Dekonstrukce katolického DESATERA…aneb konec s nevědomým programováním mas

V našem kulturním okruhu jistě každý i ten, kdo není oficiálně členem katolické církve, zná, či má povědomí o tzv. “desateru”. Toto “desatero” mělo a stále má obrovský více méně “podvědomý” vliv na celé generace lidí a to i ty, kteří se jinak nehlásí ke katolické víře, či ani neznají jeho plné znění. Co je tedy “desatero” či přesněji “Desatero Božích přikázání”?

Jde o soubor náboženských a morálních příkazů, které jsou základem  monoteistických náboženství, jako je křesťanství a judaismus. Tyto morální příkazy jsou obsaženy ve Starém zákoně, v knihách Exodus a Deuteronomium, a jsou považovány za smlouvu mezi Bohem izraelitů a izraelským lidem. V katolické teologii jsou přikázání považována za klíčová morální přikázání pro dobrý duchovní život a jsou základem katolického sociálního učení.

Tento soubor mravních přikázání se katolickou dogmatikou vydává za “od Boha daný”, za “Boží zjevení”, které bylo předáno “Bohem” Mojžíšovi. 

Když se hovoří v katolické dogmatice o tom, že jde o “Bohem daný” zákon, je dobré si připomenout jakým “Bohem” - jak je Bůh v této dogmatice chápán. Je jím Bůh Židů (JEHOVA), kterým není nic jiného než “zbožštěné” nad-ego. I samotný “Bůh” izraelitů i křesťanů je zobrazován jako “božská” “otcovská” bytost symbolizující právě “nad-ego”. Jinými slovy nejde a nemůže jít z principu o skutečného Boha, ale o ego-projekci, tedy onoho “Pána” nad námi “hříšníky” od Boha odpadlými. 

Bůh prostě není nějakou “bytostí”, která by nám lidskou řečí říkala, co máme dělat a co nemáme dělat, tedy co je tzv. “dobré” a co je “zlé”. Takovéto infantilní nazírání Boha je opravdu dětinské a ukazuje skutečný spirituální a intelektuální stav takových lidí.

Katolickou propagandou se tento soubor vydává a dokonce se tak i učí na vysokých školách, filozofických fakultách, že jde o tzv. “věčný”, “přirozený” a “lidský zákon”. Proč by mělo jít o “věčný”, “přirozený” či “lidský” zákon se neuvádí. V čem by měla spočívat ona “věčnost”, přirozenost” či “lidskost” těchto tvrzení se neříká. Jinými slovy jde o dogmatická autoritativní tvrzení. Stejně jako jsou typické “morální charakteristiky” těch, kteří se podle těchto přikázáních opravdu ve svých životech řídí. 

Stručné znění těchto údajně od Boha daných morálních zákonů jest:

• V jednoho Boha věřiti budeš, nebudeš míti jiných bohů mimo mne.

• Nevezmeš jména Božího nadarmo.

• Pomni, abys den sváteční světil.

• Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.

• Nezabiješ.

• Nesesmilníš.

• Nepokradeš.

• Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.

• Nepožádáš manželky bližního svého.

• Nepožádáš statku bližního svého.

Výše uvedené rozhodně nemohl tvrdit Bůh, neboť Bůh prostě není nějaká bytost, která nám říká, co je dobré a co zlé, ale evidentně to napsal nějaký člověk, který to pouze vydává za “božská přikázání”. Že jde o nějaké věčné či přirozené zákony, je jen výmysl a demagogie, která se ale i dnes učí na filozofické fakultě, kde evidentně katolická dogmatika může směle existovat vedle ateistického materialismu. K tomu školy podobně jako kdysi církev jsou. K indoktrinaci a podvědomému přijetí falešné morálky a falešné etiky schované za pěkná slova o “věčných” a “přirozených” “zákonech”. Vím, je to pro mnoho lidí “těžké sousto”, ale doba si žádá mluvit na rovinu a jít opět nově ve šlépějích našich velikánů jako byl první český filozof Jeroným Pražský a Mistr a rektor Karlovy univerzity Jan Hus, neboť naše dnešní vzdělávací instituce a zejména “filozofické fakulty” již dávno nejsou o učení a vzdělávání ve skutečné filozofii a hledání a zkoumání pravdy, jak třeba chtěl Jan Hus, ale o indoktrinaci studentů nejrůznější ať už vědeckou tak náboženskou dogmatikou. 

