Základní duševní nemoc dnešního člověka - šílenství psychoticky odtělesněné mysli

 

Nemoci duše či duševní nemoci jsou nemocemi vztahů - vztahovými nemocemi. To znamená, že všechny duševní nemoci – a následné s tím související duševní nemoci našeho světa jako celku – nemají svou příčinu „v“ nemocné individuální duši jednotlivců ani ve společnosti jako takové, ale ve třetí (neviditelné) sféře – ve vztazích mezi jednotlivci v rámci společnosti. Právě v tomto mezi-prostoru, v prostředí naprosté dominance zcela odtělesněných způsobů vztahování mezi jednotlivci spočívá základní „vztahová nemoc“, která způsobuje nemoci duše a současně našeho světa jako celku. Převaha odtělesněných způsobů vztahování mezi lidmi se projevuje způsobem, jakým se lidé zapojují do nejzákladnějších vztahových aktivit – především komunikace ve formě konverzace, mluvení a naslouchání. Vztahová aktivita založená na praktickém vztahu k nějaké „věci“ je jednou věcí. Vědomá vztahová praxe je věcí zcela jinou. Vědomá a tělesná vztahová praxe je opět něco zcela jiného. Vztahové aktivity se stávají vědomými vztahovými praktikami pouze do té míry, do jaké jsou prožívány či zakoušeny tělesným vědomím a skrze něj jako tělesné praktiky.

V každodenní konverzaci si nicméně lidé navzájem naslouchají, jako by význam byl něco čistě mentálního, něco co je reprezentováno pouze „ve“ slovech. Mluvení je vnímáno jako „vyjadřování našich myslí“ – vyjádření čistě mentální činnosti probíhající v našich hlavách a mozcích. Tento způsob běžného chápání lidské komunikace odráží chápání samotné lidské mysli, které je nicméně samo o sobě skutečně ŠÍLENÉ a podstatně „PSYCHOTICKÉ“ z principu.

Pokud takzvaný „schizofrenik“ slyší hlasy ve své hlavě, je obecně považován za šílence nebo psychotika. Nicméně, ale co je ona „mysl“ jiného, než právě hlas slyšený v hlavě? Jediný rozdíl mezi takzvanými „schizofreniky“ a „příčetnými“ lidmi - podle aktuálního běžného hlediska je v tom, že v každodenní konverzaci „normální“ lidé buď vůbec neslyší, nebo méně naslouchají hlasům ve své vlastní hlavě. A místo toho tyto hlasy okamžitě překládají do štěbetání své pusy – do svého vlastního mluvení. Říká se, že schizofrenik slyší své vlastní myšlenky jako cizí hlasy mluvící v jeho hlavě. Stejně tak by se naopak dalo říci, že normální člověk zase pro změnu okamžitě vyjadřuje své myšlenky slovy místo, aby je prvně vůbec poslouchal a skutečně slyšel, jako by naslouchal hlasu jiného, ještě než začne mluvit. Dělá to proto, že kdyby takto prvně naslouchal svým myšlenkám, slyšel by prvně jakýkoliv svůj myšlenkový pochod jako jeden hlas své bytosti – jeden hlas mezi mnoha ostatními. V důsledku toho by byl nucen přestat ztotožňovat celou svou bytost se svou myslí - mluvící hlavou a myšlenkovými procesy. Byl by nucen rozpoznat svou vlastní „mysl“ takovou, jaká skutečně je – jako hlas v hlavě, který dává hlas něčemu, co ve skutečnosti cítí ve svém těle - v jeho niternosti.

