Rozhovor Charvát-Veselovský: o co tady jde? O nevědomost v oblasti vědomí.

Vzhledem k tomu, že se asi 15 let zkušenostně-metafyzicky věnuji ve své práci otázce vědomí a s ní spojenými dalšími metafyzickými otázkami , zaujal mě odkaz jednoho mého kamaráda na rozhovor “o vědomí”, který podle jeho vlastních slov byl nejzásadnější rozhovor, který na tomto kanálu viděl. Současně dodává, že on sám byť s věcmi tam zaznívajícími souzní - “to” ještě nemá usazené a ztělesněné. Video s rozhovorem, viz zde:

https://video.aktualne.cz/dvtv/pravda-je-jen-vtip-ktery-myslim-vazne-jsem-jen-menici-se-pro/r~7e9542c8471d11e9a305ac1f6b220ee8/?fbclid=IwAR3MMBfqSF2M7UQS9_1i3sRVEMv92DrEvAy1TBNritCgHeZ3v8eHAvZ4vt0&redirected=1554583869


Rozhovor je krásným příkladem toho, jak může vypadat dostatečně neintegrovaná entheogenní zkušenost s DMT u nepřipravených nemeditujících jedinců a jak se současně projevuje nedostatek vědomí a poučení o něm i v případě používání slova "vědomí".

Nikoliv každý, kdo používá slovo vědomí, či se za něj dokonce vydává v TV či na sociální síti, je také opravdu dostatečně vědomý, což je základní projev toho, nakolik my sami spočíváme v samotném vědomí a zpřítomňujeme vědomí, kterým jsme, tedy z jakého rozsahu a hloubky vědomí hovoříme. To se snadno pozná pohledem i promluvou.

Nebudu se vyjadřovat k samotné meditativní diagnostické rezonanci samotného pana Charváta. Nicméně je věrně odrážena a ztělesňována jak v metafyzických tónech vědomí, které vyzařuje pohledem, tak i v nevědomostech, které říká o samotném vědomí ve svém rozhovoru.

Prvně jsem tak trochu čekal, kdy se objeví podobný jev. Ano, otázka “vědomí” je opravdu “ve vzduchu”, nicméně tento rozhovor o vědomí se mi jeví spíše jako narcistní projev “psychospirituální krize identity”. Nicméně je současně ale velmi dobrou tvůrčí možností vyjádřit se k základním otázkám tykájících  se právě vědomí - skutečného tématu. O pana Charváta samozřejmě nejde, ten je samotným “proudem roztěkaného “fluidního” vědomí”:-) K němu samému se nevyjadřuji, navíc on nemá žádné já, takže co by se ho mohlo dotknout. Nicméně otázky, které nastolil, jsou závažné.

Skutečný stav vědomí ve kterém přebýváme či spočíváme a který skutečně ztělesňujeme a zpřítomňujeme v našem bytí, stále nepřetržitě komunikujeme svým celkovým postojem, pohledem, obličejem, celkovým tónem svého bytí, které ať chceme nebo nechceme, ať si o tom myslíme cokoliv, stále komunikujeme. Odraz skutečné hloubky a šíře vědomí v které žijeme se odráží bezprostředně v našem pochopení vědomí a jeho komunikaci, tedy v tom, co o vědomí tvrdíme.

Nestačí jenom používat slovo “vědomí”, hlásat, že všichni jsme vědomí a tedy vše je jedno a podobné “sluničkové” nevědomosti, ale opravdu žít vědomím, přebývat ve vědomí a ztělesňovat vědomí o kterém hovoříme každým okamžikem a tak komunikovat pravdu o vědomí.

K čemu je opravdu dobré povídání o nějaké zkušenosti na základě které hlásáme neusazené a s realitou samotného vědomí nesouznící, v lepším  případě “polo-pravdy” v televizi? Ty samy o sobě jsou z praktického pohledu pomoci nám vzdělávat se, a rozšiřovat své vědomí jenom dalšími nesprávnými přesvědčeními neumožnující nám poznat a spočívat ve vědomí na zcela běžné denní bázi i bez použití entheogenů.