Pojďme tedy na dotazování jednotlivých přikázání:

1. V jednoho Boha věřiti budeš, nebudeš míti jiných bohů mimo mne.

Proč? Ano, to říká žárlivý nesnášenlivý židovský bůh Jehova, který psychologicky symbolizuje fixní lidské ego - ano, lidské ego nedokáže vnímat nic jiného - tedy jiné bohy, než pouze sebe sama jako boha. To je klasická indoktrinace katolického i jakéhokoliv jiného monoteismu “jedné jediné pravdy”. Naopak realita je taková, že existuje mnoho bohů, viz Ježíš: “Pravím vám bohové jste”. Tedy slovy Ježíše, kterého katolická církev doslova “ukradla”, je nám připomínáno, že každý z nás, každý jednotlivý člověk, bytost, či věc je - z principu “božská”, tedy “bohem” v malém, neboť je manifestací jediného vědomí všeho co je a může být a přesto současně různá od jakéhokoliv jiného “boha” či podoby a zosobnění tohoto jediného Božství. Tímto Božství či Bohem je samo vědomí - nikoliv vědomí “mé”, či “tvé”, “jeho” či nějaké bytosti, ale vědomí samého - vědomí jako takového, jehož každé já, ty, on, ona, atd. je jeho unikátním vyjádřením a zosobněním. A právě tohoto - skutečného a živého Boha, kterého znal i sám Ježíš a nazýval jej “Otcem” či “Já(vědomí) jsem(bytí)”, nám právě jak katolická demagogie, tak aktuální náboženství vědy, zastírá. Jsou snad bohové hinduismu, tantry, buddhismu, a dalších, nehodní k uctívání? Proč by měl být pouze jeden bůh ten vyvolený? Ano, to je přesně ta indoktrinace ega a jeho světa vedoucí ke všem náboženským a rasovým válkám. A to jsme teprve u “prvního” nejdůležitějšího přikázání. Brrrr. 😡

2. Nevezmeš jména Božího nadarmo. 

Proč? Protože právě vzývat různá “boží jména” - což byly a jsou tiché fonémy či MANTRY (jak se božím jménům říká v tantře a hinduismu) přináší skutečnou duchovní či spirituální moc každému člověku - tedy skutečné prožívání bohů a spirituálních sil, které ona boží jména invokují a ztělesňují v naší zkušenosti? No tak jasně, že si církev a usurpátoři všeho druhu nikdy nepřáli, aby lidé žili ze své vlastní podstaty a moci a dokázali být bohy sami, jinak by totiž nebyli závislí na tom jediném “pravém” bohu Jehovovi a jeho vykladačích tu v kněžských rouchách tu třeba dnes v bílých pláštích doktorů, kteří nám vnucují, že pouze oni ví o našem těle vše potřebné, nikoliv my, nebo v “gentlemanských” oblecích politiků, kteří zase vědí, co je pro nás dobré. Bléééé. 😡

3. Pomni, abys den sváteční světil. 

Proč? Proč bychom měli v neděli či v jiných dnech - vyhlášených ať už církví či státem jako “sváteční”, chodit někam do kostela či kamkoliv jinam, a pokud bychom tam nebyli, tak se museli třeba nějakému panu faráři vyzpovídat? To jako fakt? Obecně, že někdo prohlásí či vyhlásí nějakou povinnost a pokud se jí náhodou neúčastníme, tak jsme hříšní či vinní a musíme se vyzpovídat, či zpovídat? Za protektorátu se pořádaly povinné manifestace tzv. “Národní osvěty” a tak se povinně hajlovalo a provolávala hesla “za společnou Evropu (samozřejmě tu pod německou Třetí říší) proti bolševismu z východu”. Za “socíku” se muselo do prvomájového průvodu, kdo nebyl, byl svými kolegy - soudruhy zpovídán. Tak ano, na nevolníky musí být přísnost, proto onen “pracovní týden” a pak den oddych bez vlastní vůle si dělat na svých věcech a ve svém čase podle své vlastní vůle. Tak se kdysi člověk po týdenní robotě musel věnovat katolickému bohu v kostele, dnes má tu náhradní “svobodu” si o víkendu aspoň zapařit a nebo si tedy odpočinout od otročení kapitalismu a věnovat se konzumu - opět poskytovaného kapitalismem. A ještě je vše “prodáno” jako čas oddechu. Uff. 😡

4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.

