Jiří Krutina

  Jednou ze základních otázek, kterou se současná věda zabývá, je hledání nejmenší nedělitelné, tzv. elementární částice skutečnosti, tedy (v pojetí materialistické vědy) hmoty. Aktuální vědecký pohled na svět i člověka je takový, že zkoumá projevený vesmír jako objektivní skutečnost. Vychází dokonce z přijatých předpokladů, že vesmír je objektivní realitou, kterou lze poznávat v něm zpřítomněným subjektem (t.j. vědcem) vybaveným “vědeckými” přístroji, tedy nástroji pozorování. Ty, ať jsou sebe-sofistikovanější, tak jsou stále jenom prodloužením prvotních přijatých předpokladů a jsou modulované prvotním zaměřením vědců – tedy zaměřené na objektivní vesmír a na hledání nejmenších nedělitelných částic, které se ve vesmíru vyskytují. Tato lidská historie hledání nejmenší částice hmoty je nám známa z oficiálních vzdělávacích osnov fyziky a ze setrvačnosti probíhá stále. Tak byly postupně “objeveny” částice, pojmenované jako atomy, elektrony, protony, neutrony, kvarky, neutrina, bosony ...

V souvislosti s vědomím a povahou já se hovoří často o konceptu „subjekt-objekt“. Já se považuje za subjektivní stranu zkušenosti a vše pozorované a uvědomované za „objektivní“ stranu zkušenosti. Já je tak povýšeno na neměnitelný subjekt a vše, co toto já prožívá, je k němu vztahováno jako „mé“. Jde v podstatě o rozumové povýšení ega (prožívaného zkušenostního já) na „Boha“, který „má“ své prožitky a zkušenosti a žije, slovy Herakleita, „jako by mu vědomí patřilo“ . Odkud se vlastně vzal tento doslova „tmářský“ koncept, který dosud ovlivňuje naše vnímání, prožívání a nazírání skutečnosti už stovky let?  Přišel s ním katolický jezuita René Descartes, který se mimo jiné aktivně zúčastnil třicetileté války v letech (1619–1621), včetně bitvy na Bílé hoře před Prahou. Zde byly poraženy české stavy a došlo ke ztrátě samostatnosti a vlastní mocenské svrchovanosti zemí koruny české na 300 let pod nadvládu feudálního rodu Habsburků se všemi svými sociálními i ekonomickými důsledky pro české...