Komunismus jako stav vědomí jednotlivce a komunity

“Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb”. 

Karel Marx, Komunistický Manifest.

„Není náhodou, že první komunism novodobý byl český. Naši táboři jsou první novodobí socialisté, socialism je čistě český. Měli jsme v táboritech první socialisty a komunisty. Usilujme, aby mezi námi žebráka nebylo. To je náš český ideál.“ 

Tomáš Garrigue Masaryk.

Žijeme v zemi, která svým historickým vývojem prošla politicko-ekonomicko-sociální zkušeností tzv. socialistického zřízení pod vládou jedné strany s názvem Komunistická. Šlo o model společnosti s centrálním politickým i ekonomickým plánováním, kde byly výrazně omezeny základní lidské svobody a práva pod vládou jedné oficiální ideologie, která se nazývala vědecký marxismus-leninismus. V praktické rovině šlo o podřízení politickému vedení tehdejšího SSSR. Tato podoba státního zřízení byla nainstalovaná prvně v Rusku během první světové války v roce 1917 a po druhé světové válce byly podobné systémy zavedeny pod vedením národních “komunistických” stran v zemích střední a východní Evropy osvobozených Rudou armádou. Tato historická  etapa se skutečnou ideou KOMUNISMU nemá nic společného, vyjma používaného slova, což nám bohužel dnes tuto stále oprávněnou ideu zastírá.

KOMUNISMUS je podstatně spirituální idea, záměr a stav sdíleného vědomí, který zcela odmítá jakékoliv ztotožnění “komunismu” s jakoukoliv podobou totalitářství či autoritářství, které by omezovalo jakýmkoliv způsobem základní svobody jednotlivce a ve své prvotní definici jde o společenství lidí bez státu a bez peněz jako arbitrů moci, ve které svobodný rozvoj KAŽDÉHO jednotlivce je základní nevyhnutelnou podmínkou svobodného rozvoje VŠECH členů takové společnosti. Právě takové bylo i pojetí komunismu v původním Marxově proroctví.

Je zřejmé, že tzv. socialistické režimy ve východní Evropě s proklamovanou aspirací vybudovat “ráj na zemi” tj. “komunismus” nemají s tímto původním pojetím nic společného, vyjma slibu cíle. Jeden z důvodu přijetí těchto režimů bylo i prostě to, že tehdejší komunistická propaganda a rétorika samozřejmě apelovala na ty nejlepší hodnoty v každém člověku. Kdo by přece netoužil po beztřídní společnosti svobodných jedinců mající vše, co potřebují?

Ano, tyto socialistické autoritářské, někde i totalitářské státy nebyly nositeli skutečné svobody člověka, natož skutečného komunismu, byť se tím zaštiťovala ve své propagandě.  Proto je zcela neoprávněné spojovat to, co skutečně komunikuje idea “komunismu” s touto historickou zkušeností.    

Nicméně jaká je skutečná situace v našem aktuálním režimu tzv. LIBERÁLNÍ DEMOKRACIE? I ona slibuje individuální svobodu svým členům už jenom svým názvem, podobně jako komunisté a socialisté, komunismus a socialismus. Nicméně jaká je NE-pokrytecká skutečnost?

Co se ve skutečnosti skrývá za nádherně znějícím konceptem LIBERÁLNÍ INDIVIDUALISMUS či LIBERÁLNÍ “demo-kracie”? Ve skutečnosti jde o KAPITALISMUS. 

Základním KLAMEM, který je stále PROKLAMOVÁN společenským prostorem, je “tiché” “konspirativní” ztotožnění a záměna LIBERÁLNÍ DEMOKRACIE a INDIVIDUALISMU za KAPITALISMUS a jeho bohy a nástroje. Skutečná DEMOKRACIE ve smyslu “vlády hlasu lidu” a nikoliv “dema” na “vládu lidu”, nemůže být z principu v rozporu s KOMUNISMEM, ale rozhodně je v rozporu s prostředím rámcovaným KAPITALISMEM.