Proč? Takže když otec třeba znásilňuje dceru (či matka syna, aby to bylo genderově vyvážené, či matka dceru nebo otec syna), tak je máme dále ctít, aby se nám dobře žilo? To jako fakt? 🤮Brr. Ano, je třeba udržovat tabu proti tomu “kdo jsme?” a současně posilovat přesvědčení, že jsme začali existovat, až když nás zplodili naši rodiče, tedy že našim rodičům vděčíme za svůj život. Ano, nevědět kdo jsme, odkud jsme přišli a kam směřujeme a myslet si, že jsme vznikli spojením vajíčka od ženy a spermie od otce, je materialistická vymejvárna par excellence. 

Ano, vnutit člověku přesvědčení, že člověk žije pouze pozemský život a neexistuje před svým zrozením zde na Zemi z lůna ženy, je zásadní k udržování lidí v nevědomosti a ovládané svými biologickými - stejně indoktrinovaný rodiči. Vnutit lidem přesvědčení, že vděčí za svůj život svým biologickým rodičům, a tak jim musí být povinováni vynucovanou oddaností, je jenom trénink a příprava na to být ovládán druhými, kterým zase vděčíte za “zaměstnání”, či za to či ono. Ano, pak tu máme terorizované, zneužívané děti, aniž by si toho byly vědomi - přece jsou to jejich rodiče a ti by přece svým dětem neubližovali že? 

A kdo by náhodou chtěl být svým terorizujícím rodičům neposlušen - stihne jej trest - bude živ jen krátce a na zemi se mu povede špatně. Ano, strašení vždy všem totalitním systémům šlo dobře. Naopak mnohým dětem by se ulehčilo, kdyby své rodiče, kteří se k nim chovají jako k necítícím či hloupějším - na základě svých vlastních nevědomých přesvědčení, důrazně poslaly do patřičných mezí.

Pouze nevědomý člověk bojící se smrti si myslí, že “dlouhověkost” je nějakou ctností. Člověk žijící skutečnost kterou jest, si plně uvědomuje, že je nesmrtelný a žije svou nesmrtelnost již za života a jako ctnost nechápe “dlouhověkost”, ale zejména KVALITU a NAPLNĚNOST svého života.

Skutečnost, že se staneme tzv. biologickými rodiči, z nás automaticky nedělá tátu a mámu v tom pravém zdravém slova smyslu. Současně se můžeme stát skutečnými táty a mámami i bez toho, aniž bychom dotyčné “děti” biologicky zplodili. Kvalita lidských vztahů a to i mezi dětmi a rodiči je otázkou chovaných hodnot a schopnosti vztahování k druhým, nikoliv příbuznosti po “krvi”.

Jediný skutečný “otec” a “matka”, které máme jistě ctít za každých okolností, je otec v nás jako samo cítící pole vědomí (představující mužský-otcovský princip) a matku jako ztělesněné já, naše tělo, vztahy a svět, který žijeme vyvstávající z našeho nejvnitřnějšího potenciálu spočívajícího v poli vědomí (představující ženský-mateřský princip). Druzí lidé jsou toho hodni pouze do té míry, v jaké oni se vztahují k nám.

5. Nezabiješ.

Proč? Jsou situace, kdy je naopak nutné či jedinou oprávněnou možností druhého zabít. Pokud nám například někdo napadne ženu a děti, či naše přátele, s tím, že je chce zabít, nebo znásilnit či zotročit, tak tomu nemáme zabránit třeba i za cenu zabití druhého či druhých? Jistě že člověk z přirozenosti nezabíjí druhé, současně ale má právo z přirozenosti se bránit tak, jak je nutné a jak cítí, že je oprávněné, a to i třeba zabitím druhých. Ani zabitím druhého - ve skutečnosti nezabijeme druhou bytost, pouze jí zbavíme života v daném ztělesnění. Pokud se tak stane, je to souhra voleb všech zúčastněných. Samozřejmě nikdo neschvaluje “zabíjení” druhých živých bytostí, ale zamezovat člověku jakékoliv jednání - třeba i zabití bez udání kontextu, je opět jenom dogmatika. 

