Je současná materialisticky orientovaná medicína opravdu přínosem pro člověka?

 Co nám ve skutečnosti přináší oficiální medicína?

Dejme nyní stranou samotnou otázku povahy nemocí ve vztahu k člověku i ekonomické zájmy s tím spojené.

Ano, medicína a její technologické postupy nám mohou pomoci „překonávat“ a „odstraňovat“ jednu nemoc za druhou. A dodejme, že mnohé z těchto nemocí jsou často vyvolané a způsobené právě samotnými oficiálními medicínskými postupy.

Medicína a její uctívatelé mohou tak nanejvýš cítit hrdost, když se například někomu podaří transplantovat srdce, provést nějaký složitý zákrok nebo „porazit” nějaký virus, nebo dát do dlahy zlomeninu.

Jaký je ale skutečný přínos takového počínání, když jeho výsledkem je pouze to, že člověk nakonec onemocní nějakou jinou nemocí, kterou už medicína „porazit” nedokáže, pokud tedy ke smrti dotyčného v horším případě přímo nepřispěje?

Co když každý člověk umírá prostě v okamžiku, když je „připraven“, když nadešel „jeho čas“ v souladu s ryze vnitřní individuální dynamikou jeho bytí, které nezahrnuje jenom organismus (na jehož zkoumání a léčení se omezuje oficiální medicína), ale člověka jako takového, včetně všech jeho vztahů a prostředí, ve kterém žije? 

To máme opravdu žít vystrašený život a myslet si, že je člověk vystaven neustálému ohrožení smrtí a že neví dne ani hodiny, kdy smrt přijde v podobě nějakého viru, nemoci nebo např. nákazy po náhodném kontaktu s nemocným člověkem?

Co když člověk připravený zemřít prostě zemře i přes jakoukoliv léčbu a člověk s jasnými důvody a vůli žít se naopak uzdraví i ze sebetěžší nemoci?

A přesto nejméně polovina planety včetně loutkových politiků „hysterčí” a cítí se ohrožena jenom na základě toho, že parta psychopatů z nadnárodních „elit“ vyhlásí „pandemii“ jako krycí zástěrku klasické očekávatelné krize rakoviny kapitalismu.

Co když otázka ZDRAVÍ nespočívá primárně v očkování, vitamínech nebo zdravé stravě, ale ve vědomí našeho těla a sebe sama jako celku a přijatých přesvědčeních o sobě, těle, druhých, světě, smyslu života, našich touhách, způsobech myšlení, emočního prožívání atd.?

Co když ZDRAVÍ je primárně ovlivňováno emocemi, touhami či žádostmi, přijatými přesvědčeními, myšlením a jednáním, a nikoliv nějakými člověka „z principu” ohrožujícími viry, bacily, bakteriemi, rakovinami apod., jak nám stále dokola opakují mainstreamová média?

Jak nás vůbec napadla naivní představa, že nám někdo cizí (tzv. „doktor”) může pomoci s naším zdravím a našimi nemocemi? Asi podobně, jako přijetí přesvědčení, že jsme a priori ohroženi nějakými nemocemi, před kterými bychom se měli chránit. Vysvětlením je nedostatečné vědomí a prostě skutečná NE-MOC = moc nevědomosti o sobě, o těle a jeho vztahu k nám samým i druhým lidem.

Proto pak lidé se svým nedostatečně procítěním tělem a vědomím raději vyhledávají pomoc od oficiálních autorit – lékařů, kteří jim předepisují prášky, které často ani nepotřebuji, a nevidí, že příležitost k jejich skutečnému uzdravení vychází z jejich vlastního těla a z důvěry v jeho regenerační potenciál.

Může mít skutečný LÉČITEL či přesněji HOLOTROPIK nebo CELITĚL stejný „vědecky objektivní“ přístup jako klasická medicína? Může být z principu CELITĚL oddělený od toho koho léčí?

Jaké charakteristiky musí mít člověk, který je skutečným LÉČITELEM?

Prvně si myslím, že je to člověk, který sám pochopil vnitřní dynamiku bytí a naučil se ji vnímat jako vztahovou dynamiku duše-těla – tedy zkrátka TEN, kdo je sám ZDRAVÝ ve svém těle!

Může snad nešťastný člověk naučit druhé být šťastnými? Podobně člověk, který je sám nemocný, nás těžko může naučit, jak být zdraví. Jsou snad lékaři a všemožní epidemiologové a evoluční biologové, apod, a  od kterých očekáváme pomoc a léčbu, výrazně zdravější než ostatní lidé v populaci?

Skutečnou pomoc v nemoci, míním, můžeme najít výhradně u ZDRAVÉHO člověka, který porozuměl vnitřní dynamice zdraví-nemoci – tedy u někoho, kdo se naučil BÝT ZDRAVÝ a nikoliv u toho, kdo umí jen navrhovat diagnózu a medikaci s vystudovanou medicínou nebo zná čínskou či jinou alternativní medicínu. Zde nehovořím o událostech jako jsou úrazy, vyžadující okamžité operativní zákroky.

Míním, že skutečný LÉČITEL hodný tohoto jména, má co dočinění s vnitřní znalostí a osvojením si vnitřních umů-schopností-sil duše modulovat své tělo, jeho buněčné vědomí i samotný proces, jakým touhy, žádosti, chovaná přesvědčení a vědomé či nevědomé jednání a chování ovlivňuje buňky našeho těla, jeho orgány, systémy a tělo jako celek. 

Takový člověk si je vědom hlubokého vnitřního potenciálu v bytí těla jako takového, které vnímá jako živý orgán duše – svého nesmrtelného cítícího vědomí, kterým je. Současně komunikuje a sdílí ideje a poznání tohoto vědomí a povzbuzuje druhé, aby stejným způsobem důvěřovali svému tělu a naučili se jeho nevyčerpatelnému potenciálu plně otevřít.