Entheogen nového světa a jeho indiánská historie

Posvátné kaktusy nazývané peyotl v jazyce náhuatl nebo hikuly v jazyce indiánů Tarahumaros (či hikury pro Huicholy) patří k prokazatelně nejstarším rostlinným entheogenním látkám na světě, které byly využívány indiánskými kulturami v Mexiku již před 10 000 lety. V jedné jeskyni v Mexiku se našel náhrdelník z navlečených sušených “knoflíků” peyotlu, jehož stáří se datuje na 8 500 let.

Tento kaktus původně rostl na velkých oblastech Mexika až po řeku Rio Grande, nicméně nadměrná sklizeň a rozvoj farem postupně omezuje místo jeho původu. Kaktusů, které jsou entheogenní a obsahují identifikovanou účinnou látku meskalin, je více, nicméně nejrozšířenější je peyotl a San Pedro (není jistě náhodou toto pokřesťanštěné jméno po sv. Petrovi, který údajně měl klíče od brány nebeské). První má tvar malých nízkých knoflíků a druhý vytváří výrazné falické tvary. Jde na první pohled o hezká rostlinná těla. Tradičně se používá sušený vršek, který se rozřeže nebo usuší, případně se pojídá čerstvý.

Církev uživatele peyotlu, stejně jako jiných entheogenních rostlin, pronásledovala, kamkoliv přišla. Nicméně původní kulty Tarahumarů a Huicholů se dokázaly během pronásledování stáhnout do nepřístupných oblastí, kde tyto rituály přežily v pozměněné podobě do dnešních dnů. Dokonce za jednoho ze světců dokázali přijmout i Ježíše, ke kterému se obracejí během svých rituálů o pomoc. Užívání peyotlu je tak neoddělitelnou součástí těchto kultur a jejich pohledu na svět a život jako předivo v oceánu vzájemných vztahů lidí, bytostí a bohů. Nazírají i samotné kaktusy peyotlu jako bytosti či entity ve formě učitelů. Do dnešních dnů se zachovaly tradiční skupinové peyotlové rituály, které měly například u Huicholů charakter posvátné “lovecké výpravy” za symbolickým božstvem peyotlu, jelenem, kterého rituálně “uloví”. A po společném sběru pak kousky nařezaného peyotlu pod vedením šamana pojídají a tancují i několik dní. Před obřadem ještě probíhají rituální “očisty”, které mají dosáhnout snadnějšího kolektivního souznění kmene, jako například vyzpovídáním se ze sexuálních vztahů mimo kmenové svazky apod. Z toho je zřejmé, že jejich šamané znali techniky pro rozšiřování vědomí a měli vědění o duši jako takové.

Během samotného sezení šamané zpívají své písně (ikáros) indukované rozšířeným stavem vědomí vlivem peyotlu, používají různá chrastítka, bubny apod., které pomáhají vytvářet ochranné prostředí pro sezení, případně usměrňovat průběh zkušenosti pro ostatní členy kmene. Pokud se některý člen kmene snažil něco skrývat či zatajovat a nebyl tak součástí “jedné duše”, prožíval často vlastní tíživé zkušenosti a byla mu dána možnost strávit čas o samotě. I to je plně v souladu s hlubokou znalostí lidské duše a celého prožitku.

Peyotl je primárně pro své tradiční uživatele medicínou a metafyzickým učitelem. Jako učitel nás učí o našem místě v celém tkanivu stvoření, a že každý člověk je dynamickou silou soupodstatnou s celým vesmírem, která jej stále utváří a aktualizuje.

Francouzský významný básník a představitel surrealismu Antonín Artaud se v meziválečné době účastnil těchto peyotlových obřadů u indiánského kmene Tarahumaros a napsal:

“Tarahumarové jsou posedlí filozofií, jsou jí tak posedlí až k jakémusi fyziologickému uhranutí; není u nich ztraceného gesta, gesta, které nemá přímý filozofický význam.”

Antonín Artaud

V tom krásně zní význam plně ztělesněného vědomí, kdy každý pohyb těla je vyjádřením univerzálního vědomí a jeho nekonečně dimenzí v právě aktuálním individuálním ztělesnění, plně v rezonanci se vším, co je a může být. To je i spirituální ideál tantry jako takové. Plně ztělesněný SMYSL BYTÍ v individuální tělesné podobě.

Tarahumarové používají peyotl nejen k posvátným skupinovým rituálům pod vedením šamanů, ale užívají jej denně i jako homeopatické léčivo nebo jako stimulant ke svým dálkovým běhům. Matky jej dávají svým dětem.

Někdy během 18. a 19. století se indiánské peyotlové obřady rozšířily i mezi severoamerické Indiány, kde nebyly původní. Zřejmě od Apačů - Meskalerů z Texasu a Nového Mexika, kteří byli v kontaktu s mexickými peyotlovými kulty. Ti naučili tyto obřady Kiowy, Komanče a Tonkawy. Tyto obřady se ale mírně lišily od těch z mexického zálivu. Mnohdy byly obřady prováděny pouze jako tiché sezení vybraných členů kmene - náčelníků - bez doprovodného tance, jak bylo běžné v širších skupinových rituálech v Mexiku.

Asi všichni známe z indiánského prostředí typický rituál společného kouření “dýmky míru”. Jde o základní rituální způsob společného posezení a užití posvátných rostlin obecně. Dýmka “míru” nemusela nutně znamenat společné potvrzení ukončení válečného stavu mezi dvěma stranami, ale naopak společné přebývání v míru, případně z důvodu potřeby vyřešit nějakou situaci nebo přijmout nějaké závažné rozhodnutí.