Zejména z historického pohledu je to výsměch, když sama katolická církev prodávala odpustky za zabíjení nevěřících, heretiků a kacířů. Viz svolávání křížových výprav do Jeruzaléma, Cařihradu a proti českým husitům, kdy samotnými představiteli katolické církve bylo naopak zabíjení druhých požehnáno.

6. Nesesmilníš. 

Proč? Proč bychom nemohli mít sex mimo manželství, ať už uzavřené před knězem, nebo státním úředníkem? To nám náš sexuální život musí posvětit manželství uzavřené před církví či před státem? Nemá člověk právo na své sexuální chování, ať je jakéhokoliv druhu? Opět jenom dogmatické tvrzení. 

Zejména z historického pohledu. Je známo, že to byla právě církev a její vysocí hodnostáři, kteří provozovali nevěstince a sami smilnili s prostitutkami, leč druhým to zakazovali jako hřích. Viz například historické záznamy z církevního koncilu v Kostnici, kde mimo jiné upálili Jana Husa a Jeronýma Pražského. Uvádí se, že na koncilu - vrcholném to shromáždění katolické a světské elity bylo přítomno na 700 prostitutek. 

7. Nepokradeš. 

Proč? Pokud matce chybí pro její děcko kus jídla a ono umírá hlady, tak je ctností neukrást chleba, aby jej nakrmila? Je krádež toho, co nebylo nabyto poctivým způsobem - krádeží? A odkdy vůbec existuje něco jako krádež? Není to až od okamžiku toho, že si někdo něco - třeba obecné statky, přivlastnil a prohlásil je za “své” - tzv. “osobní vlastnictví”, a pak si prostě chce pojistit, aby mu nebyly opět odebrány? Doufám, že mě nikdo nebude obviňovat, že vybízím ke kradení. Dogmatik dokáže vše pochopit - dogmaticky.

8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému, či nebudeš lhát. 

Proč? Když budeme například vyslýcháni na gestapu, či stb a v podobných situacích, tak je přeci oprávněné či dokonce naší povinností i lží a křivými svědectvími druhé chránit.

9. Nepožádáš manželku bližního svého.

Proč? Tak jistě, na první pohled jakože dobré, v obecné rovině to jistě je záhodno (zkrátka nebudu koukat po manželkách jiných, tedy vdaných ženách či přítelkyních druhých), nicméně proč by třeba v manželství, kde muž je tyran a mlátí svou zákonitou manželku, naopak nemohl přijít jiný muž, který ji požádá a tak vlastně “vysvobodí” z jejího útrpného stavu? Současně je pro žido-křesťanství typické, že manželky jsou brány jako “vlastnictví” a proč zde není uvedena varianta “nepožádáš muže bližní své”? Protože se právě v židokřesťanské kultuře ženy chápaly jako majetek svých mužů, a tak si muži chtěli posichrovat tento status.

10. Nepožádáš statku bližního svého.

Proč? To jako když třeba někdo si přivlastní a prohlásí nějaký kus země, nebo diamantové doly, nebo tvou ženu a děti jako své otroky, že jsou jeho, že je vlastní - tak se mu to jako nesmí sebrat? A jak nastalo, že někdo něco takového třeba vlastní? To on si mohl vzít veřejný statek a přivlastnit si ho, ale ostatní to nesmí? Typická “židovština”. A kde se vzalo, že najednou z čista jasna někdo prohlásil, že třeba nějaká půda je jeho a že on ji bude pronajímat druhým za peníze? Kde vzal on právo prvně si tuto půdu přivlastnit? Takže když kolonizátoři v Severní či Jižní Americe ukradli půdu indiánům a prohlásili ji za svou, tak si ji nesmí vzít zpět? Ano, krásné jak si posichrovat “osobní vlastnictví”, které ve skutečnosti nemá oporu v žádném ani věčném, ani přirozeném, natož lidském “zákoně”. Jak krásně souzní tento žido-křesťanský katolicismus s aktuálním kapitalismem. Co třeba vyvlastnit “statky” jako právo tisknout peníze a banky ze soukromých rukou? To je něco, co by porušilo “věčný” zákon? Jakého “Boha” bychom takto neposlechli?

