Co skutečně slavíme na výročí 8.-9. 5. 1945?
80. let od ukončení druhé světové války v Evropě, nemáme v současné ČR stále jasno, “kdo nás osvobodil”. V průběhu doby se náš “osvoboditel” proměňuje.
Za minulého ČSSR, to samozřejmě byl výhradní SSSR, náš bratr na věčné časy. Pamatuji si, jak jsme vždy na 9.5 ve škole malovali obrázky k tomuto výročí. Vždy jsem se těšil a maloval tankovu bitvu mezi německým (hranatými) a sovětskými (kulatými) tanky. Současně jsme vždy nechápal, proč učitelce vadila svastika, kterou jsem tam rád maloval. V 5. třídě při výročí osvobození jsem se přihlásil a řekl učitelce na dějepis, že Domažlice osvobodila Americká armáda. Byl jsem doslova jako dítě konsternován, co jsem slyšel. Zcela vážně mi učitelka řekla že to nebyli Američané, ale Rusové převlečení do amerických uniforem kvůli “utajení”. Koukal jsem s otevřenou hubou a nevěděl jsem co říci. Přitom současně tento fakt byl v naší rodině vždy živý, neboť můj praděda Američany sám vítal v Domažlicích a jako starosta Domažlic jim nechal i vyvěsit pamětní desku k tomuto výročí. Z jeho vyprávění jsem současně věděl o mnoho podrobnostech z tohoto “osvobozování”.
Dnes se dozvídáme z úst některých politiků, že nás zase osvobodili právě jenom Američané, kdežto Rudá armáda nás v podstatě okupovala a na svých bodácích přinesla do naší země totalitu. Zmínky o 1. československém armádním sboru Ludvíka Svobody, Rumunech či Polácích se zcela vytrácejí. Současně každý kdo chce respektovat historické skutečnosti je nálepkován jako “proruský” a doslova chápán jako “nepřítel” naší současné "společné" Evropy.
Nicméně pojďme k samé podstatě tohoto výročí. Druhá světová válka měla svou předehru, chceme-li světový kontext a rozhodně nezačala Německým napadením Polska. Předehrou jí byla válka Itálie proti Habeši, dále podporování občanské války ve Španělsku ze strany Německa a Itálie a vpád Japonska do Mandžuska a Číny. Proti všem těmto agresím se vemi aktivně stavěla tehdejší politická reprezentace ČSR v čele se svým prezidentem E. Benešem, který na půdě Společenství národů tyto agresivní útoky evropských fašistických států kritizoval a vystupoval proti nim. Ve své politice byl osamocen, nikdo ze “západních” politiků jej nepodpořil.
Proto Hitler velmi dobře věděl, že další překážkou jeho cílů je právě odstranění ČSR (jediného demokratického státu v tehdejší Evropě), o kterém se vyjadřoval jako o “versailském zmetku”, “lži státu” a “letadlové lodi bolševismu v Evropě” a Češích se vyjadřoval jako o “husito-bolševicích”. Tak začal svůj tlak na ČSR, využil pro to německou menšinu žijící v ČSR, která se znacizovala. Současně německá generalita vypracovala plán na vojenské přepadení ČSR (mezinárodní trestný čin přípravy útočné války). Od května 1938 byla ČSR v regulérní válce s Německou třetí říší. V čs. pohraničí probíhaly boje mezi teroristickymi formacemi tzv. sudetského freikorpsu vyzbrojováného a řízeného z Německa a ozbrojenými složkami ČSR, stovky mrtvých a tisíce lidí zavlečených na německé území. Vše vyvrcholilo všeobecnou mobilizací a přípravu na otevřený střet s Německem. Nakonec se ukázalo, že spojencem pro naše západní přátele byl Hitler a Německo a společně evropské velmoci Británie, Francie, Itálie a Německo nařídili ČSR odstoupení pohraničí a defakto likvidaci životaschopného státu. Otázkou, kdy bude zbytek tzv. 2. republiky Československé pohlcen Německem byla už jen otázka času. Za půl roku byl Německem okupován zbytek a vyhlášen německý protektorát nad Čechami a Moravou. Slovensko vyhlásilo “samostatný” fašistický stát podřízený německé třetí říši.
Tato skutečnost nicméně neznamenala, že ČSR přestala existovat - její demokraticky zvolená vláda reprezentovaná prezidentem E. Benešem odešla do exilu do Británie, později USA. V okamžiku porušení mnichovské dohody samotnými Němci okupací zbytku ČSR, E. Beneš v USA slavnostně vyhlásil, že ČSR dále pokračuje, že protektorát je německá okupace a že ČSR bude bojovat až do vítězného konce a že jsme ve válce s Německem od května 1938. Mezi tím, tisíce čs. vojáků nesmířených s kapitulací a okupací země odcházelo za hranice.
Po napadení Polska Německem, českoslovenští vojáci a letci bojovali v Polsku, pak ve Francii, nakonec po ústupu do Británie to byli právě čs. letci s dalšími zahraničními piloty z Polska a okupovaných zemí Evropy, kteří zachránily Británii před invazí ve vítězné letecké bitvě o Británii. Kde mimo jiné jejím nejúspěšnějším stíhačem byl Čech Josef František se svými 17 sestřeli. Dále čs. vojáci bojovali v řadách britské armády v Africe u Tobruku a při vylodění spojenců ve Francii. Další - největší skupina č. vojáků se zformovala na území SSSR jako 1. samostatný čs. armádní sbor, jemuž velel Ludvík Svoboda, pozdější prezident ČSSR. Tyto jednotky byly naplněny i našimi krajany žijícími v oblasti Volyně.
