Příspěvky

Veřejné zdraví, aneb k několika pojmům a otázkám dneška…

  Poslední dobou zaznívají v politicko-společenské řeči slova či pojmy jako tzv. “veřejné zdraví” a “kolektivní imunita”, jako určité výchozí předpoklady ke kterým jsou směřována různá tzv. nařízení, která modulují a omezují chování lidí. Co je to “veřejné zdraví”? Prvně je nutné odpovědět na otázku, co je vlastné ono “zdraví” a pak, zda vůbec může být “veřejné” a co je v tomto případě oním “veřejným” vlastně míněno. Jistě můžeme uvažovat o zdraví určitého jednotlivce, neboť pouze z nich a jejich vztahů je tvořena společnost či veřejnost. Ať už zdraví chápeme jakkoliv – byť i to je důležitá otázka sama o sobě, tak se jedná vždy o záležitost jednotlivce a jeho individuálního života, voleb, cítění, myšlení, přesvědčení atd. Můj osobní pohled na otázku “zdravosti” je spíše o tom, nakolik člověk dokáže ve svém životě být tím, kým skutečně je a ztělesňovat svobodně své unikátní tvůrčí schopnosti a kapacity způsobem naplňujícím jeho vědomé bytí jako celek. Jinými slovy, nakolik jsou zdraví j

Vztahová R – EVOLUCE lidského vědomí

Obrázek
  Od vlastnických vztahů k vztahovému vědomí.  Naše vědomí – ve smyslu vědomí, jak je prožíváme ve své zkušenosti, je doslova a do písmene modulováno naším myšlením a verbalizací. Lidská zkušenost vědomí je tak neoddělitelná od naší řeči, skrze kterou toto prožívání vyjadřujeme. Kořenem našeho vyjadřování je spojení zájmena “já” s určitým slovesem, jako například: já jsem, já vnímám, já prožívám, nebo ono časté “já mám”. Nelze si nevšimnout, že naše běžná každodenní mluva se často točí kolem toho, co “máme” nebo “nemáme”. A týká se to nejen hmotných věcí nebo našeho těla, ale i různých subjektivních vjemů, jako např. já mám mysl, nálady, zkušenosti, myšlenky, emoce, ale také všelijaké nemoci, nebo naopak různé úspěchy či dosažení. Běžně říkáme o našich bližních, že například "máme ženu-manželku", či "máme muže-manžela", či prostě, že “máme vztah s tím či oním” atd. S takovýmto “vlastnickým” postojem pak můžeme snadno rozlišovat lidi na ty, co něco “mají”, či naopak

Cítím hněv, aneb hněv-zlost-vztek-rozčílení jako násilí, nebo tóny vědomí?

Obrázek
"Slunce ať nezapadá nad tvým hněvem!"  Ješua Dobrovolně se přiznávám, že občas cítím hněv. Mnohdy cítím i vztek. Cítím se někdy i rozčílen. A věřím, že podobnou zkušenost má většina lidí, každý v různé míře. Nicméně přesvědčení, zažité v naší západní kultuře, ale i ve východních kultech typu buddhismu a jiných je bohužel takové, že již samotný “hněv” či pociťovaná “zlost” je hříchem (v případě křesťanství) nebo jedem (v případě buddhismu) a dokonce popřením našeho božství nebo Boha samotného. K takovému dogmatickému výkladu se bohužel uchylují i mnozí “duchovní” učitelé. To vše vzbuzuje zákonitě následující otázky. Je něco snad špatného na tom, že zrovna cítím hněv či rozhořčení? Jsem snad “odpadlý od Boha”, nebo “neduchovní”, když někdy zakouším hněv a zlost? Mám se stydět za své emoce vzteku a hněvu, když mi například někdo zabije ženu, děti, přítele, nebo utlačuje moje práva? Nejsou takové emoce pochopitelné i v případě, kdy jsem byť jen svědkem výše uvedených situací? Nem

Kulturista a jeho subjektivní tělo

Obrázek
 Text byl původně publikován v časopise Svět kulturistiky 6/2020. V kulturistických sportech tělo budujeme, rýsujeme a hodnotíme, jak vypadá při pohledu z vnějšku. Zaměřujeme se na symetrické budování svalové hmoty, její hustotu a separaci jednotlivých svalů s cílem vyladit jeho celkový vzhled – formu v estetické prezentaci. V různých kategoriích kulturistiky se samozřejmě zohledňují různé kvality a aspekty, nicméně vždy jde především o hodnocení vnějšího viditelného těla. Oproti tomuto “objektivnímu” kulturistickému tj. fyzickému tělu – tělu nazíranému z vnějšku, které je předmětem kulturistického snažení – je zde nepochybně přítomen i způsob, jakým my sami přímo subjektivně “z nitra” cítíme naši celkovou tělesnost. Tu tvoří naše “z nitra” přímo cítícím způsobem uvědomované a prožívané kulturistické i “nekulturistické” tělo jako celek, včetně jeho nekonečné “psychické hlubiny” – duševní “prostorovosti”, která se navenek manifestuje právě jako naše vysněné kulturistické tělo, ale i cel

Propaganda strachu jako agenda čeho?

Obrázek
  “Ti, kteří by se vzdali základní svobody, aby si koupili trochu dočasné bezpečnosti, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost.”  Benjamin Franklin, americký státník, jeden ze zakladatelů USA, signatář Deklarace nezávislosti (1776). Hitem poslední doby se v mainstreamových médiích stala nová statistika – statistika s počty testovaných, nakažených, vyléčených a zemřelých na tzv. “koronavirus”. Denně je aktualizována a servírována prostřednictvím médií. Ptám se, proč se stejným způsobem nepropagují statistiky nakažených, vyléčených, zemřelých a testovaných na jiné nemoci?  Kolik lidí umírá ročně třeba na běžnou “chřipku”? Dozvídáme se, že chřipka byla údajně takřka vymýcena.  Kolik lidí umírá například hlady nebo v souvislosti s jejich bezvýchodnou ekonomickou situací? Proč tato čísla nevidíme například ve vztahu k celkové situaci?  Současně se ve statistikách jakoby nezohledňuje stáří obětí ani jejich přidružené nemoci, které mají na jejich úmrtí často rozhodující vliv. Za “příčinu sm

Zlá nevědomost medicínského přístupu

Obrázek
Klasický materialistický medicínský přístup k nemocem je takový, že obviňuje jak jinak, výhradně „cizí“ „těla“ ať už v podobě virů, bakterií, toxinů, rakovinných buněk, nebo jak je dnes v módě, geny, apod. z příčin nemocí. Je zajímavé si všimnout jedné nepřehlédnutelné „podobnosti v rozdílnosti“ kdy sama „nezdravá“ společnost ze svých vlastních „nemocí“ obviňuje například cizince, nebo jiné národnosti, z problému dané společnosti, viz klasická populistická hesla typu: „práci našim lidem nikoliv imigrantům“, za „špatnou ekonomickou situaci Německa mohou židi“, „západní imperialisté mohou za špatnou úrodu,“ apod. Pokud přistupujeme k nemocem ať už osobním, nebo kolektivním, sociálním nebo ekonomickým způsobem, že je nutné tyto „cizí“ „těla“, která jsme označili za „viníky – příčiny“ našich nemocí „odstranit“ například chirurgický uříznout, nebo chemoterapií zlikvidovat, nebo jaderným zářením zničit, vyhubit v plynových komorách a tak eliminovat tyto nepřátelská „cizí těla“ – zdánlivé pří