DEMOKRACIE JE NAPROSTÁ FIKCE, VE SKUTEČNOSTI EXISTUJE POUZE „DLUHO-KRACIE“.

 

“Liberalismus je dnes zastaralý, není dosti lidový, je plutokratický a aristokratický. Není již pokrokový.”

T. G. Masaryk: Česká otázka: Snahy a tužby národního obrození. Naše nynější krize, 1895(!)

Heslo na Wikipedii pro „demokracii“ správně uvádí, že slovo „demokracie“ „pochází z řeckého slova δημοκρατία (dēmokratía) „vláda lidu“, které bylo vytvořeno ze slov δῆμος (dēmos) „lid“ a κράτος (kratos) „moc“, v polovině 5.–4. století př. n. l. k označení politických systémů tehdy existujících v některých řeckých městských státech, zejména v Aténách.“ 

Často se však zapomíná, že jediní „občané“ oprávnění mluvit a volit ve shromážděních, které ustanovovali zákony městského státu, „byli výhradně muži, narození rodičům, kteří se narodili v Aténách, a vylučovali ženy, otroky, cizince (μέτοικοι /metoikoi) a muže mladší 20 let.“ 

V důsledku toho z odhadovaných 200 000 až 400 000 obyvatel Athén tvořilo pouze 30 000 až 60 000 „občanů“. Takže i když řecká „demokracie“ skutečně nabízela model moderní liberální parlamentní „demokracie“, činila tak velmi sporným - až „totalitním“ způsobem.

Stejně jako následná římská „demokracie“ byla formou čistě a pouze politické demokracie založené nicméně na ekonomickém otroctví a v konečném důsledku nejvíce ovlivněna těmi, kteří měli bohatství. Toto „duchovní“ dědictví „demokracie“ vidíme a žijeme dodnes – bez ohledu na to, o kolik více lidí je nyní počítáno jako „občané“ a připuštěno k tzv. „demokratickým volbám“.  Ony „parlamentní demokracie“ jsou stále zeměmi či státy totalitně ovládanými pouze hrstkou lidí a to těmi nejbohatšími. Pro tzv. „plebs“ či vulgárně „lůzu“ se pouze vždy jednou za čas zinscenuje iluze a společenský rituál tzv. „demokratických voleb“ se spektáklem iluze svobodné možnosti si vybrat - samozřejmě z předem vybraných tzv. politických stran pro uspokojení různých společenských nálad. 

Zatímco tedy kořenový význam řeckého slova „demokracie“ je skutečně „moc lidu“, o jakou „demokracii“ se jedná, je-li zapotřebí milionů korun na financování kampaní jednotlivých stran od bankéřů a velkých korporací jen k tomu, aby se člověk mohl ucházet o kandidaturu například na prezidenta, výhru ve volbách do parlamentu, senátu či dokonce na starostu? 

Je to zkrátka volební „demokracie“ pro hrstku „vyvolených“ – stejně jako ve starověkých Aténách či Římě. 

Co je to za „demokracii“, v níž organizace, které mají největší moc nad vládami a které také nejbezprostředněji a nejpříměji ovlivňují životy většiny lidí ve státech – konkrétně obchodní korporace, které je zaměstnávají (poskytují mzdové otroctví) – jsou zcela - ve svém principu nedemokratické, či zcela autokratické? 

Přeci pouze nepatrný počet členů správních rad korporací má pravomoc volit generálního ředitele nebo výkonného ředitele. Dnešní námezdní otroci – dělníci a střední management – ​​rozhodně nemají žádné slovo ani hlas v těchto korporacích. Nebo snad ano?

Dnešní moderní politická demokracie je tedy věrná svým kořenům – je založena na naprostém nedostatku ekonomické demokracie. Spolu s tímto nedostatkem ekonomické demokracie jde ruku v ruce téměř úplná korporátní kontrola všech zdrojů informací v podobě tisku, rozhlasu a TV. Proto i mluvit o „svobodném tisku“, „nezávislé žurnalistice“ nebo „neutrálních“ televizních kanálech v dnešních „liberálních demokraciích“ není nic jiného než špatný vtip. 

Dnešní tzv. „svoboda“ znamená neurážet vlastníka vaší korporace, inzerenty ani sponzory. V momentě, kdy začnete kritizovat jejich jednání nebo dokonce pouze filozoficky dekonstruovat jejich názory, ideologie a projekty, jste zbaveni finančního příjmu, který vám od nich jde. Osobně jsem to zažil jak ve svém prvním zaměstnání, kde jsem kritizoval nevhodné chování majitele firmy k mé tehdejší přítelkyni, tak z pozdější doby, kdy jsem filozoficky dekonstruoval a kritizoval hlásané ideje podniku sponzorovaného stejnou nadací, která sponzorovala i mě. V prvním případě jsem byl vyhozen ze zaměstnání, v druhém případě mi byl odebrán sponzorský příspěvek. Opravdu si myslíme, že v liberální demokracii a kapitalismu existuje svoboda slova? 