V rovině praktické je to právě KAPITALISMUS sám, který je hlavní překážkou skutečného svobodného rozvoje a realizace plného vědomí a tvůrčích potenciálů každého jednotlivce takové společnosti. Místo toho pravou svobodnou individualitu zaměňuje za ego, degraduje na jeho egoismus v soutěžení o zdroje, jehož hlubokou podstatou je obyčejný strach z bytí jako takového. Je to kapitalistický systém, který jednotlivec degraduje na námezdní otroky prodávající svůj prožívaný čas korporacím, ve kterém nejsou jeho skutečnými pány a vše ostatní na komodity trhů, včetně lidské práce, která je ale v konečném důsledku vždy konkrétní subjektivně prožívaný čas konkrétních lidí, jehož “vlastníkem” je někdo jiný. Právě tento zásadní rozpor, oddělenost prodávané “práce” od vlastních přirozených tvůrčích potenciálů a svobodné vůle jednotlivce, je důvodem všech tzv. “civilizačních” “moderních” nemocí, zdravotních potíží a stresu “ze zaměstnání”, neboli více méně z nucené aktivity, která nevychází plně z bytí člověka a při které se člověk vždy do určité míry více či méně ODCIZUJE sám sobě, své subjektivní podstatě. Můžeme reálně hovořit o svobodné individualitě v takovém LIBERALISMU či dnešním tzv. NEOLIBERALISMU? Tedy tato svoboda je pouze falešná, proklamovaná a udržovaná jako “mýtus” a propagované vzdělávacím, sociálním i politickým systémem jako nezpochybnitelné základy společenského souhlasu. 

KOMUNISMUS je tak v naprostém rozporu jak s tzv. socialistickými společnostmi, jak je historicky známe, ale i se současně vládnoucí ideologií LIBERÁLNÍ DEMOKRACIE, pod kterou se schovává KAPITALISMUS se svou principielně NE-lidskou tváří a se svými devastujícími dopady.

KOMUNISTICKÁ společnost může vzniknout pouze přirozeně spirituálním vývojem či vnitřním vzděláváním jejích členů, kultivací s tím souznících HODNOT takového společenství bytostí a nikoliv v podobě nějakého státního zřízení nařízeného nějakou skupinou lidí zbytku společnosti či autokrativním řízením, ale výhradně naopak vzděláváním a kultivací vědomí, zejména ve vztahovém aspektu jejích členů. 

KOMUNISTICKÁ společnost není společnost individuálních jednotlivců, žijící ve stavu ega a uplatňující jeho politiky, ale rodina-společenství duší, které spolu sdílí a souzní v HODNOTÁCH komunismu, a tak spolu mají potenciál utvářet či doslova utkávají komunitně-spirituálně-ekonomické společenství, ve kterém každý jednotlivec svobodně naplňuje své nejhlubší tvořivé schopnosti a vědění a současně získává vše opravdu potřebné pro svůj život. 

V pravdě komunistickou společností se může stát prvotně spirituální společenství či spirituální rodina. Společenství vztahů lidí souznících s těmito hodnotami může skutečně reálně zpřítomnit i zvěčnit komunistickou komunitu v životech svých členů. Taková komunita může žít a společně dýchat-konspirovat napříč jako “underground”, jak současnou společností s různým zapojením jejích členů v aktuálním systému, tak utkávat nesmrtelné společenství duší se svou potenciální budoucností lidského či jiného společenství natolik vědomého, že to, co budou žít, ani nebudou zvát “KOMUNISMEM”. 

Jako stvořitelé nás samých můžeme vědomě prohlásit, že jde o jeden z cílů experimentu lidského druhu vědomí. :-):-):-)

Přiblížení se ke KOMUNISMU z praktického pohledu v našich životech míním začíná naprostým ZRUŠENÍM nucené či vynucené práce v běžném slova smyslu jako pouhé nutné aktivity “vydělávání peněz” v našem životě, tedy jako prostitující aktivity (jobu) oddělené od našich nejhlubších záměrů, vůle a projevu skutečných tvořivých kvalit, kterých jsme nositeli v našem životě.

To vyžaduje současně postupné nahrazení a přechod od “zaměstnávání se” pro peníze u korporací ke KOMUNITÁM tvořených vztahy konkrétních lidí, ve kterých KAŽDÝ jedinec VOLNĚ SDÍLÍ plody a ovoce svých nejindividuálnějších unikátních schopností a tvořivých možností s co největším rozsahem s OSTATNÍMI, a TAK SOUČASNĚ volně dostává a získává vše, co potřebuje od dané KOMUNITY. To současně na základě pravidla, že ŽÁDNÁ práce kohokoliv pro kohokoliv není cennější než jiná jenom proto, že například je více oceněna penězi na KAPITALISTICKÉM trhu.

“Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb”. 

Karel Marx, Komunistický Manifest.

KOMUNISMUS ve své esenci není, jak se běžně historicky chápe, jenom ideologie, ale míním primárně spirituální vědomí a s ním související hodnoty. Tyto postoje a myšlenky nejsou výsledkem spekulace či kalkulu rozumu, ale odrazem stavu našeho vědomí, ztělesněním našeho vlastního vnitřního já. V tomto smyslu se “komunistou” ve výše uvedeném smyslu nestáváme vstupem do nějaké politické strany tohoto jména nebo pouhým přijetím určitých politických myšlenek či nějakým radikálním aktivismem, ale výhradně radikální změnou v přístupu ke svému bytí, ke svému já jako celku, svým stavem vědomí a jeho ztělesněním v našich vztazích k nám samým, k druhým, ke světu.

