Opustme mentální koncept subjekt - objekt!

V souvislosti s vědomím a povahou já se hovoří často o konceptu „subjekt-objekt“. Já se považuje za subjektivní stranu zkušenosti a vše pozorované a uvědomované za „objektivní“ stranu zkušenosti.

Já je tak povýšeno na neměnitelný subjekt a vše, co toto já prožívá, je k němu vztahováno jako „mé“.

Jde v podstatě o rozumové povýšení ega (prožívaného zkušenostního já) na „Boha“, který „má“ své prožitky a zkušenosti a žije, slovy Herakleita, „jako by mu vědomí patřilo“.

Odkud se vlastně vzal tento doslova „tmářský“ koncept, který dosud ovlivňuje naše vnímání, prožívání a nazírání skutečnosti už stovky let? 

Přišel s ním katolický jezuita René Descartes, který se mimo jiné aktivně zúčastnil třicetileté války v letech (1619–1621), včetně bitvy na Bílé hoře před Prahou. Zde byly poraženy české stavy a došlo ke ztrátě samostatnosti a vlastní mocenské svrchovanosti zemí koruny české na 300 let pod nadvládu feudálního rodu Habsburků se všemi svými sociálními i ekonomickými důsledky pro české země.

Přitom v té samé době se rodila Všenáprava, práce Jana Ámose Komenského, člena české Jednoty bratrské, nabízející zcela jiný metafyzický pohled na svět, který by postihoval všechny oblasti lidského jednání na společném základu univerzální metafyziky spojující teologii i filozofii, jenž by umožňoval soustavným vzděláváním duše člověka, na které kladl Komenský důraz, jeho reformaci a skrze člověka i reformaci celé společnosti, jak jí Komenský chápal.

Už ve své době Descartův redukcionismus postavený na povýšení lidského rozumu na jediný arbitr poznání („myslím, tedy jsem“), Komenský kritizoval. Naproti němu stavěl v základu „alchymistický“ pohled na svět a trojjedinou metafyziku na základě křesťanského jazyka a z něj plynoucí praktické návody k reformaci člověka, skrze ni pak návod na reformaci tehdejší evropské společnosti, byť pouze v náznacích. Své dílo nedokončil.

Aktuální podobu historie, jak ji známe z dějepisu, můžeme v podstatě z jistého pohledu nahlížet jako anomální. Neboť v myšlenkovém diskurzu své doby zvítězil filozofický pohled jezuity, bojovníka za katolickou ligu v náboženské třicetileté válce, Descarta. Zevní doprovodné události se projevily v podobě třicetiletého náboženského konfliktu mezi katolíky a protestanty v Evropě, kterému padla za oběť ⅓ obyvatel ve střední Evropě.

Dílo Komenského vesměs nepochopené, či pochopené jenom z části, bylo na dlouho zapomenuto. Jeho myšlenky se v nové podobě objevily v evropské filosofii až mnohem později. Ryze český, přesto univerzální myšlenkový proud, byl násilím třicetileté války a ztrátou samostatnosti českých zemí přerušen.

Vlast myslitele, člena Jednoty bratrské vzešlé z husitského táborství, Komenského, ztratila samostatnost. On sám skončil ve vyhnanství a jeho pohled na svět byl na několik stovek let z oficiálního diskurzu zapomenut.

Tím byla otevřena cesta k rozvoji novověkého racionalismu a vědeckého objektivismu, což přispělo obecně k rozvoji empirických věd, nicméně na druhé straně to umožnilo nastoupit člověku dlouhou cestu odcizení se sobě samému, jeden druhému a přírodě. 

Míním, že otázka po poznání sebe, či toho, kdo či co jsme, ke které nás vybízejí mudrci všech tradic a věků, souvisí s oním dnešním „mysteriem“ doslova „visícím ve vzduchu“ nejen pro vědu samou, ale pro člověka samého, a tím je „vědomí“ jako takové.