„Neutralita“ v žurnalistice a médiích dneska znamená redukovat politické zpravodajství a politické debaty na co nejpovrchnější a nejbanálnější úroveň jaká je možná, nejlépe otázkami typu ano/ne – a formovat je neustálým proudem dezinformací šířených médii. To, co se považuje za zpravodajství, zprávy a debaty, je určeno stejně tak tím, co se současně nesděluje, tím co není součástí denních zpráv, tím co se nezpochybňuje, tím o čem se ani nedebatuje – jako tím, co ano. A pokud to, co by mohlo být součástí zpráv není hlášeno jako „zprávy“ nebo poskytováno jako informace, debatováno či dotazováno výrazně převyšuje to, co se hlásí a vydává za zprávy – a tím potenciálně nabízí neméně široký výběr zpráv k vysílání nebo tisku, debatě – proč téměř všechny zpravodajské kanály a noviny přesto nabízejí stejnou, ne-li téměř identickou škálu úvodních „zpráv“ - tzv. „novinek“? Viděli jste někdy, že by takový seznam, novinky, lidovky, nebo denník N nebo TV kanály vysílali nějaký různý informační obsah? Samotný pojem “nezávislá žurnalistika” je od začátku nejen fikcí ale zejména klamem, neboť nic takového - z principu není možné. Pojmenovat něco tak, jak to není, je prostě manipulace a lež, buď jako výsledek liberální naivity - nevědomosti a nebo účelová.

Moc nad médii, politickými stranami a „zvolenými“ politiky ze strany zcela nedemokratických korporací a jejich lobbistů činí z „demokracie“ naprostou fikci a doslova výsměch těm, co v takové iluzi o existenci demokracie žijí. 

Kdy například naposledy dostali lidé právo volit, zda jít do války, či nikoli – a to bez toho, aby byli prvně „připraveni“ hlasovat „ano“ vlivem a masírováním korporátních, politických a vojenských dezinformací? Může si občan v tzv. demokratickém státě vybrat jít nebo nejít do války, když nastane? Může občan odmítnout placení nových daní, když si je stát vymyslí? Není tedy stát ať už je v čele jakkoliv “demokratická” vláda stále jen diktátorem? V čem jsou rozdílné kapitalistické státy tzv. liberálního západu od tzv. autoritářských kapitalistických států globálního jihu či východu?

A v jaké „demokratické“ zemi mohou zaměstnanci volit, vybírat, najímat nebo propouštět ty, kteří (špatně) řídí podniky a korporace, které je zaměstnávají – natož aby uplatňovali většinový hlas (tedy demokracii) při rozhodování představenstva, které ovlivňuje jejich životy či jim je dokonce může zničit?

Aby byla politická demokracie vůbec možná, skutečná a autentická, musí být založena primárně na EKONOMICKÉ DEMOKRACII a na PŘÍMÉ DEMOKRACII – nikoli pouze na hlasování pro politické „zástupce“, jejichž hlavní loajalita nespočívá k lidem, kteří je volili, ale v jejich korporátních podporovatelích, sponzorech, či vodičích nebo ve fikcích „demokratických“ ústav a „reprezentativních“ parlamentů – kterým všem nakonec vládnou mocné nadnárodní finanční skupiny věřitelů, „ono 1 %“, kteří drží v rukou peněženky. Tato falešná hra na demokracii je „dluhokracie“.

Jsou až s úsměvem, některé dnešní prohlášení nejrůznějších “autorit” od prezidenta bývalého kádra KSČ ČSSR, přes Graubnera z římsko-katolické církve až po komedianta Svěráka o tom, jak je třeba volit ty správné „demokratické“ strany a nevolit tzv. „extrémisty“, abychom neztratili onu demokracii. Větší VTIP v cirkuse zvaném „demokratické volby“ ve FIKCI s názvem „parlamentní demokracie“ v prostředí z principu NE-demokratického, ale DLUHO-KRATICKÉHO liberálního kapitalismu asi nelze slyšet.

My si tu naší demokracii rozvracet nedáme - STAČILO!

Demokrati všech stran spojte se - buďte SPOLU!

SPD (Strana Parlamentní Demokracie)

ANO, ať žije demokracie!