KAPITALISMUS jako ryze materialistická ideologie je orientován na vlastnění a dělání, KOMUNISMUS jako ryze spirituální vědomí naopak na bytí a naplňování hodnot. 

Základní nezpochybnitelnou hodnotou v KAPITALISMU je “osobní vlastnictví” neboli “vlastnictví sebe” - což je myšlenkové vyjádření stavu vědomí člověka ztotožněného se svým egem s přesvědčením, že vlastní “své” vědomí, své já (ego) a z tohoto stavu přistupuje ke druhým a ke světu jako objektům manipulace a zdrojům či prostředkům pro potřeby jiného božstva KAPITALISMU a to ZISKU, s kterými soutěží o zdroje.

Přestat uctívat bohy KAPITALISMU a falešnou svobodu pod nálepkou LIBERALISMU znamená primárně přestat uctívat své ego a z něj vidět svět podobnýma očima jako KAPITALISMUS a místo toho se přesunout k životu ve svém bytí jako celku, což není jenom aktuálně prožívané já (ego), se kterým se ztotožňujeme, ale cítící vědomí sebe a těla jako celku, naše duše, která je z principu soupodstatná se vším, co je a může být. Vědomí sebe a těla jako celku je současně tím, co nás přímo spojuje s univerzálním vědomím všeho, co je a může být, jež označujeme slovem Bůh i s každou jednotlivou bytostí v jejích nesčetných podobách jako vyjádření tohoto vědomí.

Přestat uctívat základní pilíř KAPITALISMU znamená prvně přestat uctívat “osobní vlastnictví” jako nezpochybnitelnou hodnotu a přestat žít z této hodnoty ve vztahu k nám samým, k tomu, kým opravdu jsme, tedy z pozice, že my sami si “přivlastňujeme” vědomí, kterým jsme, jako osobní vlastnost či vlastnictví našeho já (ega).

Přestat podporovat KAPITALISMUS znamená v tom nejradikálnějším slova smyslu přestat vykonávat jakoukoliv činnost, která přímo nesouvisí s naším vlastním bytím, životem a naplňováním našich vlastních osobních cílů a hodnot, které individuálně ztělesňujeme a které chceme naplňovat ve svém životě. 

Problémem mnoha zaměstnaných lidí je ten, že jsou sice ve svých zaměstnáních sice zaměstnáni, tedy “něco dělají” pro své finanční zajištění a zisky jiných, často jsou i přepracováni, ale současně zcela pod-zaměstnáni z pohledu naplňování svých vlastních tvůrčích kvalit a potenciálů. To pak v lepším případě lidé naplňují ve svých koníčcích a dalších zájmových aktivitách, které se jim opět snaží KAPITALISMUS prodat, a tak kompenzovat “ztracený čas” strávený prací v zaměstnání pro peníze. Dohnat kvalitu vlastního prožívaného času, při kterém plně naplňujeme své tvůrčí schopnosti a potenciály, ale nabízená povrchní zábava a konzum nemůže nahradit. Vůbec se veřejně nehovoří o skutečnosti, že jde o základní problém a zdroj většiny tzv. “civilizačních” nemocí současného člověka v kapitalistické společnosti. Copak je přirozené, aby lidé chodili například někam na osm hodin provádět triviální mentální nebo tělesné činnosti nebo jenom byli nuceni někde být nezávisle na svých osobních unikátních individuálních potřebách, rytmech a tvůrčích schopnostech?

Jak již bylo uvedeno výše, žádná pouhá vnější změna či násilná změna vnějších podmínek nevede k cíli. Každá změna je vždy přirozeným rezonančním projevem z nitra na venek. Proto i cesta ke komunistickému společenství v tom pravém slova smyslu vede vnitřní cestou vzdělávání naší duše a kultivace vědomí, kterým podstatně jsme a skrze vytvoření primárně spirituálního společenství-rodiny duší.  

Pokud se ztotožňujeme jenom se svým egem často sídlícím v hlavě nebo hrudi, tedy bodově omezeným já a nejsme si vědomi svého tělesného bytí jak celku, tak jakou vnitřní “politiku” provádíme? Považujeme se za “vlastníka” svého vědomí i těla a podle toho s nimi nakládáme, podle toho se prožíváme, tak vnímáme svět, i druhé kolem nás. Snadno přijímáme myšlenky a principy KAPITALISMU a začleňujeme se do jeho uctívatelů a služebníků, jazyků a sítí. A to i přesto, že jinak proti němu třeba rozhořčeně “bojujeme” antikapitalistickou rétorikou.

