Otroctví není vinou “bílého muže”

Jednou z metod používaných v rámci geopolitických procesů řízení je vyvolávání nepokojů skrze rasovou indoktrinaci a z ní plynoucí podněcovanou nesnášenlivost (často vydávanou za přesný opak, za jakési odčinění viny a ochranu “utiskovaných” proti “bílé většině”).

V současné době se na západ od našich luhů a hájů rozšiřuje jakýsi úchylný nešvar, který se snaží vnutit aktuální populaci jakýsi “kolektivní pocit viny” za kolonialismus a otrokářskou minulost západních států, která se musí odčinit.

Dochází k jakýmsi bizarním rituálům na ulicích, ve kterých běloši, holky a kluci, líbají nohy a boty černochů, omlouvají se za svou bílou rasu a jakousi svou vinu, a dělá jim to evidentně velmi dobře. Na Twitteru je možné vidět nesčetně takových videí z USA a západní Evropy. 

U nás v Čechách říkáme jasně: “Na nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj!”

Nerad bych, aby jednou takto u nás dopadli následující mladé generace indoktrinované těmito mentálními viry. Takže než začneme mít “pocit viny” za svojí “bělošskou minulost” a zotročení “černého muže” a začneme nenávidět svou rasu a obdivovat rasy jiné, pojďme si společně promeditovat vznik otroctví v lidské civilizaci a připomenout FAKTA.

Původ otroctví

Míním, že otroctví nevzniklo, tak jak jej známe z pozdějších dob, jako prvoplánové “lovení” lidí a jejich nucení k otrocké práci, jak známe třeba z “podnikání” britských a amerických “podnikatelů” v době kolonialismu a jejich první řízené černošské migrace z Afriky na plantáže v USA, stručně řečeno, “aby si Britové mohli osladit svůj čaj a kávu”.

Otroctví jako povaha vztahů bylo přítomno na všech kontinentech a v úsvitu všech lidských civilizací a nebylo výsadou či vynálezem žádné konkrétní rasy či etnika.

Ve skutečnosti můžeme říci, že vztahy “pán-otrok” nevznikly jako prvotní programový projev násilí a agrese, ale z projevu “milosti” jedněch lidí k druhým. Vydání se na milost vítězi byl způsob poražených, jak si zachránit život. První války mezi rody, kmeny a říšemi byly vedeny převážně bojem muže proti muži, plným těsného fyzického kontaktu a pro poražené v mnoha případech bylo přirozené prosit o zachování života. Podle hesla “život za život” tak poražený či poražení nabídli své doživotní služby vítězi výměnou za zachování života. Tak vznikly individuální “otrocké” vztahy a vztahy mezi pány a otroky byly často dost osobní.

Jakmile ale bitvy mezi různými kmeny či říšemi začaly nabývat až epického rázu a v bitvách padalo do zajetí stále více lidí, stali se tito neosobními zajatými lidskými “subjekty”. Mohli odmítnout otroctví, ale pak byli často po mučení pro výstrahu druhým prostě zabiti. Otroci se prvně podíleli na budování veřejných staveb, jako byly cesty, mosty, tunely, pracovali na stavbě kanálů, jako sběrači na polích, pracovníci ve výrobě zbraní atd.

Tato povaha otroctví byla aplikovaná například i během první světové války, kdy zajatí ruští vojáci v otrockých podmínkách pracovali na cestách pro zásobování rakouské armády ve Slovinských Alpách apod. Když Turci vpadli na dnešní území Slovenska a Jižní Moravy v 17. století, tak také odváděli lidi do otroctví. A nebyli to “černoši”, ale dnešní Slováci a Moravané!

Později byli tito váleční zajatci prodáváni či pronajímání i místním občanům vítězných říší k nejrůznějším činnostem.

Historicky tedy můžeme říci, že otroctví se objevilo s válčením a bylo akceptovanou součástí kultury všech kontinentů. Zotročovali se jak Indiáni v Jižní Americe, tak černošské kmeny mezi sebou, tak obyvatelé Mezopotámie a Sumeru v lidském dávnověku. Nejde tedy o žádný výmysl nějakých “bělochů“, natož aby za to dnes někdo měl nést vinu.

FAKTA:

1. Otroctví není výmysl bělochů, ani nezačalo obchodováním s černými otroky v počátcích koloniální minulosti západní Evropy.

2. Otroctví jako povaha vztahů mezi lidmi existuje od počátku lidských civilizací, ať už tomu říkáme “doba kamenná”, nebo “úsvit civilizace” a nikdy nebylo spojeno s barvou kůže nebo rasou.

3. Otroctví jako instituci v moderním světě zastavili (chceme-li použít “kontra” vyjádření proti tvrzení, že “běloši mohou za zotročení černochů”), “bílý křesťané” Evropy a Ameriky. Jinými slovy: běloši nezačali s otroctvím, naopak jej zastavili jako instituci, v USA v rámci americké občanské války 1861–1865. Tím neříkám, že otroctví nebo projevy rasismu snad vymizeli, ale že jako instituce bylo postaveno mimo zákon. 