Pojďme se podívat, co v rozhovoru zaznělo z pohledu vědomí a jeho metafyziky. Jde o mnohé nevědomosti právě v metafyzické oblasti, tedy ve zkušenostně-meditativním prožívání samotného vědomí. Jinými slovy “hlásat jak jsme vědomí”, “vše je jedno” a každý si můžeme vymyslet sebe i svět ve kterém chceme žít” je jedna věc, ZCELA JINOU věcí je být vědomý, přebývat ve vědomí a vědomě ztělesňovat vědomí a jeho individuální tvůrčí potenciál v našem životě každým okamžikem, v každém žitém času svého života, nejen během nějakých “psychedelických zkušeností”.

J.Ch.:
Jsem vědomí. Jsem proud neustále se měnícího se vědomí prožívající svou zkušenost. Vědomí prožívá samo sebe od narození do smrti. Cílem vědomí je prožívat zkušenosti. Realita je taková  jak jí vnímám.Jméno je jenom nálepka.

Komentář:
Každý, nejen pan Charvát, který se prohlašuje za vědomí je individualizovanou unikátní samostatnou podobou vědomí - vědomí jako takového, které můžeme v tomto aspektu nazývat třeba “univerzální vědomí” , či “božské” vědomí všeho co je a může být. Každý jsme stále se individualizující sou-části jediného univerzálního pole vědomí. Toto vědomí můžeme z metafyzického hlediska nazývat Bohem. Jinými slovy jsme stále se individualizující součástí jediného vědomí, ale zcela unikátní různou od jiného individuálního projevu tohoto vědomí. Samotným vědomím jako takovým jsme soupodstatně, jinak jsme vědomou individualitou či osobytostí, podobně jako jiné formy a druhy vědomí.

Sice pan Chorvát zaujal tím, jak o sobě říká, že je vědomí - ale jeho vlastní pochopení toho, co vědomí je, již tak přesvědčivé zdaleka není. Obecně se krize identity projevují tím, že sice na jednu stranu říkáme, že jméno je jenom nálepka, ale sami pro sebe opět použijeme jinou “nálepku”. Znal jsem jednoho člověka, který procházel podobným vnitřním procesem a ten byl každou chvilkou něčím jiným, neboť podle jeho slova byl také jenom ryzím vědomím, které “jenom” prožívá své zkušenosti a tedy, že vše je vlastně jedno.

Ano, realita je vždy takové, podle toho, jaký způsobem jí prožívající já vnímá, tedy odkud a v jaké rozsahu a hloubce vědomí spočíváme a odkud vnímáme, či pozorujeme. Dodejme, ale pro nás samé. To, že se ve vnímání manifestují naše přesvědčení o realitě, o vědomí, identitě, o světě ještě neznamená, že tato “naše” a “námi” utvářená realita, kterou vnímáme je také souznící se skutečností vědomí jako takového. Vědomí nám pouze umožňuje prožívat naše vlastní přijatá přesvědčení o sobě, vědomí, světa, druhých, které tvoří naší “duchovní DNA”.

K tvrzení, že “jména jsou jen nálepky” je otázkou toho, ja my sami vnímmáme řeč, myšlení a jmenování věcí samých. Pokud jako nálepky - což by odpovídalo ”stavu nezaujatého (z principu mentálního) pozorovatele” zaměňovaného za “vědomí”, pak jistě “pro takové já” ano - ale nevydávejme to za obecnou pravdu. Slova a řeč je vyjádření a komunikace určitého vnitřního smyslu - smyslu, který svým cítícím vědomím chceme vyjádřit. Rozhodně slova nebo jména nejsou “jenom nálepky” pro věci nebo lidi. To proč to pan Charvát říká je odraz jeho objevení “osamoceného” - tedy z principu “mentálního” “nezaujatého pozorovatele”, kterému se jeví vše jako od něj oddělené nálepky. Proč to vydává za objektivní zjevenou pravdu v televizi, je záhadou.


J. Ch.:
Když zavřu oči, potkávám zde “kohosi” kdo pozoruje můj příběh, pozorovatele, který je nezaujatej. Když zavřu oči jsem si více vědomej pozorovatele, který “tam je”. Kladu si otázku - kdo to je? 