Základním “komunistickým” přístupem a uvědoměním je chápání všech bytostí určitého společenství jako stejně důležitých plnoprávných svobodných “buněk” tvořící celek - společenství. Tento přístup, vnitřní politiku ve svém vlastním životě nejpříměji ztělesňujeme zaměřením na vědomí našeho přímo cítícím způsobem prožívaného těla jako celku zahrnující i prostory v jeho nitru (duševní svět) a kolem (projevený svět). Místo omezování svého vědomí jenom na naše ego a co si právě myslíme nebo cítíme, se naopak ztotožňujeme s cítícím vědomím svého tělesného bytí sebe jako celkem. 

Není naše tělo prvotní bezprostřední komunitou - společenstvím buněk o různé funkci podobně jako naše duše je naše prvotní spirituální komunita-společenství všech našich osobností, já a celých životů - inkarnací?

Je snad například naše já v hlavě nebo mozkové buňky důležitější, přednostnější než například buňky tvořící kůži na patách? Netvoří svůj harmonický celek tvořený různými kvalitami a funkcemi unikátních individuálních forem vědomí tvořící naší širší identitu, kterou často označujeme pouze jako “podvědomí”? Kolik času během dne jsme si opravdu vědomí svého celého tělesného bytí jako celku, tedy žijeme ve vnitřní “komunistické” společnosti? Cítíme své tělesné bytí jako celek během našeho myšlení, cítění, vztahování, tedy přistupujeme k našim vztahům v “komunistickém” duchu? Ztotožňujeme se jenom s naším prožívaným já, tedy “kapitalistickým vlastníkem” nebo s celým fyzicky prožívaným vědomím, kterým jsme, tedy naší duší? A právě zde se skutečně DĚLÁ POLITIKA a zde se rozhoduje skutečný “politický boj”!

Nespočívá právě zdraví těla ale i každého společenství v tom, že všechny jeho buňky - členové naplňují své unikátní kvality a funkce, a tak společně stále utvářejí základní citovou kvalitu-tón jak tělesného bytí sebe, tak ducha komunity?

Jak chceme spočívat ve stavu “RÁJE” tedy obývat a přebývat v KOMUNISTICKÉM společenství duší, když sami nejprve nenastolíme “komunismus” doslova ve své vlastní duši a těle? Jenom z nitra na venek dochází k proměně prostředí, ve kterém žijeme.

Proces transformace do komunistické společnosti je cestou rozšiřování vědomí spočívající ve změně základního přístupu k prožívané skutečnosti. A to tím, že místo ztotožňování se s pouze uvědomovanými jednotlivými zkušenostmi, myšlenkami, emocemi, pocity, smyslovými zkušenostmi věcí a druhých bytostí světa, se ztotožňujeme naopak s bezprostředním cítícím celotělesným vědomím všeho, co si uvědomujeme, cítíme, myslíme, vnímáme. Udržujeme tak ve své zkušenosti KONTINUÁLNĚ vědomí svého těla jako celku všeho co si uvědomujeme, vnímáme, myslíme, řečíme, nikoliv jenom aktuální prožívané já.

Jinými slovy, učení jógy či umu vědomí, jak je nazývám, je současně reálnou cestou k utkání komunistické duchovní komunity. Zřejmě historicky takto poprvé jasně formulované. Učí nás, jak nastolit ve svém nitru “komunismus” a párové a vztahové praxe, skrze které komunistické komunity vznikají a žijí.

Spirituální společenstva sdílející tento stav vědomí a přístup k životu se mohou stát živým příkladem KOMUNISMU v praxi.

Historická reminiscence:

První historicky doloženou “komunistickou” společností ve smyslu spotřebním a dělby práce se současnou nastolenou principiální rovností mezi všemi členy komunity, nejen z náboženského pohledu, ale i sociálního a ekonomického, můžeme najít právě v naší národní historii. A to v případě první komunity části obyvatel západních a jižních Čech, kteří v předjaří roku 1420 odešli ze svých panství do jižních Čech a vybudovali husitskou pevnost Tábor. Po opětném zavedení feudálních vztahů na Táboře a jejich odchodu byla tato skupina známá jako tzv. sekta adamitů, která se měla údajně dopouštět smilstva při společném obcování - rozuměj sdílení ducha. O jejím strhujícím příběhu píši jinde.

31. března 2019