako celku do našeho vědomí, kterým jsme, a to od začátku meditace. 

Otázku, kterou hledající potřebuje vyřešit, není o tom, zda je nebo není tělo, ale co je vědomí a být vědomím samým včetně těla, které je živým poznávajím nástrojem naší duše-vědomí, kterým jsme. Toto tělo je ale ne-fyzické a ryze subjektivní. 

Hovořit stále o nějakém vykonstruovaném “hmotném těle”, jak jej chápe zřejmě materialistická medicína z vnějšího pohledu ega, tedy jako “pacienta”, je duševní představou.

To, co nám obecně chybí, je konečně sebe plně cítit ve svém tělesné bytí jako neomezeném duševním prostoru našeho vědomí Já, neomezeného kůží organismu.

Právě nazírání těla jako “hmotné objektivní neživé tělo” - jakési odpadnutí od Boha, které jenom dočasně oživujeme, je základní překážkou a nevědomostí bránící nám skutečnému pochopení vědomí a těla jako takového. 

Právě tento vnější pohled na nás samé, na tělo, na svět, tedy tento pohled od vědomí odděleného ega, je v tantře zván právem nevědomostí. 

Jak lze řečí nevědomosti poskytovat nauku, která by danou nevědomost opravdu odstraňovala? 

Sféra vědomí, kterým opravdu jsme, je vědomím, jak bytí tak i ne-bytí neboli potenciálního. Skutečné Myšlení, tedy svobodné meditativní myšlení - nikoliv vázané v předem určených mentálních drahách, se ale neorientuje na “buď to nebo to”, ale přímo meditativním způsobem na dané věci a skutečnosti, které komunikuje, tedy přímo co jest bytí dané věci, nikoliv zda jsme tím, či oním, když prvně ani neřekneme, co jsme my a co je ono, čím máme nebo nemáme být. 

Právě tento nedostatek skutečného autentického myšlení vyvstávajícího z meditativního vědomí je základním problémem a symptomem praktického “nedostatku vědomí” v naší době. To nezachráníme hlásáním, jak údajně známe nějaké “božké Já”. To, co se počítá, je naše aktuální vědomí a k němu patří i způsob našeho myšlení a vyjadřování - to ve skutečnosti usvědčuje “našeho ducha” z jeho stavu, a to zcela bezprostředně a ukazuje nám, jaké skutečné “božské Já” jsme poznali a jsme nositeli.

Současně je zarážející, že se autor v článku “podivuje” nad tím, že “křesťanští učitelé, světci a mudrci:-)” (kteří, konkrétně samozřejmě není uvedeno, jde o zjevenou pravdu zřejmě:-)), negují tělesnou zkušenost a tedy vlastně cítění jako takové, žijí v rozporu. Vždyť samotné učení autora článku, které je eklektickým mixem “křesťanské mystiky” a “východní jógy”, zcela stejným - byť svým vlastním jiným unikátním způsobem, neguje tělo v naší zkušenosti a žije tento rozpor celou dobu?

Otázka spirituálního vývoje, který spočívá výhradně v kultivaci a rozšiřování vědomí, přece vůbec nestojí na tom, zda přijmeme myšlenku “jsem hmotné tělo” nebo naopak “nejsem hmotné tělo”, ale na bezprostředním poznáním toho, co tělo jako takové je v naší zkušenosti. Meditace probíhá v našem bezprostředním cítícím vědomí, nikoliv v objektivizujícím myšlení zda jsme nebo nejsme tělem.

Svou “pravdu” autor dokazuje svým “mystickým” výkladem katolického symbolu ukřižovaného člověka na kříži - údajného Ježíše, kdy dedukuje, že mrtvý člověk představuje božského ducha a jeho přibití na kříž naše ztotožnění s tělem=nevědomou hmotou těla. Nicméně je třeba říci, že skutečné spirituální myšlení nemyslí v nevědomé dualitě typu “božský Duch” a “nevědomá hmota těla” - což je jenom další “rakovinotvorná” recyklace prvotní vnitřní oddělenosti a rozporu dvou neslučitelných kategorií, které ego projektuje do vnějších protikladů typů “Bůh-satan”, “dobro-zlo”, “božské Já-ego”, “živá hmota-neživá hmota”, “zlé odstředivé síly a energie”-”dobré dostředivé síly a energie” a samozřejmě “duše-neživé hmotné tělo”, atd.