Otázka po poznání sebe je otázkou zkoumání vědomí samého, přičemž ten, kdo zkoumá i zkoumané pole, je samo vědomí. Jinými slovy „subjektem“ i „objektem“ zkoumání je zde samo pole vědomí.

Ano, v běžné zkušenosti v případě, že například pozorujeme kámen před sebou na zemi, snadno spadneme do hypnózy a autosugesce, že vidíme objektivní, již „hotovou“ skutečnost „kámen“ – předem daný „neživý“ objekt, a naše já – subjekt jej mentálně vnímá a pozoruje jako objektivně existující skutečnost.

Nicméně tímto konceptem nijak nepostihujeme samotnou povahu – podstatu vzájemné interakce a spojení toho, co konceptuálně označujeme jako subjekt ↔ objekt, tedy samotnou esenciální povahu našeho vnímání. Pokud navíc chápeme, že subjekt – já je oddělen od objektu, například „těla“, stejně tak i skutečně vnímáme a prožíváme sebe se všemi důsledky.

Koncept „subjekt-objekt“ v západní kulturní tradici dále vedl ke karteziánské dualitě „mysli“ a „hmoty“ s tím, že hmota sama byla povýšena na prvotní objektivní zkušenost, ze které se teprve jakousi tzv. „evolucí“ v podobě vedlejšího, náhodného produktu objevil subjekt, tedy vědomí. Jde o zcela neudržitelnou šílenou představu, přesto tzv. „vědeckou“ a oficiální propagovanou našimi vzdělávacími systémy.  

Tento pohled nevyhnutelně vedl k soustředění na objektivizovanou hmotnou oblast života, kterou lze navíc vlastnit, ovládat, vykořisťovat a prodávat jako objektivní skutečnost, popřípadě pak opět z nejrůznějších „dobrých úmyslů“ zachraňovat a napravovat, a samozřejmě k rozvoji technických věd a technologií, průmyslové revoluci. Nicméně nám současně tento způsob myšlení, a tím i žitý způsob bytí s tím spojený, přinesl odcizení já (subjektu) a těla (objektu) a erozi duchovních a mravních hodnot plynoucích z odděleného nazírání komplementarit jediného pole vědomí a stavění jich do rozporuplných duálních protikladů místo jejich dialektického nazírání.

Taková civilizace odtržená od spirituálních hodnot dlouho nemůže existovat. V tom tkví, dle mého mínění, hlavní alarmující příčina všech dnešních tzv. krizí.

Později sama věda zjistila, že striktní „vědecký“ pozorující subjekt vstupuje aktivně do pozorovaného objektu a ovlivňuje jej, tedy podílí se na jeho skutečnosti.   

Výsledky zejména kvantové fyziky, která přišla s tím, že hmota je ve skutečnosti „prázdnota“ a existuje pouze v podobě něčeho, co má obojetnou povahu částice–vlny, či dnes kvant jakési blíže nespecifikované „energie“, navíc vyskytující se v daném místě a čase jen s určitou pravděpodobností, dále posilují naléhavost otázky po povaze a významu samotného vědomí v naší zkušenosti a vědomí samotném – jako primárním poli zkoumání i jako prostředku zkoumání.

Tím sama věda svým stále detailněji zaměřeným sebe-zkoumáním – svých vlastních duševních projekcí na pozorovanou realitu a předpokladů došla k závěru, že to, co považujeme za hmotné, objektivní, dané a prvotní, je ve skutečnosti prázdným prostorem nehmotných částic-vln či kvant jakési blíže nespecifikované „energie“.

Tento „výzkum“ svými závěry na první pohled rezonuje s některými „závěry“ některých východních duchovních směrů, které tvrdí, že projevený svět či vesmír je „iluzí“ (maja), či něčím nebožským plným utrpení (samsára), z čehož je nutné se „vysvobodit“ či učením o “prázdnotě” buddhistů, apod.

