Jiří Krutina

Součástí Výzkumného a vzdělávacího institutu životní filozofie a praxe vědomí , je i zkoumání “zkušeností” a “nauk” komunikovaných protagonisty new-age-ezo-trhu. Podobně jako deformuje naše prožívání a zakoušení vzdělávací systém a jeho - námi přijaté koncepty a přesvědčení o realitě, tak neméně - ale o to více “záludně” působí doslova bláboly z úst samozvaných new-age-ezo propagátorů svého “spirituálního” ega, kteří komunikují “své” údajné zkušenosti z “duchovní oblasti”. Často vyprávějí doslova příběhy-historky, které mají podpořit jejich “duchovní vyspělost či výjimečnost” v očích svých stoupenců či klientů, které jsou ale zavádějícími bláboly “oslňující” pouze stejně nevědomé duše. Typickým znakem je nepochopení, že to, JAK své zkušenosti interpretujeme je současně i součástí toho - CO - skutečně jsme prožili či zkoušeli a to často vůbec není souznící se skutečností, tedy realitou vědomí! Něco si myslet, co jsme prožili, je jednou “zkušeností”, něco zcela jiného než přímo prožívá

K tradičním formám umění, jako je hudba, zpěv, poezie, psaní, malování, sochařství atd., můžeme přiřadit i fotografování, které má jistý vztah k malbě. Lze pro rozlišení hovořit o uměleckém fotografování, na rozdíl od pořizování běžných “informačních” fotek, kterých každý “nacvakáme” svým “chytrým mobilem” stovky. Co činí z fotografování unikátní individuální způsob vyjádření uměleckého ducha? Míním, že v metafyzickém smyslu můžeme říci, že jde o schopnost zachycení určitých subjektivně cítěných, ale slovy nevyjádřitelných citově-náladových kvalit, smyslů a významů skrze smyslový vjem artefaktu, kterým je fotografie. Fotografování není pořízení fotky, ale událost - okamžik rezonance či souznění fotografova soustředěného citového vylaďování se na vnímaný obraz skrze fotoaparát - ten slouží pouze jako prodloužení vlastního smyslového vnímání, a to vždy organicky vyrůstá cítícím způsobem z celé fotografovy tělesnosti, jeho aktuálního rozpoložení, a tedy celkového vědomí. Je to právě aktu

Člověk se nikoliv náhodou právě v dnešní době potýká s fenoménem zvaném “deprese” s různými svými přívlastky, s kterým si oficiální psychologie  a její medikamentózní přístup evidentně neví rady. Deprese, či soubor příznaků tak pojmenovaných se považuje za něco nežádoucího, neboť to často v pokročilých stádiích zcela znemožňuje takto postihnutých zcela běžného fungování v životě v dnešním světě. Pokud se k tomu přidá ještě zdraví duševními i fyzickému nešetrná běžná oficiální léčba v podobě nejrůznějších tzv. “antidepresiv”, často silně návykových tělu cizích látek, které přímo často trvale ovlivňují duševní stav a přinášejí další vlastní projev nezdravých příznaků, končící mnohdy až pokusy o sebevraždu. Zejména pokud se takto “léčení” pacienti rozhodnou skokem vysadit své silně návykové látky. Tohle je skutečnost před kterou nelze zavírat oči. Je sice dobrým počinem hledat i jiné přístupy k “léčení depresí”, nepříklad pomocí psychedelickýh látek jako je psilocybin nebo ketamine, které

Poznámka V textu cituji jedno z vyjádření aktuálně působícího spirituálního učitele či “kouče” na téma “mužského” a “ženského” principu. Jeho text je uveden kurzívou v uvozovkách.  ,,EGO potřebuje makat, aby získalo potvrzení z vnějšku o své velikosti a důležitosti, aby neztratilo smysl své existence.  Proto EGO hodnotí, soudí, obhajuje, vysvětluje, vyžaduje, tlačí, viní, zastrašuje a předstírá, dožaduje se, přivlastňuje si, žárlí, závidí, soutěží a porovnává se.  EGO JE MUŽSKÝ PRINCIP.”  “EGO” není nic jiného, než latinské označení pro slovo “já”. Prožívané či zakoušené já je zkrátka naše citová identita. Bez prožívaného já (ega) bychom se nemohli k ničemu vztahovat, k žádnému “ty” či “to”. Bez prožívaného já bychom nemohli ani cítit druhé, tedy milovat. Kde či odkud (zřejmě z nějakého vyššího poznání zřejmě) autorka “divine TARA” zjistila, či prožila, že jak říká, cituji: ,,EGO potřebuje makat, aby získalo potvrzení z vnějšku o své velikosti a důležitosti, aby neztratilo smysl své ex