Největší český přínos filozofii Járy Cimrmana
„Vyrovnat se s tím, toť věčný úděl filozofie!“
Jára Cimrman
Jak víme z důvěryhodných zdrojů, viz zde:
https://www.youtube.com/watch?v=ud-9-bhJxcU, 😊,
Cimrman od začátku správně doslova útočil na povahu aktuální filozofické praxe, která se filozoficky nazývá „solipsismus“, ale v praxi jde o prachsprostý individualismus ega a jeho vidění světa z pohledu „vlastnění“. Solipsismus vyjadřuje filozofii člověka ztotožňujícího se pouze se svým egem, kterému přivlastňuje samo vědomí a zkušenosti světa, který vnímá jako „objektivní“ oddělené od sebe. Ego svět vnímá jako hmotný svět objektů, které lze vlastnit a od kterých se současně prožívá zcela odděleně. Krajní myšlenkové stanovisko takového člověka lze pak vyjádřit právě extrémním, či spíše extrémistickým idealismem, který tvrdí, že pouze „já je skutečné a svět je neskutečný, či existuje pouze jako má představa.“.
Právě proto tomuto defakto monoteistickému uctívání ega a jeho vidění světa, se postavil Jára Cimrman prvně svou antitezí, tedy zvoláním „opak je pravdou“ s tím, že „existuje pouze okolní svět a neexistuje já“. Proti extrémistickému idealismu postavil svůj extrémní externismus.
Ale neskončil pouze u toho! Provedl vyšší syntézu původní téze i antiteze a jenom kousíček mu chyběl k dokončení svého myšlenkového postupu ve zcela novou metafyziku zkušenosti, a tedy i zcela novou filozofii, která by nejen vyřešila otázku vědomí, ale i přesáhla dosavadní filozofii jako pouhou historii míjení se cíle, který si vytyčila. Ale nepředbíhejme.
Jeho filozofické stanovisko samozřejmě jak je v českých dějinách zvykem vzbudilo všeobecný odpor v Evropě a byla svolaná filozofická disputace s předními evropskými filozofy do osvědčení Basileje, Kostnice byla obsazená.
Obránci monoteismu ega a jeho starých pořádků v čele s francouzským zástupcem evropského odporu, se snažili udělat s Járy Cimrmana samozřejmě hlupáka a položili mu otázku:
Jak mohlo neexistují vědomí vyprodukovat svou vlastní filozofii?
Jak bývá zvykem, sami se vlastně svou otázkou usvědčili ze své nevědomosti a jak se říká, odkopali. Sama otázka navíc nese jinou nezodpovězenou otázku a to otázku, co znamená vlastně existovat či obecně co je vlastně bytí, a tedy i nebytí. Cimrman bravurně osvětlil, že skutečnost, že já neexistuje tak jako v představách solipsismu, ještě neznamená, že není ve světě patrné. Jinými slovy, že „patrnost“ a existence jsou různé věci.
A poskytl pro svá tvrzení metafyzickou pomůcku – diagram, viz video.
Okolní svět si můžeme přirovnat k ploše kde uprostřed v podobě vystřižené díry chybí Jára Cimrman či jakékoliv já. Samotný reliéf díry, můžeme uvažovat pro názornost prostě kruh já patrný tedy ohraničený, ale neexistující jako okolní svět = papírová plocha.
Proces myšlení ve vnějším světe je pak napínání a smršťování plochy, současně s tím se i reliéf díry také rozpíná a smršťuje, podobně já i svět a tedy i neexistující filozof jako Jára Cimrman proto mohl zplodit naopak existující filozofii! Přičemž dodává, že oba procesy probíhají současně a vzájemně se doplňují jako zrcadlová inverze.
To vede k dalším důsledkům, které si Cimrman všiml. Pokud existuje pouze okolní svět, pak v okolím světe musí platit obrácená myšlenka, tedy že existuje jen on a nikoliv svět – tedy solipsismus, což dokazuje sama existence jeho odpůrců-solipsistů. Cimrman tak svým filozofickým myšlením přirozeně zastává i stanovisko, které současně vyvrací! Což je už krůček ke zkušenostnímu konceptu neoddělitelná různost.
Cimrman tak nejen zaútočil na filozofii ega v její vlastní impotenci, ale i na samotný nesprávný koncept o vědomí, který jsme přijali, který uměle dělí naší zkušenost na subjekt, kterému přivlastňujeme vědomí a objekt, který je pro subjekt manipulovatelnou skutečnosti statické existence, nikoliv „patrnosti“, jak uvádí Cimrman na příkladě kruhu vzniklého neexistencí papíru.
Nejsou vlastně obě „mentální“ filozofie, jak solipsismus tak původní Cimrmanův externismus pouze předvídatelnou historickou a mnohdy hysterickou odbočkou od skutečné filozofie a skutečně zkušenostního pohledu na naše prožívání sebe a světa?
Co když samo vědomí světa a vědomí sebe, tedy vědomí já jsou nedělitelné, byť rozlišení skutečnosti našeho skutečného Já, kterým je samo pole cítícího vědomí sebe i světa?
Co když samo vědomí, vědomí jako takové není vlastnictvím žádného subjektu nebo já, ale je naopak primární podmínkou přítomnost jakéhokoliv já a jeho světa?
Co když neexistuje objektivní svět kolem nás, ale primárně vědomí světa kolem nás a to je současně neoddělitelné od vědomí já, které tento svět vnímá a prožívá?
Není to právě samo vědomí, které současně zpřítomňuje já a jeho svět?
Není vědomí světa a vědomí sebe jenom vnější a vnitřní expanze nekonečného prostoru vědomí?
Nejsou tyto dva základní prostory naší zkušenosti ve vzájemně protkaném pulsujícím vztahu, které je zdrojem našeho cítění, myšlení a vnímání?
Tedy třeba i filozofie vědomí, jejíž cestu připravil Jára Cimrman?
Právě skrze filozofii a zejména praxi, tedy jógu vědomí vracíme ke zkušenostnímu základu filozofie jako vrozené lásky k pravdě bytí a autenticitě svobodného myšlení osvobozující nás od omezujících pouhých mentálních konstrukcí odtržených od přímo sómaticky prožívané skutečnosti, kterou je samo vědomí.
Slovy Járy Cimrmana, vyrovnat se s tím, tedy jinými slovy dát se do souladu s tím, to, je věčný úděl filozofie.
Na počest a v hluboké úctě neviditelnému géniu, Járovi Cimrmanovi, který kdy český národ ve svých útrobách zplodil.
Komentáře
Okomentovat