Co dokazuje toto “souznění” nauky autora s katolickým symbolem pro potvrzení svého mentálního přesvědčení, že “nejsme tělem”?

Míním, že obyčejné usvědčení ze stejného myšlenkového a prožitkového zdroje, ze kterého tato “učení”, jak “křesťanská mystika”, tak “jóga a mystika Jiřího Vacka” ve skutečnosti vyvstávají: z nevědomosti o těle a jeho vztahu k vědomí, a tak vzniklé schizofrenní duality ega mezi duší a tělem. 

Poslední odstavec článku cituji celý:

“Na rozdíl od křesťanství na východě, v Indii učitelé hinduismu dobře znají zásadní důležitost poučení „nejsem tělem“ pro duchovní život, jasně učí a kladou na jeho praxi důraz, jaký si pro svou důležitost zaslouží.”

Toto prohlášení “bez důkazu” opět jako “zjevená pravda” ALE ZCELA NEODPOVÍDÁ pravdivosti, jak se můžeme přesvědčit. Je polopravdou a tedy ve své podstatě lží, kterou si každý, trochu studující opravdu východních nauk, snadno může ověřit. Védanta a klasická Patandžaliho jóga jsou jenom jedny z mnoha duchovních systémů a myšlenkových soustav, které historicky “na východě” vznikly v určité době a klimatu a jako odpovědi na určité specifické otázky. Šlo o nauky dostupné jenom vládnoucí kastě brahmánů, kteří tím doslova a do písmene “oblboval” lid.

Skutečným filozofickým vrcholem indického či hinduistického - tedy chceme-li “východního” myšlení, které nalezlo svůj experimentální a intelektuální rozkvět v 9.-11. století v severní Indii (Kašmír) učí zcela něco jiného “o těle” než “křesťanská mystika” nebo “klasická indická Patandžáliho jóga nebo elitářská advaita védanta. Více o vývoji východního spirituálního myšlení, viz zde:

https://joga.vedomi.info/jazyk-nauk-jako-rec-vedomi/

Ve skutečnosti východní nauky vůbec neřeší a nemyslí o těle jako o objektivním hmotném těle a neřeší otázku “zda jsme takovým tělem či ne” (to je čistě otázka, kterou stále řeší pouze autor článku)  - neboť ví, že takové “tělo” ve skutečnosti neexistuje, ale je “majou” - mentální představou vyvstalou vnímáním těla a druhých lidí “z vnějšku” z pozice nevědomého ega. 

NAOPAK ALE chápou a také učí, že tělo je doslova a do písmene “CHRÁMEM Boha a sídlem všech bohyň a bohyní”!!! 

Co je tímto poetickým jazykem tantry řečeno? Tělo je ohraničeným polem vědomí se svými prostory a kvalitami samotného vědomí. Co nám chybí za pochopení je skutečnost=fakt, že samo vědomí či duše v sobě obsahuje své vlastní vrozené tělesné kvality, vzory, podoby, ryze ne-fyzického charakteru, které tvoří tělo-duše či tělo-vědomí. Právě z těchto kvalit mohou vyvstávat nesčetné vnější manifestace fyzických těl-organismů ve fyzických světech jak je vnímáme svým smyslovým vybavením našeho vlastního těla. 

Uvádím pouze pár z typických výroků indické duchovní tradice o těle:

„Své tělo nazírej jako plnost všech cest k osvícení a unikátních individuálních způsobů projevení vesmíru jako celku. Těla jsou rozmanitá vlivem prožívání a působení času. Jsou vyjádřením nejrůznějších vzorců ztělesňování pohybu vědomí v časoprostoru. Nazírání – meditace těla tímto způsobem vede k poznání těla jako prostoru nesčetného množství bohů (kvalit) a bohyní (schopností). Učiň proto své tělo předmětem meditace, vnitřního uctívání jako obětinu samotné záři vědomí Já. Kdo své tělo plně procitl svým vědomím, nalézá svobodu.“

Abhinavagupta

„Ó Matko, celé tělo se všemi svými orgány v nitru i vně je prázdným prostorem vědomí.“

Mahartha-Mandžári, Mahešvarananda

Rozhodně nikde jsem v duchovních spisech východní filozofie nenašel otázku typu “zda jsme nebo nejsme tělem”. To nalezneme pouze v brahmánském učení védanty a jako stále RE-CYKLOVANÉ téma v podobných článcích autora.