PSYCHOTICKÉ ŠÍLENSTVÍ (a toto slovo nepoužívám jako hyperbolu či nadneseně) naší doby spočívá v ne-rozpoznání a v ne-uvědomění si, že to, co nazýváme „myslí“, je jen zrcadlem a ozvěnou niterně citěného těla – toho, čemu říkáme „duše“, nikoliv něco sídlící v mozku, co je projevem mozkové aktivity. Toto šílenství je skutečně vážná nemoc duše, která je jednak nerozpoznaná a samozřejmě v našich lékařských institucích neléčená, ale naopak vyvolávaná a podporovaná – jde o duševní nemoc, která vyjadřuje zásadní nesprávný vztah duše k její tělesné povaze. Jak „rozum“, tak „emoce“ jsou ve skutečnosti hlasy naší bytosti vycházející z naší duše. Ani vysoce racionální, ani vysoce emotivní tzv. „normální” a „příčetný“ jedinec není běžně schopen naslouchat a slyšet hlas svého „rozumu“ nebo svých „emocí“ jako hlasy a nebýt s nimi ztotožněn. Místo toho se s těmito hlasy ztotožňují a omezují se na ně. Toto je pro „příčetného“  „normálního“  „duševně zdravého“ člověka ekvivalent toho, že tzv. „schizofrenik“, se naopak identifikuje s údajným zdrojem hlasu nebo hlasů, které slyší ve své hlavě – ať už dobrých nebo zlých, lidských nebo nelidských, andělských nebo démonických, racionálních nebo emotivních. Ve většině případů se nicméně psychotik – na rozdíl od příčetného psychiatra – s hlasem ve své hlavě neztotožňuje – natož aby ho vyjadřoval, jako by to byl hlas příčetnosti ve formě střízlivého rozumu či „vědecké“ objektivity a  „odbornosti“.

Uvažujme takový fiktivní rozhovor mezi odborníkem - psychiatrem, plně ztotožněným se svým racionálním hlasem psychiatrické odbornosti (myslí v hlavě) a schizofrenickým psychotikem. Kdo z nich je ve skutečnosti více šílený a více nemocný? Ten, který vůbec neslyší žádné hlasy ve své niternosti a nebo ten, který je slyší a třeba mu momentálně říkají, že dotyčný psychiatr je naprosto agresivně se vztahující k němu - údajnému psychotikovi? Necítí onen psychotik pouze způsob chladného necítícího vztahování onoho psychiatra k němu jako povýšený, chladný a odtělesněný přístup? Navíc skrze svou odbornost jej nazírá jako duševně nemocného? Nemá onen psychotik dost dobrý důvod cítit se atakován, ponižován, až znevažován ve své důstojnosti? A co když takové vztahování se už nevydrží a doslova vybouchne, a třeba mluvící odtělesněnou hlavu pychiatra napadne nebo bouchne do stolu či něco kolem sebe rozmlátí? Kdo je pak původcem této události? A jak k tomu přistoupí psychiatr a jeho „odbornost“? Lze předpokládat ujištění psychiatra o duševní nemoci - psychotické schizofrenii u svého pacienta a přisuzování mu navíc agresivní chování, jeho násilné zpacifikování zřízenci psychiatrické léčebny a násilné podání psychiatrických drog, které ještě zesílí pacientovy symptomy a přidají další. Kdo je tedy skutečný agresor a násilník?

Opravdu chceme podporovat tento nelidský teror na lidech ze strany jiných  - podstatně ještě více nemocných lidí ve jménu duševního zdraví, na které si dělá monopol aktuální psychiatrie?

Může někdo nevidět farmaceutické korporace spojené s psychiatrickou nevědomostí produkující lidskému duševnímu zdraví škodlivé drogy jako projev organizovaného zločinu za účelem zisku?  

Proč je potřeba toto říkat? 

Protože pokud tzv. příčetný „odborník“ na duševní zdraví nedokáže „myslet, než promluví“ – nedokáže naslouchat sám sobě – jak může skutečně naslouchat ostatním, ať už příčetným nebo „šíleným“, a tak je opravdu SLYŠET - slyšet jejich duši skrze jejich symptomy? Ale to by musela aktuální psychologie a psychiatrie vůbec existenci duši uznávat, že!? 

Pokud nedokážeme slyšet své vlastní myšlenky jako hlasy ve své hlavě a chápat je jako mentální zrcadlo a ozvěnu svého niterně cítěného těla – své duše – jak můžeme slyšet duši druhého, jak se ozývá v jeho řeči a projevuje skrze jeho tělo?

K tomu je nutné, abychom naslouchali druhým nejen svou myslí, ale primárně svým tělem jako celkem. Abychom druhého neslyšeli jen jako mluvící hlavu, ale jako duši promlouvající skrze jeho tělo jako celek. To pak promění naše naslouchání v tělesnou vztahovou praxi – způsob ztělesněného vztahu k samotné duši druhého. 

Duševní nemoci jsou vztahové nemoci. Základní vztahová nemoc pramení z neschopnosti být s druhými a vztahovat se k nim a zároveň zůstat v kontaktu s naším vlastním vnitřně cítěným tělem jako celkem, nejen s vnitřním myšlenkovým prostorem našich hlav. V důsledku toho se pak nemůžeme vztahovat k druhému jako ke konkrétnímu „tělu“ – ale pouze jako k mluvící hlavě. K tomu je zapotřebí kultivovat schopnost nejen vnímat něčí tělo jako víceméně oživený nebo různě více či méně atraktivní či přitažlivý objekt - tělo viděné z vnějšku, ale zejména cítit jeho tělo jako smyslový obraz jeho vlastního subjektivního vědomí či duše. 