Jinými slovy, exilová vláda v čele s E. Benešem a jeho poradci sídlila v Londýně, odkud řídila i odboj a výsadky na naše okupované území. Současně čs. vojáci bojovali takřka na všech frontách se spojenci proti Německu a jeho evropským spojencům. Byla to naše exilová vláda, která rozhodla o odstranění říšského protektora Heydricha, který přišel s jasným bojovým úkolem do protektorátu a to svými slovy zajistit, aby na tomto území jednou již nebyl ani jeden Čech. Osud českého národa zněl jasně, vhodné poněmčit, zbytek vysídlit na východ jako otrockou sílu, sterilizovat, případně vyhubit. Konečné řešení, které již probíhalo za války (“lékařské” prohlídky obyvatelstva, likvidace národních elit, vyhlazování vesnic, teror, 360 tisíc mrtvých) bylo nicméně odloženo až po vyhrané válce. Mezi tím mělo být dáno českému dělníkovi nažrat, aby plnil své povinnosti k říši. Celý projev R. Heydricha je dostupný, doporučuji k přečtení. Takový postoj Němci neměli k obyvatelům okupovaných zemí západní Evropy (Holandsku, Dánsku, Francii, Belgii) neboť tyto národy byly považované za “árijské”, slovanské národy nicméně mělo čekat vyhubení a zotročení.
Jinými slovy, ČSR byla první zemí “protifašistické koalice”, lépe koalice proti Německu a jeho evropským spojencům a její vojáci bojovali proti Německu od samotného počátku do vítězného konce po boku svých spojenců. Později se připojila Británie, SSSR a USA (o Francii nemůže být řeč, neboť velká část Francie v podstatě kolaborovala s Německem).
ČSR byla jednoduše a zcela fakticky rovnocenným členem protihitlerovské koalice tzv. “spojenců”. Samozřejmě co se týče vojenských možností a prostředků nelze ČSR srovnávat s USA nebo SSSR. Nicméně Československo mělo ze všech států této koalice největší ztráty mezi důstojníky a generalitou. Během druhé světová války “padlo” většina čs. generálů - bohužel převážná většina na německých popravištích. Svou bojovou morálkou a schopnostmi byli nicméně čs. vojáci rovnocennými spolubojovníky svých spojenců.
Úplně poslední boje proti Německu a jeho branné moci proběhly na našem území, kde také válka začala. V Čechách byla poslední německá bojeschopná armáda se svými evropskými SS spojenci a poslední vojenská letiště Luftwaffe, odkud startovali proudové stíhačky ME-262 ke svým posledním bojovým vzletům v Evropě. Poslední německé letadlo bylo sestřeleno nad naším území u obce Hlohová 8. 5. 1945.
Výsledkem této spojenecké koalice, které bylo ČSR součástí byla vojenská porážka Německa a jeho satelitů. ČSR tak stála po boku vítězů. Prezident E. Beneš se vrátil do svobodného ČSR v takřka předválečných hranicích (Podkarpatská Rus byla připojena k SSSR).
Takže je třeba se bavit vůbec o otázce “kdo nás osvobodil”? Z vojensko-technického pohledu je evidentní (pokud známe vojenskou historii a průběh bojových operací), kdo nesl tíhu bojů proti Německu, a které boje a jaká fronta byla rozhodující pro jeho porážku. Podle dohod a vývoje bojové situace v Evropě se SSSR a USA dohodli na místě dotyku, který probíhal skrze naše území. Čistě fakticky hlavní osvobozující boje vedla na našem území RA společně s Rumuny, Poláky a 1. čs. armádním sborem směrem z východu a ze severu, ze západu pak k místě dotyku to byla armáda USA. Jednotlivé ztráty všech armád na našem území vypovídají o intenzitě bojů, aniž bych chtěl srovnávat smrt všech padlých. Data jsou zatím ještě dostupná. Současně se na osvobození a závěrečných bojích podílelo ale také české a moravské obyvatelstvo během povstání.
Pro zájemce o vojenskou historii doporučuji knihu českého vojenského historika Karla Richtera. Dobývání domova, osvobozování Čech a Moravy bez příkras a legend, zde:
https://www.noos.cz/produkt/knihy/dobyvani-domova/
Proč si tímto výročím prostě nepřipomínat zejména to, co tehdy naši předci primárně slavili - KONEC VÁLKY - a případně "naše" vítězství nad “fašismem” - lépe Německem a jeho evropskými spojenci? Neboť to je ona “historická” událost.
V rozporu s historickým poučením se jeví dnešní propagovaný trend, že je nutné zbrojit, abychom zachovali mír. Nicméně předválečná ČSR také hodně zbrojila, podobně jako celá Evropa. Představitelé ČSR si byli vědomi nevyhnutelné konfrontace s Německem, tyto zvýšené výdaje na zbrojení a obranu jako byla výstavba opevnění ale nakonec nevedli k onomu “míru” ale naopak válce.
Nicméně je také otázku, zda vůbec máme co slavit ve smyslu “vítězství nad fašismem”? Opravdu k němu došlo?
Komentáře
Okomentovat