Jiří Krutina

Co je to “FILANTROPIE”? …aneb k volnému vzájemnému obdarovávání jako základní hodnotě potenciálně nové svobodné společnosti.  Řekové nám zanechali kromě slova pro lásku k poznání (FILOSOFIE) i slova pro lásku k člověku (FILANTROPIE).  Za slova “láska” vyjadřující povahu vztahovosti můžeme dosadit slovesné tvary této vztahovosti a dostáváme milování-poznání a milování-člověka jako samotné způsoby toho, co je filozofií a filantropií ve svém původním nezkresleném smyslu a významu. Pak je na místě se ptát, co znamená tedy ona “láska” k poznání či člověku, tedy ono “milování”, ať už poznávaných věcí, jejich pravdivosti bytí, v případě filozofie nebo druhého člověka v případě filantropie? Takovou “láskou” či “milováním” rozhodně nejsou míněny nějaké osobní city či pocity nebo emoce “lásky”, které cítíme, když třeba říkáme o svém partnerovi, dětech či přátelích, že je “máme rádi”, či dokonce jakýsi “soucit” s “potřebnými”, ale základní bytostný způsob vztahování k druhým (ať u...

  Úvod V době a za situace, kdy kapitál, peníze a bohatství vládne politikům, se veškeré geopolitické mocnosti stávají pouhými nástroji či fasádami jedné jediné mocnosti či "říše" vládnoucí všem, kterou můžeme pracovně nazvat “ Říší peněz. ” Tato Říše peněz nás mimo jiné svými ideologickými programy přesvědčuje, že tzv. “národní státy” jsou zastaralé a překonané a že mají zaniknout ve prospěch všech možných tzv. “unií” či “spojených států”, viz projekty “Evropská unie”, “Spojené státy Americké” apod., které se dnes v podstatě transformovaly v de facto vojenské a policejní struktury vykrádající národní rozpočty daných zemí a sloužící této říši.  Současně ale každý národ či stát, který usiluje či by usiloval o opětovné stání se skutečnou imperiální politickou mocí, je okamžitě touto říší donucen k tzv. finanční liberalizaci – tedy k podřízení se této Říši peněz (viz Čína, Rusko, Írán, Sýrie, Libye atd.) Tuto na první pohled “neviditelnou” říši lze přirovnat k biblickému netvor...

  Od vlastnických vztahů k vztahovému vědomí.  Naše vědomí – ve smyslu vědomí, jak je prožíváme ve své zkušenosti, je doslova a do písmene modulováno naším myšlením a verbalizací. Lidská zkušenost vědomí je tak neoddělitelná od naší řeči, skrze kterou toto prožívání vyjadřujeme. Kořenem našeho vyjadřování je spojení zájmena “já” s určitým slovesem, jako například: já jsem, já vnímám, já prožívám, nebo ono časté “já mám”. Nelze si nevšimnout, že naše běžná každodenní mluva se často točí kolem toho, co “máme” nebo “nemáme”. A týká se to nejen hmotných věcí nebo našeho těla, ale i různých subjektivních vjemů, jako např. já mám mysl, nálady, zkušenosti, myšlenky, emoce, ale také všelijaké nemoci, nebo naopak různé úspěchy či dosažení. Běžně říkáme o našich bližních, že například "máme ženu-manželku", či "máme muže-manžela", či prostě, že “máme vztah s tím či oním” atd. S takovýmto “vlastnickým” postojem pak můžeme snadno rozlišovat lidi na ty, co něco “mají”, či naopak ...

Co když Česká republika i další státy jsou ve skutečnosti jen maskované korporace, tvářící se jako národní společenství? Co jsou vlastně státy? Nejde mi nyní o přesnou definici, ale o prosté zjištění, co vlastně státy představují pro život člověka. Běžná idealistická představa je taková, že jde o projev tzv. “národní suverenity”, o “naši vlastní” vládu, kterou si tzv. “demokraticky” volíme. Jinou nevyřčenou idealistickou představou je jakýsi pocit povinnosti řídit se vším, co daný stát nařídí skrze nejrůznější tzv. zákony, vyhlášky a nařízení. Stát to s námi přece myslí dobře a chrání nás. A jako správní občané bychom měli poslouchat jeho zákony a nařízení. Členem státu se stáváme tím, že získáme tzv. ID, tedy určitý identifikační dokument. U nás je jím tzv. občanský průkaz. Tím je našemu tělu přiděleno unikátní identifikační číslo, s kterým se pak dále pracuje v záležitostech jakékoliv interakce jedince s orgány státu. Současně si všimněme, že to, co nazýváme státem, není totožné se s...