Komentář
O aspektu vědomí, který můžeme nazývat “pozorovatelem” jsem asi před deseti lety(!) napsal knihu - meditativní příručku Pozorovatel, jeho stezka a zákonitost. 

(http://www.noos.cz/produkt/knihy/kasmirsky-sivaismus-a-tradicni-joga/pozorovatel-jeho-stezka-a-zakonitost/)

Nicméně už v dané knize upozorňuji na možnost “mentálního” či tzv. “negativistického” uchopení tohoto aspektu vědomí “pozorovatele”.

To, co nazýváme “pozorovatelem” je samo cítící-vnímající pole vědomí, kterým podstatně jsme, které nejen vše “pozoruje” jako rozlišené vědomí prožívaného, ale i vše vnímané a pozorované zpřítomňuje jako samotné subjektivní kvality vědomí samého skrze sebe. Proto vědomí v aspektu “pozorovatele” rovnoměrně pozoruje jak smyslový svět těla kolem nás, tak jeho z principu nekonečnou vše postupující plnost a hloubku nejen našeho nitra, ale i věcí a světa kolem nás - nikoliv jak dále pan Charvát tvrdí jakousi “všeprostupující osamocenost”!

Proč by tedy samo vědomí=pozorovatel byl více přístupný když zavřeme oči? Ano, snadno zajistíme “nepřítomnost” skutečného vnímaného světa věcí a druhých bytostí kolem nás - ano, pro mnohé lidi to je forma úniku tzv. “do sebe”. A co takhle být v sobe a skrze sebe vnímat celý svět kolem nás a to zcela přirozeně při otevřených očích? K čemu je “dobrý” takový “pozorovatel”, kterého “potkáváme” tam “v hlavě” když zavřeme oči? A co třeba naše chodidla? Ty nepatří k našemu bytí?

Další otázkou je, kdo si vlastně uvědomuje onoho “pozorovatele”, když pan Chorvát zavře oči? To je nějaký jiný - další “pozorovatel”? Přece někdo musí pozorovat i to, že si uvědomujeme pozorovatele v hlavě, když zavřeme oči ne?


A to opravdu tento “pozorovatel” pozoruje jenom “příběhy”, které samy o sobě jsou jenom “hrou” či “zábavou”: To nám opravdu chce tvrdit, že vědomí a v něm spočívající tvůrčí imaginace jaksi nemá hlubší smysl, že jaksi vytváří příběhy jenom pro jakousi zábavu? Nejsou právě tyto příběhy a všechny naše životy něčeho vyjádřením a vnějším projevem, právě naší specifické individuality? To jako z ničeho - jen tak, neb to je “jedno” vznikají příběhy bez hlubokého smyslu  a významu, které se v nich naplňují? Co náš duchovní rozvoj jako vědomých individualit? Co život mezi životy v oceánu kvalit samotného vědomí ze kterého utkáváme své příběhy a životy?  To, vše zřejmě pan Chorvát nezná. Naopak má jasno, hovoří ve jménu vědomí samého s kterým se “mentálně” ztotožňuje a hovoří za něj, že je jen “médiem”, které vše tvoří pro zábavu a hru. Je míním trochu jasný rozdíl mezi námi a absolutním vědomím všeho, byť můžeme získat schopnost vstupovat do jeho stavu vědomí.

Jednou věcí je “uvědomovat si” “nezaujatého pozorovatele” a ztotožnit se mentálně s nezaujatým chladným pozorováním myšlenek “s odstupem” v nitru hlavy a něco zcela jiného je být-pozorujícím vědomím samým, které vše, včetně všech svých já a osobností vnímá-pozoruje jako blažený projev z vědomí se naplňujících kvalit své duše - širší skutečné vědomé identity. Být tímto skutečným pozorovatelem primárně neznamená “zavírat oči”, ale plně celotělesným cítícím vědomím vnímat vše kolem nás i v nitru nás jako projev jediného pole vědomí ze kterého je vše zpřítomňováno ve svém stále se aktualizujícím bytím nás samých i věcí pozorovaných.

