Ezo-bláboly o individuální vůli

 “Nechat věci plynout, to je to největší hrdinství.” J. Dušek

“Neexistuje nic jako osobní vůle, pouze vůle boží.” Marcelka z hor

Ezo-bláboly jsou výroky rádoby ”duchovních autorit”, kterých je dnes plné ezo-tržiště. Jsou typické svým “na první pohled” duchovním sdělením, které je při skutečném slyšení “co říkají” a dotazováním, samo sebe popírající.

Jedním z takových rozšířených a různě recyklovaných konceptů v oblasti esoteriky je přesvědčení, že ve skutečnosti neexistuje vůbec individuální vůle, či dokonce individualita - hovoří se dokonce o “klamu individuality” s tím, že vše, co se děje je jaksi “boží vůlí”. Z toho pak plynou “návody k duchovní praxi” ve smyslu “nezasahování” , “nechat věci jen tak plynout”, či zbavení se vlastní vůle ve prospěch jakési neurčité “boží vůle”, abychom tedy byli ti duchovní či osvícení.

Výše uvedené výroky nejsou “vytržené z nějakého širšího kontextu, jsou naopak kondenzovanou myšlenkou celého sdělení, jichž byli součástí v pořadech daných protagonistů.

Jak se věci nechávají plynout? Proč by to mělo být zrovna “největší hrdinství”? Když přijdeme domů a tam nám budou znásilňovat ženu, zabíjet děti a ničit dům, tak abychom byli “největšími hrdiny”, tak budeme nezasahovat, nechávat věci plynout s tím, že to nějak dopadne, či že jde vlastně o “boží vůli”, když ta osobní vlastně neexistuje? A to máme věřit, že když budeme svědky působení násilníků, či násilí, že máme tyto věci nechat plynout - vždyť je to boží vůlí? Nejde o falešnou ctnost povýšenosti ega, které přestává elementárně cítit? Nejde jenom o nabubřelost ego-rozumu bez spojení se skutečnou realitou? 

Jinou bizarní obdobou je výrok o tom, že nic jako osobní vůle neexistuje, že vše je vůle boží - aniž by se řeklo, jak se chápe onen “bůh” či co to je a jak jeho “vůle”. Což evidentně říká individuální osoba, která se nám ale snaží svým výrokem namluvit, že zřejmě neexistuje, nebo vše je přece ona “boží vůle”. Tedy, že z ní nemluví projev její vůle, ale oné boží - jinými slovy zde si zase individualita hraje na boha, ale současně svou existenci popírá. No prostě ezo-bizár.

V pozadí samozřejmě můžeme slyšet další metafyzické nevědomosti, zejména týkající se vztahu individuality a vědomí a přesvědčení, že ono dosažení jakési jednoty či osvícení znamená transcendenci, či jakési přesažení individuality.

Opět se můžeme ptát, komu se opravdu hodí aby si lidé či hledající mysleli a přijali tato přesvědčení za své? 

Kdo si přeje, aby lidé se zbavovali své osobní vůle a odevzdávali jí do nějaké neurčité “vyšší moci”? 

Není to spíše projev nedostatku skutečné moci - která doslova nese a obklopuje každého člověka do posledního atomu jeho těla? 

Není snad právě volní rozhodování projevem moci v nás naplňovat svůj život souznící se svým nejhlubším hlasem a voláním naší duše?