To vyvolává jednak zcela klamné přesvědčení, že věda potvrzuje či dokonce dokazuje tyto starobylé duchovní tradice, a současně že cílem duchovního vývoje člověka je přesažení světa forem a jevů do oblasti „čistého“ ducha transcendujícího hmotný projevený svět, či „osobní“ dosažení prázdnoty (buddhismus). Míním, že jde o oboustranné utvrzování se ve stejné nevědomosti, jenom v jiné podobě.

Míním, že oba tyto způsoby myšlení (jak oficiální vědecký, tak infantilní podoba „spirituality“ popírající projevený život – oboje je ve své podstatě „náboženstvím“) a závěry z nich plynou z nedostatečného rozpoznání a chápání vědomí jako takového a z myšlení – cítění - prožívání rámcovaného sugestivně přijatým konceptuálním myšlením „subjekt-objekt“ s pocitem, že „my“ vlastníme naše zkušenosti jako objektivní jevy, které lze objektivně zkoumat, a tedy že i vědomí samo náleží „subjektu“ – já.

To je obrovský omyl a nutně vede k falešným závěrům, byť by byly zpracované sebevědečtěji, nevypovídají vůbec nic o povaze skutečnosti.

Materialistická věda zkoumá ve skutečnosti duševní představu v podobě objektivního vesmíru, nikoliv vědomí vesmíru. Negativistické „spirituality“ zase tím či oním způsobem negují projevený vesmír a orientují se pouze na „oblast ducha“ a „vysvobození“ chápané jako přesažení projevu, či dosažení „prázdnoty“, či „vyprázdnění mysli“ apod.

Míním, že autentické poznání vědomí, spiritualita, zahrnuje vědomí sebe i vědomí světa-vesmíru jako celek, neboť jedno bez druhého je neoddělitelné a tvoří společné singulární pole vědomí.

Stejně jako v případě materialistického názoru, kdy se uvažuje primární objektivní hmota a z ní evolucí vyvinutý či odvozený duch – subjekt, který je „následkem“, neplatí ani opačné přesvědčení, že duch – subjekt či vědomí je prvotní příčinou „před” hmotou a objektivní skutečností jako jejím „následkem“.

Míním, že celkový koncept subjekt-objekt a z něj plynoucí přesvědčení a vnímání, včetně zákona akce-reakce či příčiny a následku, jsou zcela neadekvátní postihovat samotnou subjektivitu jako takovou, tedy vědomí samotné, a tedy naši zkušenost života v její plnosti.

Mezi subjektem – vědomím a projevem - objekty není vztah kauzality či vztah pozorovaný z mechaniky „akce-reakce“ či „příčina-následek“. To jsou opět ryze duševní koncepty neodpovídající sféře vědomí a jeho zkušenosti.

Ty skutečné „kony“, než přišly křesťanské „zá-kony“, či principy (rita), můžeme spíše nazývat trans-subjektivní intersubjektivita, transformativní souznění či rezonance, harmonie či synchronicita (nikoliv však pouze v jungiánském smyslu chápání).

Obecné chápání „vědomí“ jako vlastnosti subjektu v konceptuální relaci „subjekt-objekt“ a myšlení v těchto “kolejích”, je nutné opustit, pokud chceme dosáhnout rozšíření vědomí a spočívání v něm samém.

Vědomí není „naší“ schopností nebo vlastností, kterou „máme“ díky například mozku, ALE vědomím jsme – jsme tím vědomím, které nás i naše vnímání, prožívání a zakoušení zpřítomňuje – tedy vědomí.

To je „naše“ vědomí – nikoliv ve smyslu „nám“ patřící, či „námi“ vlastněné, ale na které patříme, kterým jsme a které nás zpřítomňuje-ztělesňuje. Podobně jako vše ostatní, co je a může být.

Musíme ale rozlišovat mezi vědomím samým a tím, že jsme si například něčeho pouze vědomi, že si něco uvědomujeme, tedy mezi vědomím jako takovým a tím, že nám umožňuje být si něčeho vědomi, něco si uvědomovat a prožívat.