Zaujetí tohoto “nezaujatého” pozorovatele a vydávání jej za “vědomí” je pouze častá “šoková” reakce na přílišnou intenzitu entheogenní zkušenosti ve které byl prožívající subjekt intenzitou “energetického” otevření nepřipraveného bytí “přemožen” bez vědomého prožití celé zkušenosti. Tento aspekt je cítit i z pohledu.

J. Ch.:
Pravda je jenom vtip, který myslím vážně? O co tady jde? O co se chcete snažit nebo usilovat? Vědomí jde o hru, zábavu. Vědomí si chce prožít nějakou zkušenost. Vědomí se dívá a říká si co teda chci prožívat. 

Komentář:
Podobných variant na téma “vše je jedno”, či “všichni jsme jedno” už jsem slyšel mnoho. Takže pravda nemá žádné metafyzické ukotvení? Aniž by pan Chorvát řekl, co míní “PRAVDOU”, říká, že je vtipem. A tedy jakým vtipem prosím? A otázka pravdy je otázkou si pouze něco myslet vážně? Takže vše je jedno, pravda je relativní, mohu si ji vybrat. To je opravdu člověk, co “ví”?

Jan Hus zřejmě byl upálen pro vtip a jako vtip? Je dobré si ukázat, kam takové "NE-myšlení" může také vést.

Pak pokračuje “tiskoví mluvčí” samotného vědomí říkat proč vědomí dělá co dělá. Jelikož jinde pan Chorvát říká, že je považuje za Boha, tak nám vlastně mluví za Boha. To je moc hezké, ale my sami, byť souhlasím s výrokem “pravím vám bohové jste”, nejsme totožní s Bohem samým a naše individuality mají DOST DOBRÝ VÝZNAM - byť chápu, že mnoho lidí má stále problém s nalezením tohoto svého individuálního naplnění své existence a své vědomé  - z principu nesmrtelné individuality a cítí se stále “osamocení”. Samo vědomí jako takové se “nedívá”, “nemyslí”, jsme to my sami, kdo myslí a vnímá a rozhoduje a právě v tom tkví smysl bytí všech bytostí skrze které se vědomí projevuje a naplňuje své unikátní kvality a formy bytí.

Na jednu stranu pan Charvát tvrdí, že vědomí si chce jenom prožívat zkušenosti, ale pak současně tvrdí, že si můžeme vymyslet sebe i svůj život jak chceme. Jak tedy souvisí naše vůle s vědomím samým?

J.Ch.:
Nevím o co tady jde. Vím, že geny se chtějí zachovat a proto se množíme, ale nechápu to s metafyzického hlediska proč se to děje?
Podle mě neexistuje čas? Existuje  jenom věčný přítomný okamžik, a proto nechápu proč příroda stále požírá sama sebe, vše se rodí, žije, umírá a chce předat genetickou informaci.?To nechápu proč se tak děje.

Komentář
Podívejme se opět na tuto celkovou řeč. Tak na jednu stranu pan Charvát neví a klade si otázku, ale současně zase hned ví, aniž by si vůbec kladl nějakou otázku. Tedy přiznává, že nevidí smysl v “tom všem”, což je podle něj jenom vědomí prožívající sebe. Současně ale ví - lépe opakuje “gramofonovou desku” materialistické vědy o “smyslu” přírody. A ono vědomí vidí přírodu jako geny, které souteží o přežití podobně jako materialističtí vědci, kteří současně tvrdí, že vědomí sídlí v mozku a je odvozeno od hmoty, jo? Hm, to nějak “tiskový mluvčí” za vědomí evidentně “nedal”. Za koho mluví tedy pan Charvát? Potlačená negovaná  identita se nám tajně vkrádá jako “hájení materialistických přesvědčení ve jménu vědomí”? Mluví tedy za vědomí nebo za vědecké názory na přírodu? Evidentní “rozpor”. Samozřejmě chovat materialistická přesvědčení o světě a přírodě a současně tvrdit, že vše je vědomí, je opravdu bizarní a projeví se vždy, když necháme tato samozvaná “vědomí”, pro které jsou jména jenom “nálepky” a “vše je jedno”, mluvit delší dobu.

