Nemocné děti v rodinách

Dnešní společnost přijala za svá přesvědčení, že prostě člověk je vystaven nejrůznějším nemocem, které způsobují samozřejmě viníci mimo nás, typicky tzv. nejrůznější viry. 

To se tím pádem nevyhýbá ani dětem a tak je přijato za normu, že děcka prostě pravidelně onemocňují tzv. “chřipkami” či dnes módním “kovidem” a bere se to jako zcela normální. 

Ve skutečnosti se tyto dětské nemoci projevují typicky jako zvýšená teplota, bolest v krku až nemožnost mluvit, omezené dýchání ať už nosem nebo plícemi a zvracení či nechutenství k jídlu. To vše jsou prostě a jednoduše pouze náhradní tělesné projevy a podoby léčby nemocné duše dítěte, nikoliv něco - “příznaky” vyvolané nějakým neviditelným “virem” typu “chřipka” či “kovid”. 

Děti, stejně jako kterýkoliv dospělý člověk nemají důvod být nemocní a nikdy neonemocní tím, že na ně “přeskočí” nějaký “vir”, či se nakazí “od někoho”. To je zásadní zlá nevědomost, kterou současná zcela otupělá společnost podléhá ve spojení s mediální masírkou oficiální medicíny. Děti prostě onemocní, ve smyslu začnou se projevovat u nich výše zmíněné tělesné příznaky v okamžiku, kdy již nedokáží ve svém životním prostoru, který je tvořen vztahovým prostředím či jejich vztahovým světem ztělesňovat sebe sama či už nedokáží doslova trávit svůj život v prostoru v kterém se nacházejí. Tak musí zákonitě přijít náhradní podoba léčby - léčby skrze výše uvedené symptomy. Zvýšenou teplotou díky nedostatku duševní vřelosti a “tepla” svého vztahového okolí, neschopností se svobodně a plně “nadechnout” ve svém životním prostoru skrze ucpané nosy, zúžené průdušky, neschopnost říci co si skutečně myslí a cítí, oteklým krkem a neschopností mluvit, neschopnost trávit své životní zkušenosti, kterými se “živí” prostě neschopností trávit potravu a zvracením, apod. Pro všechny zúčastněné, tedy děcka a rodiče, případně školní pracovníky je samozřejmě jednodušší přijmout jednoduché “vysvětlení”, je to “chřipka” či “kovid”, prostě normálka s tím se nedá nic dělat. Kolik děcek prostě onemocní protože to už ve škole nezvládají, či se třeba bojí písemky, nebo vztahového prostředí které ve škole či v rodině zažívají. 

Sám mám osobní zkušenost s dětmi, které byli nuceni díky tzv. “střídavé péči” být v péči matky a přes víkend jezdit za svým biologickým otcem, kam jezdili prostě z povinnosti, neboť přece jde o jejich “tatínka”. Vraceli se vždy nemocné a neschopné se připravit v pondělí do školy, jakmile přestali navštěvovat svého biologického otce a zůstali pouze s matkou a jejím novým mužem, kterého přijali jako otce a také on je přijal za své, všechny nemoci jako mávnutím kouzelného proutku ustaly. Proč asi? 

Není nemocné tělo svými symptomy, s kterými pak chodíme za “autoritami”  - lékaři  s tím, aby nám léčili symptomy jako “vysokou teplotu”, či něco jako ”kovid” apod., ale nemocný je  - světe div se  - ČLOVĚK/DÍTĚ a jeho ne-moci jsou vždy výhradně nemocemi ve vztazích či “vztahovými nemocemi”, ve vztahu k sobě samému, k realitě v které žijeme a vztazích které žijeme. Duše nás pak léčí právě skrze prožívané symptomy, které oficiální medicína nesprávně vydává za nemoci a snaží se je co nejrychleji “vyléčit”. Ve skutečnosti jsou již způsobem samo-léčby. Takové dítě pak prostě ulehne, nemusí se zabývat svými nucenými povinnostmi a současně si tak vynutí péči svých rodičů a okolí. Naprosto podobně se léči svými nemocemi i dospělí lidé, kteří trpí nejrůznějšími nemocemi ve svých vztazích.

Nemoci  a jejich symptomy nejsou nikdy individuální záležitostí, ale záležitostí vždy širšího životního kontextu, tedy společnosti v které daný jedinec žije. Pokud děcka trpí nějakými dlouhodobými nemocemi, či opakovanými nemocemi - není na vině nějaká jejich “špatná imunita”, nebo viry, ale vždy prostředí, které je vždy primárně vztahovým prostředím.