Pouze cítěním svého těla jako celku můžeme cítit sebe - své já jako celek – naši duši. Pouze tím, že cítíme a vnímáme tělo druhého jako celek můžeme také cítit jeho já jako celek – jeho duši. Pokud nedokážeme cítit své tělo jako celek z jeho niternosti, nemůžeme ani z principu cítit to, co se děje v našich myslích, jako něco, co se odehrává pouze v jedné části našeho vnitřně cítěného těla – naší hlavě – a zrcadlí pouze jeden aspekt celku, naší duše. Pokud nedokážeme niterně cítit své vlastní tělo jako celek, pak z principu nemůžeme ani cítit vnitřně cítěné tělo druhého jako celek – jeho duši. 

Pouze tělo druhého jako celek nám může ukazovat smyslový obraz jeho duše.

Pouze naše vlastní tělo jako celek může působit jako smyslový orgán naší duše. 

Pouze skrze proprioceptivní vědomí (nikoliv nervovou soustavu) našeho vlastního těla jako celku ho můžeme transformovat ve smyslový orgán naší duše – což nám umožňuje nejen vnímat tělo jiného člověka smysly našeho těla, ale cítit proprioceptivní vědomí jeho těla - tedy  vnímat jeho vlastní vnitřně cítěné tělo nebo duši. Odtělesněné vztahování je současně také vztahování se bez duše. Podstata VZTAHOVÉ REVOLUCE jako současně náboženské revoluce spočívá právě v uvědomění si principiálně tělesného charakteru všech vztahových praktik a v tom, že tak reálně doslova vracíme duši - oduševňujeme naše vztahy k ostatním lidským bytostem a ke světu samému.

Nevědomost, klamy a fikce ohledně tzv. mysli jsou zhusta udržovány mainstreamem a jeho nejrůznějšími odborníky přes „mysl“ a kouči se svou hláškou „vše je v hlavě“. Jeden příklad utvrzování lidí v tomto psychotickém šílenství, které dříve či později nevyhnutelně ústí v nějaké podobě psychiatrické medikace je aktuální tzv. „bestseller“ s názvem Síla mysli, jak se naučit pracovat se svým vědomím a podvědomím s prodejním re-klamou(klamem) hlásajícím, že „mysl je vaše nejcennější investice“. Omyl - nejcennější investice je skutečné poznání a pochopení klamu fikce mysli. 

 

K tomu se ještě přidává nemyslící hloupá věda a její odvětví - neurověda neboli věda o mozku a nervové soustavě, jež jest naprostý nesmysl, fikce a blud, který pomáhá udržovat nevědomé přesvědčení, že ona mysl sídlí v mozku a je projevem zde existujících nervových spojů a vzruchů, jak mě před časem přesvědčoval jeden aktuální student filozofické fakulty univerzity Karlovy.

Pojďme se podívat na základní vědecké teze oné neurovědy. Na jedné straně neurovědci otevřeně připouštějí, že celé naše vnímání světa a všech objektů v něm je fiktivní senzorická halucinace vytvořená naším mozkem. Nicméně současně na druhé straně ale prohlašují, že to, co vidíme naším smyslem zraku je výsledkem světla odraženého od těchto fiktivních či halucinovaných objektů, které dopadají na sítnici a vysílají nervové signály do mozku, kde se tvoří obraz, který vidíme. Jak halucinované objekty mohou produkovat nebo odrážet světlo nebo zvuky, nicméně zůstává nepromyšlenou, nedotazovanou a hlavně nevysvětlenou otázkou – v neposlední řadě proto, že samotné naše vnímání mozku, stejně jako očí a dalších smyslových orgánů, je podle „vědy o mozku“ fiktivním vnímáním nebo halucinací produkovanou naším mozkem! Takhle nesmyslně může myslet jenom, jak se lidově říká, naprostý „bezmozek“ !!! Tolik aktuální vážená věda o mozku.

Poznámka

Jde o jednu z kapitol z připravované knihy: Přicházející REVOLUCE, Jak změnit svět skrze revoluční tělesné vztahování.