Pan Charvát sice přiznává, že mu uniká jaksi smysl “toho všeho”, nicméně současně opět ví, že neexistuje čas, neboť podle něj existuje jenom “věčný přítomný okamžik”. Uf. Další typický spirituální nevědomost plynoucí z nezpracovaných intenzivních entheogenní prožitků a nedostatečné přímé meditativní zkušenosti samotného vědomí. Tedy aniž by pan Charvát řekl, CO JE vlastně ČAS jako takový - jako kdyby to bylo tak jasné, hned tvrdí, že “čas neexistuje”, protože tvrdí, že existuje jenom “věčně přítomný okamžik”. Tyto úvahy o příliš širokém vědomí nevypovídají.

Co to tedy ale vlastně je ten “věčně přítomný OKAMŽIK”? On existuje nějaký bájný mýtický “věčně přítomný okamžik”? Ano, v daném okamžiku jistě ano. Ale v následujícím opět jde o jiný okamžik. To nemá každý přítomný okamžik také svou kvalitu - třebaže je ukotven ve věčnosti? Nemá onen věčně přítomný okamžik v naší individuální zkušenosti určitý rozsah a hloubku vědomí? Nezpřítomňuje se z principu bezčasé vědomí právě ve všech časových okamžicích svým rozsahem, hloubkou, momentem a kvalitou prožívání?

Ano pro od všeho “nezaujatého” pozorovatele při zavřených očích odděleného od přímého cítícím způsobem prožívaného fyzického bytí těla jako celku můžeme nabývat dojmu a pocitu, že jsme v “bezčasém teď”,ve “statickém přítomném okamžiku” - do té doby, než nás zase něco pohltí. Tento stav “umělého” nezaujatého pozorovatele je z principu doprovázen základními kvalitami “osamění” a “prázdnoty”.

Ano, nesprávná přesvědčení o metafyzických otázkách, tedy o vědomí identitě, těle, duši, nejsou jenom “nálepkami” nebo jenom “myšlenkami”, ale reálným omezením ve vědomí, reálně působící nevědomostí v oblasti vědomí.  Zde vidíme, jak vše není zdaleko jedno a jenom hra.

Tvrdit o sobě, že jsem vědomí a přitom nevědět o smyslu “toho všeho” a dále chovat materialistická přesvědčení a pohled na svět je fraška a maškaráda ega.

Skutečný vědomý člověk ví, “o co tady jde” a nechová názory a pohledy nesouznící s vědomím a jeho realitou. Být vědomý není o přijetí nějakých názorů na základě nějaké nezpracované zkušenosti, ale přímo žitím daného vědomí, ze kterého komunikujeme.


J. Ch.:
Člověk je ultimatně sám a tato samota je všeprostupující. Vše, existuje pouze v naší hlavě.Nikdo nic neví, realitu si každý vytváříme sami - vymyslete si svět kolem okolo, tak aby vám v  tom bylo příjemné.

Komentář
A to říká pan Charvát z pozice jaké autority? Tak existuje vše “ v naší hlavě” nebo v samotném vědomí? Ano, pro nezaujaté pozorující já v hlavě je jeho “tělem” pocit “samoty”. Tak a v zápětí “jedeme bomby”. Nikdo nic neví, realitu si každý tvoříme sami, ale přitom něco zase někdo ví, jako pan Charvát, že člověk je ultimátně sám. Hm. A svět kolem nás si vytváříme tím, že si jej “vymyslíme”? Zřejmě z oné pozice “nezaujatého pozorovatele”? A je tedy nezaujatý nebo zaujatý - když si máme vymyslet svět, aby se nám v něm příjemně žilo?

J. Ch.:
V nás je navěky prázdno kde jsme sami, kde o nic nejde. Nejsme schopni se této prázdnotě podívat do očí. Začal jsem meditovat před měsícem a pul. Myšlení a chování je naučené, člověk je chuchvalec zvyku, nevěřím na já. Není pevný já, člověk je proces. Nemám pevnou osobu, jsem proces podle toho kam směřuji pozornost.