O jakých “učitelích hinduismu” to tedy autor článku hovoří? S kolika takovými učiteli se asi tak setkal za posledních ca 20 let?

Odkud tedy pochází tato “tvrzení”, o kterém tak autor zasvěceně píše?

Míním, že pouze z nevědomosti týkající se našeho těla, naší identity a podstaty skutečnosti - tedy ve skutečnosti z nedostatku vědomí ve vlastní zkušenosti těla, své primární identity, před kterou se utíká - její vnější projekcí v podobě “mystické nauky” o “hmotném” těle, kterým nejsme a od kterého se musíme “rozlišit” - kterou navíc údajně učí “všichni praví mistři”. Chtěl bych tyto “pravé mistry” opravdu vidět.

Mám za sebou téměř 20 let studia všech duchovních tradic východu a západu, ale to, co píše autor článku, najdeme opravdu jenom u “katolické mystiky” nebo “védantické klasické jógy” - které se tak dobře doplňují právě svou základní symptomatickou nevědomostí o těle, jeho popírání a stejně tak popírání cítění a smyslového vnímání jako něco “nižšího”, od čeho máme “odtáhnout pozornost vědomí”, jak se tyto nauky vykládají. 

Míním, vzhledem k detailní znalosti textů autora i autora samého, že celý problém je pouze v tom, že učení autora je prodchnuto základními výchozími předpoklady o dvou skutečnostech a tedy dualitě člověka, která se všemožně recykluje a kterého vidí a rozděluje na jakéhosi “živého Ducha”, který oživuje “nevědomé hmotné tělo”. Tento rozpor pak udržuje napětí produkující stále opakujícími se typy článků utvrzující se v tom, že opravdu “nejsme tělem” - i když se stále prožíváme tělesně, jak jinak. Jasný rozpor samozřejmě. Ano tento vnitřní rozpor ještě vygeneruje mnoho takových podobných článků, jako už vygeneroval. 

Prvotní skutečností ale není myšlenka, zda jsme tělem či nejsme tělem.

Současně vědomí myšlenky “jsem tělo” není to samé jako skutečnost “jsem tělo” a vědomí myšlenky “nejsem tělem” není to samé jako skutečnost “nejsem tělo”. 

Tělem a skrze tělo - tedy tělesně se stále prožíváme, a to, ať si ego myslí, že je nebo není tělem. Pocit sebe a tělesné bytí jsou neoddělitelné. Jakékoliv snahy “rozlišit” “sebe” od “těla” jsou zcela nesmyslné a neuskutečnitelné rady, jak se již přesvědčilo mnoho meditujících. Skutečně meditativní otázkou je, ale jak toto “tělo” přímo prožíváme - tedy, co je tělo v naší zkušenosti a nikoliv věčný rozpor, zda jsme nebo nejsme tělem, který navíc projektujeme na nějak vnější rozpor mezi “anonymními” učiteli “křesťanství” a “védanty”. 

Pokud ale přijmeme nevědomé přesvědčení o existenci objektivního neživého hmotného těla, ze kterého se musíme “vysvobozovat”, které je “odpadlou šakti od Boha”, a které máme pozorovat jako hrnek na stole odkud si z venku “zpoza hlavy”, jak autor učí na meditacích, pak nemohou tyto rozpory nepřijít. 

Vydávat je ale za domnělé rozpory mezi jakýmisi anonymními “křesťanskými světci, učiteli a mudrci” a “hinduistickými učiteli”, není skutečně účinnou “terapií” základního rozporu a tedy oné “duchovní slepoty”, která se stále RE-CYKLUJE. 

Nejde spíše o naše vlastní základní rozpory v tom, co sami žijeme a  jak myslíme?

Je udržování druhých ve stejné nevědomosti a utvrzování se v ní O-PRAVDU spirituálně zdravé?