Výše uvedené není jakýsi “můj pohled na věc”, či pouze něčí - můj “názor”, ale výsledek právě skutečně věčného, přirozeného a lidského svobodného dotazování řečeného, chceme-li skutečně filosofického přístupu k řečenému - nikoliv jako k “zjevenému nedotknutelnému moudru” od Boha, slepě přijatého za “autoritu”. Je projevem svobodného nejen kritického myšlení milujícího pravdu jako základní věčnou - přirozenou - lidskou hodnotu. Toto myšlení, dnes tolik chybějící a nekultivované v akademických institucích, je vlastní z principu všem cítícím bytostem, ale jen nemnoho lidí je natolik svobodno, aby se dokázalo vymanit z otroctví svých naučených nevědomých přesvědčení a indoktrinací jako třeba “vše je pouhý něčí úhel pohledu či názor”, či že “každý má svou pravdu” apod. Jenom rozpoznáním a zbavením se nesprávných přesvědčení, nám umožňuje začít skutečně CÍTit a tedy skutečně nově - mimo naučené “mozkové dráhy” myslet. Jinými slovy přestat “myslet hlavou a mozkem” a začít myslet nasloucháním podstaty našeho bytí a jáství, kterou je cítící celotělesné vědomí - zdroj a orgán veškerého poznávání a poznání. 

Dovolím si nabídnout skutečně praktická nová “božská” přikázání, která skutečně kultivují vrozené božství každého z nás - byť se nemohu odkazovat na nějakou zevní autoritu, ani se zaštiťovat nějakým jiným bohem, než jsem já sám.

Nová zcela lidská přikázání

1. Neztrácej vědomí svého vnitřně vnímaného těla jako celku.

2. Neztrácej spojení se svým přímým smyslovým vědomím sebe sama, druhých a světa kolem tebe.

3. Neztotožňuj se s žádným prvkem své zkušenosti nebo zkušenosti druhých, ale buď vědomím všeho, co ty nebo druzí zakouší.

4. Nepovažuj žádné pocity za ‚negativní‘ či “špatné”, ale – aniž by ses s těmito pocity ztotožňoval, dovol si je plně připustit, plně a více cítit a v sobě následovat bez před-časných reakcí.

5. Neztrácej se v reflexi – v přemýšlení “o” věcech – ale spočívej v před-reflektivním vědomí tvého citu toho, o čem přemýšlíš.

6. Nezaměňuj svá přesvědčení nebo pocity „o sobě“ nebo o druhých s realitou, ale snaž se přímo cítit svou vlastní nebo jejich realitu.

7. Neztrácej se v mluvení “o” věcech – ale mluv s ostatními pouze s vědomím toho, odkud mluvíš, co se snažíš svými slovy komunikovat a vlivu, který mohou mít tvá slova na druhé.

8. Nereaguj na ostatní ze svých pocitů ani tyto pocity nepotlačuj, ale plně je ciť celotělesným způsobem – přijmi je a následuj je v sobě.

9. Nereaguj na pocity druhých, aniž bys tyto pocity nejprve plně sám přijal a sám je plně cítil.

10. Nepoužívej přímou komunikaci ke změně chování jiné osoby, ať je jakkoli obtížné nebo znepokojivé, bez cítění osobních potíží, které nepřímo prostřednictvím tohoto chování komunikují.

11. Nehledej verbální odpovědi na své vlastní otázky u druhých, aniž bys prvně tyto otázky v sobě plně cítil a hledal na ně odpovědi v sobě.

12. Nezaměňuj osobu nebo povrchové já jednotlivce za celou lidskou bytost, ale rozpoznávej je a vztahuj se k nim jako k jednomu vyjádření jejich vnitřního bytí jako celku.

13. Nedávej rovnítko mezi spirituální schopností, znalostí a zralostí a  “nadřazeností” nad jakoukoliv jinou lidskou bytostí a nenazírej kvůli těmto nedostatkům druhé lidské bytosti jako “méněcenné”. V očích Boha jsme si všichni rovni a všichni jsme jeho unikátníma očima.

Tvůj skutečný Bůh “Já(vědomí) jsem(bytí)”, kterým jsi i TY sám.

KRISTUS