Vědomí nepotřebuje pro své bytí žádný subjekt – či já – ono svým vědomím je svým bytím.

Je ale rozdílnou zkušeností být si něčeho pouze vědom, něco si pouze uvědomovat a být vědomím samým, ať už sebe či čehokoliv uvědomovaného.

Vědomí jako takové, a nikoliv jako subjekt či vlastnost lidského já, či dokonce mozku, jak se dnes pojem „vědomí“ chápe, je centrálním principem tantrické metafyziky:

„Vědomí září ve všech rozmanitých vnějších i vnitřních formách. Není existujících objektů mimo vědomí, proto svět je jednoduše podobou – tvarem vědomí. Je to samo vědomí, které nabývá podob všech objektů, proto jsou objekty poznávány výhradně skrze vědomí. Pouze skrze vědomí daných objektů vím, že dané objekty existují. Základní rozlišení veškeré existence spočívá v aktuálním bytí a aktuálním ne-bytí či možném - potenciálním bytí, které oboje spočívá v samotném vědomí. Zpřítomňování – aktualizace – objektivizace bytí (aktuality) i ne-bytí (možnosti)  je pouze podobou vědomí samého.“

Kšemarádža, komentář k Šivovým sútrám III. 30.

Právě vědomí je tím, kde se spojují i přesahují oblasti filozofie, teologie, psychologie, vědy i otázky kdo jsme, po naší podstatě a smyslu života.

Současně míním, že samo vědomí a jeho zkušenostní metafyzika může přinést zcela nový společný základ pro otázky, které tyto oblasti lidského poznání vyjadřují, a přinést rozvoj zcela nové vědy i společnosti skrze vnitřní vzdělávání člověka v oblasti vědomí, tak jak zamýšlel Jan Ámos Komenský.

Důsledné pochopení a přijetí vědomí jako základního prvotního principu skutečnosti, bytí i poznávání a důsledná filozofie vědomí – či spíše zkušenostní univerzální metafyzika a její jazyk má, míním nadčasový univerzální potenciál poskytnout potřebné pevné a stabilní základy pro všechny oblasti poznávání a lidské zkušenosti.

Předkřesťanská védská i árijsko-slovanská metafyzika i učitelé v tradici tantry naopak postulovali dva na sobě nezávislé – různé, ale současně od sebe neoddělitelné metafyzické aspekty tvořící skutečnost, kterou je Vědomí jako takové, vyjádřené dialektickými dvojicemi jako Světlo-Temnota, Den-Noc, Otec-Matka, Šiva-Šakti,  Muž-Žena apod.

Tyto od sebe neoddělitelné, byť různé komplementarity, projevující se ve svých nesčetných párech (vědomí bytí - bytí vědomí, vědomí jako rozsah pole -  vědomí jako obsah a kvalita pole, vědomí jako takové (Šiva) - potenciál-moc být tohoto vědomí (Šakti), prožívající já - prožívané já, apod.) tvoří vztahovou dynamiku prvotního CITu, kterým je samo vědomí.

Nejvyšší skutečnost není “transcendentní prázdno”, ani nějaká “nerozlišená jednota”, ale neoddělitelná vztahová dvojnost (paramadvaita) dvou rovnocenných aspektů singulární skutečnosti, kterou je vědomí jako takové.

Odpovídá - či je skutečně pravou odpovědí koncept “subjekt - objekt” na naší přímou zkušenost vědomí? Nejedná se spíše o koncept - mentální představu promítanou v našem vnímání do naší zkušenosti, která je vlastně již tímto určitým způsobem vnímání (skrze tento koncept) - tedy tento “jazyk” již modulovaná? Tedy součástí základní nevědomosti o samotném vědomí jako takovém?

Vraťme se k člověku samému, jeho zkušenosti. Jakou máme zkušenost v případě vnímání - podle nás tzv. “živých” skutečností - například při setkání s pohledem druhého člověka, jeho jasem a světlem, či naopak temnotou či emoční náladou vyzařujících očí?