4. Otroctví není spojené jenom s černochy, ale otroky byly a jsou i jiné rasy a etnika, včetně například obyvatel střední a východní Evropy v dávnověku.

5. Z historického pohledu je samozřejmě oprávněné vědět, že z otrokářského podnikání profitovali zcela konkrétní země (stejně tak Němci z otrocké práce vězňů v koncentračních táborech během druhé světové války) a jejich elity. Tyto země mimo jiné poznáme i podle toho, že dnes část jejich obyvatelstva tvoří i nejrůznější menšiny z dřívějších kolonií. 

Nicméně rozeštvávat dnes tyto skupiny obyvatel v těchto zemích proti sobě tvrzením, že všichni bílí mohou kolektivně za ať už skutečné nebo domnělé křivdy na černých otrocích a tedy i jejich “potomcích”, je zlý nevědomý blábol a ve skutečnosti cílená snaha indoktrinovat společnost rasovými předsudky o jakési “bílé vině” a rozeštvávat její frustrované otroky kapitalismu.

Další nátlak, který je třeba odmítnout, jsou podobné bláboly, že i my – tedy zřejmě aktuálně žijící Češi, Moravané a Slezané – máme svůj díl viny, neboť jsme se prý na západním podnikání s otroky v minulosti také podíleli třeba tím, že u nás nevolníci vyráběli korálky, které pak cizí, převážně německy hovořící šlechta prodávala západním partnerům a ti je pak používali pro své “obchodování s otroky”.  Situace nevolníků u nás zejména po Bílé hoře a nástupu Habsburků nebyla nepodobná s podmínkami otroků.

Pojďme si ale říci o skutečném institucionalizovaném otroctví  a jeho původu, které je skutečně “nadetnické”, “nadrasové” a řekněme po pravdě “globální” až – nebojme se to říci – “sjednocující”.

Už ve starověku totiž vznikla ještě jedna skupina otroků. Otroků, kteří nebyli výsledkem válečných tažení a nebyli původně válečnými zajatci, ale stali se de facto otroky těch, kteří jim půjčili peníze na různé daně, které nebyli už z počátku schopni splácet, takže museli zastavit i svou půdu, kterou obdělávali a nakonec museli sebe i své děti prostě předat svým dlužníkům jako jejich oprávněný “majetek”. Stali se otroky lichvy jako prostředku zotročení se ztrátou lidské důstojnosti. Jejich postavení bylo degradováno na úroveň “vlastněného předmětu” s možností převést vlastnická práva k jejich životům na své pány.

Toto mimo jiné ve své době kritizoval jeden člověk, k němuž se dnes hlásí celé náboženství. Ježíš.

V dnešní době můžeme zakoušet “déjà vu”, když si uvědomíme, kolik lidí dnes žije v dluhovém otroctví, s dluhem na svém účtu nebo kreditní kartě, či kolik je těch, co přišli o domovy, které propadly bankám apod. při nemožnosti splácet, či kolik lidí prostě žije pro vydělávání na splátky či úroky svých dluhů, které často ani z principu nemohou nikdy splatit, což – řekněme si otevřeně – je pro věřitele leckdy vlastně jistě  žádoucí stav. 

Přičteme-li k tomu stejným způsobem zadlužené státy, kde je možné celkový “národní dluh” dále rozpočítat na jejich obyvatele, tak je, míním, docela NE-skrytou otázkou, zda tak trochu nejsme v tomto případě v otrocké pozici také.

Nyní nás mohou napadnout otázky typu:

Kdo má asi tak zájem na tom vnutit dnešní generaci mladých lidí, že za hrůzy černošského otroctví západních zemí, jak je historicky známe,  mohou běloši jako takoví, a že je to výsledkem jejich jakéhosi “geneticky zakódovaného” rasistického myšlení, a že je to nyní nutné nějak “odčinit”?

Jde o to, aby mladí lidé začali programově nenávidět své bíle tělo? Nikdo přece nechce ve svém těle nést vinu rasismu svých “předků” za utrpení “černých bratrů”, ne?

Proč se naopak otevřeně nekomunikuje podstata zotročení celých generací, celých národů, celých etnik, lidí v aktuálním penězi ovládaném globalistickém světě, zotročených nutností prodávat svůj čas zaměstnavatelům a věřitelům, aby ve volném čase “odpočinku” mohli konzumovat tak leda nanejvýš náhražky – vyrobené jinými stejně frustrovanými lidmi – pro svůj promarněný život, který sami žijí na DLUH?  

Nedělám si iluze, že existují i další podoby otroctví, ale za ty nemůže žádná konkrétní rasa nebo etnikum. A tvrzení, že tomu tak je, jsou právě velmi silně rasistická a slouží jenom skutečným otrokářům ovládajícím své otroky, kteří si svou frustraci raději vybíjejí na svých spoluobčanech jiné pleti, než aby svůj mnohdy “oprávněný hněv” transformovali konstruktivním  směrem.

Lidé,  bděte!