Komentář
To, jako my sami i každá forma bytí vyvěrá z prázdnoty, tedy z ničeho? Dost depresivní pohled. Není to spíše tak, že všechny formy bytí a bytostí jsou stále v blaženém tvořivém projevu věčně zpřítomňovány ve svém bytí z nekonečných trans-subjektivních kvalit a potencialit spočívajících v samotném vědomí - jeho prvotní sféry vědomí možného, kde vše existuje ve svých stále se aktualizujících se formách ryzích potencialit? Vědomí samotné je zejména neomezený oceán svých subjektivních kvalitativních polí a prostorů prožívání, které se zpřítomňují jako vesmír a jeho bytosti, nikoliv nějaká prázdnota, kde jsme “osamocení”. To o čem píše pan Charvát, rozhodně není vědomí, ale popis zřejmě toho, když se pan Charvát sám dívá do svého nitra.

Naopak naše bytí je tvořeno zejména nekonečnou hloubkou intenzit tvořivých možností a kvalit vědomí a tato sféra je nám přístupná skrze naše vlastní těžiště vědomí těla a sebe jako celku. A v tomto místě - vnitřním vesmíru samotného vědomí rozhodně “jde o všechno” a nikoliv “o nic”. Neboť právě zde utváříme všechny naše životy, minulé, aktuální i budoucí a zejména jde o skutečné místo, kde jako duše od věčnosti žijeme.

Otázka já není otázka víry v jeho existenci či neexistenci, ale meditace přímo prožívaného sebe. Říkat, že já neexistuje jenom proto, že se aktuální prožívané já jeví jako proměnlivé a tedy z principu nemožné, aby tvořilo naše skutečné  - celistvé já, ještě neznamená, že naše identita neexistuje byť je kvalitativně proměnlivá. Naše celková identita je vědomí všech našich prožívaných já, aktuálních. minulých, potenciálních, alternativních. Hovoříme o duši či vědomí Já. Byť nejsme žádnou z dílčích identit či já, jsem vědomím všech našich já, které každé jednotlivé já zpřítomńuje jako nás samé v našich prožívaných zkušenostech.

Přestože nikdo nic neví, tak pan Charvát ví, že nemáme já, neboť jsme “procesem” podle toho, kam zaměříme pozornost. To vyvolává oprávněnou otázku - kdo zaměřuje pozornost, když podle pana Charváta neexistuje pevné já? Navíc, copak není rozhodující zejména to, odkud vedeme pozornost, než kam? není přeci to, kam a jakým způsobem vedeme pozornost předurčeno tím, odkud  - z jakého místa pozorujeme a jakými přesvědčeními a schopnostmi je vybaven onen “pozorovatel”?

A jak sám uvádí, už dokonce medituje měsíc a půl! Ó. A už je v televizi a povídá moudra o tom, jak je vědomí. No, krásná ukázka pokleslé doby i toho, jak jinak inteligentní lidé podléhají médiím a jinak jsou zřejmě hluší a slepí k tomu co slyší a vidí. Jinak si nedovedu vysvětlit ten nekritický obdiv takových “maškarád” u jinak docela inteligentních lidí.

Stručně, to, co tvrdí, jsou bláboly, nikoliv vědomí.

J. Ch.:
Bůh=vědomí prožívá samo sebe. Všichni jsme jedno vědomí, které subjektivně prožívá samo sebe.

Komentář:
Ano, Bůh jako božské vědomí všeho co je a může být samozřejmě prožívá Sebe, ale skrze všechny své z principu nekonečné individuální já a formy bytí ve svých unikátních ztělesněních. Nejsme “všichni jedno” - NAOPAK, každý jsme unikátní individualizovanou podobou - tváří tohoto jediného vědomí.

Otázka moderátora: Co vám toto vědomí dalo?
Odpověď J. Ch.:
Že vše je jenom můj pohled. S tím přichází lehkost a marnost protože vše je jedno, hra. Jsme tu na chvilku, nemáme co ztratit a co získat? 