Peyotlový rituál severoamerických prérijních indiánů se stal součástí jejich národnostního boje indiánů proti federální vládě USA. Centrem peyotového kultu se stala Oklahoma a jeho apoštolem se stal mladý komančský válečník-šaman Quanah Parker. Ten vedl svůj lid do opakovaných, často vítězných bojů s bělochy, ale nakonec se s posledními ozbrojenými oddíly Komančů vzdal v roce 1875 v pevnosti Sill. Právě v jeho době se začaly praktikovat hromadné skupinové ceremonie, tzv. “Tance duchů”, které vyvolávali peyotloví šamané, a jež měly současně charakter skupinového duchovního sjednocení za účelem společného boje proti bělochům. Vůdci těchto rituálů byli současně i válečníky-náčelníky. Patřil mezi ně například slavný Sedící Býk. Ten vedl sjednocené kmeny Lakotů, Šejenů a Arapahů ve vítězné bitvě u Little Big Hornu v roce 1876, kde indiáni zmasakrovali celou jednu jízdní kavalerii, tehdejší chloubu americké armády, do posledního muže včetně plukovníka, později “in memoriam” generála Custera. 

Nicméně jejich indiánští vůdci - šamané věděli, že tento “boj s bílým mužem” je z principu marný, a změnili strategii. Zejména po masakru u Wounded Knee 29. prosince 1890, kde 500(!) vojáků USA s lehkým dělostřelectvem obklíčilo asi 90(!) indiánských bojovníků Siouxů-Lakotů doprovázených ženami a dětmi v celkovém počtu dalších asi 200 osob, kteří se po náročné cestě připravovali na společný rituál. Během výzvy, aby indiáni odevzdali zbraně, došlo zřejmě k náhodnému výstřelu a následně doslova k rozstřílení obklíčeného indiánského tábora. Šamani-náčelníci přestali s praxí skupinových hromadných “Tanců duchů”, které budily obavu ze strany vlády USA, a zaměřili se na uznání těchto kultů jako oficiálního domorodého náboženství v jeho “pokřesťanštěné” podobě. Quanah Parker jako neúnavný bojovník za náboženské svobody indiánů zemřel v roce 1911. Truchlilo po něm sedm manželek. Tvoří významnou postavu indiánského národnostního boje za svobodu, byl jedním z posledních velkých mužů svého kdysi tak slavného a svobodného národa-kmene.
Quanah Parker

Jeho matkou byla běloška, původně zajata indiány, která přijala plně indiánský způsob života a stala se manželkou náčelníka Komančů. Když byl její manžel zabit, odešla zpět se svými dětmi mezi bělochy, ale svého syna Quana nechala mezi lidmi svého kmene, aby se mohl jako jeho otec stát jejich náčelníkem a učitelem jejich peyotového obřadu. Byl zdatným vyjednávačem a jeho úsilí a jeho pokračovatelů nakonec vedlo k tomu, že Nakonec se po dlouhém vyjednávání podařilo dosáhnout na konci první světové války v roce 1918 uznání oficiální Církve domorodých Američanů (American Native Church) ve státě Oklahoma s právem praktikovat svůj peyotlový kult v rámci náboženské svobody. 

Peyotl byl opět chápán jako učitel učící ctnostný život v rámci rodin a vztahů, který klade důraz na morálku a odpovědnost k rodině a širšímu společenství. Šamané přestali praktikovat kolektivní “Tance duchů”, a tak ztratili i svoji původní pozici jako vůdci kmenů. Následně byly indiánské kmeny postupně domestikovány v rezervacích.

Cesta peyotlu je ale zejména individuální cestou nad-kmenového náboženství, je medicínou jak šamanskou, tak pro běžné použití v sociálním prostředí rodin. V některých dobách byla sjednocující silou indiánských kmenů a rodin, byť současně přinášela i jejich rozvrat, záchvěvy heroismu, a nakonec zánik jedné celé kultury a mnohých jazykových prostorů. Peyotlová setkání byla a jsou tradičně svolávána za účelem léčení či pomoci. Léčby je dosaženo buď pomocí společného zpěvu a modlitbami, případně přímo kvalifikovaným jedincem - šamanem. Vědomí, které je tím uvolněno, pomáhá tam, kde je třeba a v souladu s celkem. Peyotl je tak medicínou rodiny, sdílené komunity, léčí naše vztahy v předivu vesmíru, kde žijeme.

Právě pro indiány v jejich univerzálním učení platilo, že každý muž je svým šamanem ve své rodině, a ti, kdo k tomu byli kvalifikováni svými rozšířenými schopnostmi, byli učiteli druhých a náčelníky v případě válek. Zde nešlo o hierarchii a boj o moc, ale o ztělesněný rozsah intenzity vědomí a z toho plynoucí přirozené autority v praktických i spirituálních záležitostech sdílených s ostatními členy svých rodin a kmene.

Uvádí se, že dnes příslušníci různých odnoží této Církve domorodých Američanů v USA a Kanadě každým rokem zkonzumují až 10 miliónů kusů peyotlových knoflíků.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kdo lže, tak i krade aneb "práce s intuicí už od malička"

NE-zdravé modifikace lidského chování v mužské populaci

Kontemplace Duškovy a Válkovy rakoviny