 Když vnímáme druhé - co vlastně vnímáme?

Když se setkáme s pohledem druhého člověka, co vnímáme?

Je naše subjektivní zkušenost druhých oddělitelná od subjektivní zkušenosti nás samých?

Vidíme “objektivní” zkušenost?

Ano, ve smyslu, jinou, než jak sami sebe prožíváme.

Nicméně současně zcela neoddělitelnou od nás samých - od toho, jak my sami se prožíváme, tedy neoddělitelnou od subjektivní strany zkušenosti

Tedy jde o ryze subjektivní způsob prožívání objektivního.

To samé platí pro druhého člověka, který se setkal s naším pohledem.

Zkušenost “očního setkání” či “setkání pohledem” není ani jenom subjektivní, ani jenom objektivní. Zde vidíme, jak tento běžně vžitý koncept není ve skutečnosti pravdivý mimo rámec svým vlastním vnímáním deformované skutečnosti.

V případě pohledu do očí druhému člověku zakoušíme fenomén, který je jak “objektivní” ve smyslu, že je různý, než my sami, současně je ale subjektivní, neboť jej prožíváme my sami určitým způsobem a jsme od něj neoddělitelní. To samé platí z pohledu prožívání druhého člověka.

Tato zkušenost autentického setkání s člověkem skrze oční kontakt je doslova stále přítomné “mysterium” života nám doslova “na očích” po celou dobu a tak málo si jejího hlubokého významu pro naše životy jsme vědomi.

Tato všem lidem vrozená a dostupná zkušenost mimo jiné zprostředkovává zcela přirozeným a přímým způsobem okamžik zintenzivnění vědomí sebe a potenciál k rozšíření vědomí, možnost autentického setkání duší - pohledu do duše, či dokonce vědomého meditativního souznění v jednotlivých tónech duše a další metafyzické schopnosti v případě rozvinutí této schopnosti v podobě specifického umění tantrické meditace, která umožňuje vstup do prostoru duše “mezi životy”.

Skrze tuto zkušenost poznáváme nikoliv pouze “metaforicky”, ale zkušenostně, že “oči jsou branami duše”, světlo očí vyzařuje stav prožívání duše v těle člověka.

Nelze tuto zkušenost ale omezovat pouze na setkání s pohledem druhého člověka, kde zkušenost prožíváme intenzivněji, ale platí zcela univerzálně pro jakékoliv “setkání”, každá zkušenost je procesem společného utkání zkušenosti prožívajícího vědomí i prožívaného vědomí.

Někteří současní materialisticky orientovaní psychologové naopak tvrdí, že “dlouhodobý pohled do očí způsobuje halucinace jako na drogách”, viz zde:

https://psych.interez.sk/co-sa-stane-sa-budete-niekomu-pozerat-do-oci-10-minut-vysledok-vas-urcite-zaskoci/. I v tomto případě vidíme vliv přijatých rámců poznávání na výsledky “experimentů”. Je minimálně “bizarním” připomenutím obecného stavu doby, když někdo své vlastní halucinace vydává za vědecká prohlášení jako “autorita”. 

Povaha vnímání je tedy zkušenostně z principu inter-subjektivní a současně jakýkoliv “subjekt” přesahující proces vědomí.

Na historickém pohledu vzniku konceptu "subjekt-objekt" můžeme pozorovat, jak přijaté modely vnímání a jazyk, nejen utvářejí naše vlastní individuální vnímání, ale zásadním způsobem vytvářejí duševní i společenské klima, v kterém žijeme. Naše myšlení doslova přetváří a moduluje vědomí do vzorů a způsobu prožívání. 

V tom tkví zásadní význam toho, co je vlastně “myšlení” samé. Jde o strukturování samotného vědomí do způsobů prožívání, vnímání a zakoušení skutečnosti.

Cílem autentické spirituality není “zastavit myšlení”, ale naopak NAUČIT SE MYSLET jako schopnosti rezonujícího vyjádření meditativního vědomí myšlených věcí a skutečností.