Komentář:
Ano, tyto mentální nauky s nezaujatým pozorovatelem v hlavě vedou k těmto kvalitám, tedy marnosti místo blaženého naplnění bytí. Život se přeci neodehrává jenom v našem aktuálním fyzickém životě, ve kterém jsme zde “na chvilku”, ale stále v našem vědomí, v nemž se odehrávají všechny naše životy. Tak jak to souvisí s tím, že “jsme tady jenom na chvilku”? Kde jako? Když jsme, jak sám pan Charvát říká, vědomím. To jako vědomí je někde na chvilku? A to před narozením a po smrti nebudeme existovat? Další evidentní rozpor.

Zapomínáme, že v každém okamžiku existuje ještě širší a hlubší vědomí, než my sami, které je stále ve stavu stávání se a tedy, že vše není "jenom nás pohled" - ano naše nevědomost o skutečnosti a její vnímání a myšlení s tím v souladu je pouze "náš pohled", ale nikoliv, že by "vše bylo jen náš pohled". Vydávat stále svou osobní zkušenost za zjevenou pravdu, je neoprávněné.

Život ale není o tom, zda něco získáváme, nebo ztrácíme, ale o tom, ja v něm naplňujeme své nejvnitřnější z principu nevyčerpatelné tvůrčí kvality ve kterých se jako duše učíme ve svém vnitřním vzděláváním v oceánu vědomí. Pokud ani to nevíme, pak zákonitě takto myslíme a nevidíme smysl “v tom všem”.

Jiří Charvát uvádí, že má zkušenosti s psychedelickými látkami, konkrétně s DMT (ayahuasca a Bufo Alvárius). Na dotaz moderátora, co mu zkušenost přinesla odpověděl:

J. Ch.:
Že vše kolem nás je odraz nervové soustavy. Že je to jenom můj pohled, mé myšlení a pohled na svět není objektvita a tudíž si to mohu vymyslet jak chci po svém. Mohu si vymyslet sám sebe i to okolo, aby mi v tom bylo dobře a příjemně. Barvy neexistují venku, ale v naší hlavě. Vědomí je enom médium, které nám zprostředkovává vjemy. Vše, co vidíme je naše vědomí a vše vzniká v mozku. Mám psychedelické zkušenosti a nyní mohu s tou “informací” pracovat už čistej.

Komentář:
Pro lidi silně ztotožněné se svým já v hlavě a obecně materialistickým přesvědčeními o světě, opravdu může setkání takto omezené uměle konstruované reality s otevřeným polem vědomí možného při intenzivní pychedelické zkušenosti přinést tato “objevná” a současně “předčasná” pochopení.

Typicky, že svět kolem nás je odrazem nervové soustavy - ano, tak jak jej vnímáme jistě, ale čeho je tedy projevem ona “nervová soustava” a není náhodu v celém těle a bez těla neodělitelná? Nevzniká i ona ve vědomí a z jeho prvotních kvalit a struktur, které pak skrze celé tělo jako celek utváří naší vnímanou zkušenost?

A opravdu si lze jenom tak vymyslet svou realitu? Když si budu myslet, že jsem dva metry vysokej namakanej borec, tak se jím ještě nestanu, stejně jako když si dáme nálepku, že jsme vědomí, tak to z nás také ještě nedělá ztělesněné vědomí (v tantře zvaném stav Bhairavy). “Barvy” také přeci vnímáme ryze subjektivně jako kvality vědomí a těžko mohou vznikat v mozku, stejně jako vědomí nevzniká v mozku.

A ony psychedelické zkušenosti nám dávají tu “informaci” z kterou můžeme pracovat už jako “čistý”? Jakou konkrétně? Že vše je jedno? A že nevíme proč “to všechno”?

Výše uvedený přínos “psychedelické zkušenosti” ukazuje, že je zcela zřejmé, že existuje různá podoba zkušenostní interpretace psychedelických zkušeností a to vždy na základě tzv. “set and settingu”.

Tedy zkušenostní obsah i pochopení přicházející z psychedelických zkušeností spočívá primárně na základě stavu vědomí subjektu, jeho metafyzickém vzdělání a poučení o vědomí, identitě, těle, entheogenech, apod. před takovými zkušenostmi. Je evidentní že mnoho entuziastických závěrů je mírně řečeno předčasných v důsledku dostatečně vědomě neprocítěné celé zkušenosti jako svého vlastního vědomí. To, co nás skutečně mohou a umí naučit tyto metafyzičtí učitelé, pokud k nim správně přistupujeme, je osvojení schopnosti kdykoliv vstupovat  do stejného intenzivního vědomí a stavů, které nám ukazují i  bez těchto látek  a to přirozenou v těchto prožitcích zintenzivněného vědomí osvojenou vnitřní jógou. Osobně hovořím o józe vědomí, či umu vědomí.

K uvedeným doporučením, zda absolvovat či neabsolvovat psychedelickou zkušenost na základě pouze toho pokud cítíme, že když se všechno  co věříme zpochybní, nám prospěje, je míním velmi mělké.

Tyto látky mají hlubší význam, než si je vybírat jenom proto, zda jsme spokojení nebo nespokojení ve svém životě. Jsou jistě potenciálně metafyzickými učiteli, pokud k nim přistupujeme v určitém celkovém rámcii a pohledu života, ale i v této oblasti, která se týká primárně právě vědomí je třeba vzdělávání a meditace a nikoliv jenom hlásání v televizi, jak jsme vědomí.

Lze s panem Charvátem souhlasit, že je proudem roztěkaného vědomí. Nicméně jeví se mi jako hloupé, že dostávají v médiích prostor tyto neusazení lidé hlásající výsledky svých neintegrovaných psychedelických prožitků a omezené pochopení toho, co je samo vědomí, což když už se vydáváme za samo vědomí, opravdu nezní příliš věrohodně.

Prostě nedostatek vědomí se nedá neprozradit a nedá nahradit výřečností se z pociťované samoty. Pan Chorvát mluví za samo vědomí, ale jako tiskový mluvčí své nové nálepky se příliš nejeví autenticky.

On sám nenašel smysl života a cítí se osamocen, což je projev nedostatečné hloubky vědomí, jeho ztělesnění v hloubce fyzického bytí. Z toho plynou zákonitě i typ smýšlení i způsob vyjadřování pana Charváta.

Obecně se mi jeví celý výklad o vědomí spíše jako psychospirituální krize identity po intenzivním psychedelickém prožitku ve kterých ještě přetrvávají některá s vědomím nesouznící přesvědčení a materialistické pohledy na svět. Jde o takový začátek vnitřní transformace kterou prochází.

Jde o setrvačné “koukání na vědomí z hlavy”  a “nedostatečné tělesné usazení” vnímajícího vědomí jako celku rozšířeného na celé vědomí těla, z toho plyne nedostatečná hloubka - mělkost vědomí, proto roztržitost.

Místo na pozorovatele se zavřenýma očima v hlavě bych doporučoval se zaměřit na celotělesné cítící pozorující vědomí všeho, co si uvědomuje kolem sebe i ve svém nitru současně se zaměřením na usazení tohoto celotělesného pozorujícího pole vědomí v nejhlubším nitru v dolní části trupu, odkud vyvstává impuls k dýchání a ke všem projevům vědomí.

Místo na nezaujatého pozorovatele bych doporučoval věnovat svůj čas - o kterém pan Charvát tvrdí, že neexistuje, přímému cítícímu vědomí těla jako celku od vrcholu hlavy po paty a skrze toto primární vědomí sebe vnímal vše kolem i ve svém nitru včetně onoho případného “nezaujatého pozorovatele” v hlavě.

Obecně bych doporučil zaměřit se celkově na usazení těžiště vědomí v oblasti bezprostředního cítícího vnímání, tedy v dolní části břicha a nikoliv rozvíjet pozorující já v hlavě a dále si mentalizovat dostatečně neprocítěné otázky svým celým bytím.

Současně by mu pomohlo meditativní studium a poučení o oblasti vědomí a základních otázkách týkající se identity a meditace. To samozřejmě je v rozporu s přesvědčeními, které dotyčný hlásá: “není zde co získat či ztratit, vše je jen hra a pro zábavu a slova jsou jen nálepky”. Nicméně cesta do království vědomí se televizními rozhovory a vydáváním se za “vědomí” neuskutečňuje.