Zpět ale NOVĚ k filozofické moudrosti Karla Marxe

Karel Marx ve své filozofii všechny „přirozené“ vztahy mezi lidskými bytostmi (například muže k ženě nebo rodiče k dítěti) nechápal jako něco pouze biologického, či z biologického pohledu. Ale jako vztahy primárně formováné specificky lidským vztahem k přírodě – vztahem, který má podobu tvůrčí lidské práce a naplnění. Práce sama o sobě není v podstatě „fyzickou“ ani „duševní“ činností, ale principiálně smyslovou činností – nezbytnou činností, která oživuje smysly, přináší každému člověku smysl jeho života, jak fyzicky, tak i v jeho vědomí. Podle Marxe tedy lidská psychologie není o studiu neviditelných procesů v lidském mozku, či o lidském genomu, ani o lidské duši samotné, jak nás dnešní indoktrinace přesvědčuje, ale o vztahu člověka k jeho tvůrčí práci a jeho naplnění ve společnosti. Pojďme si připomenout, co Karel Marx ve svém filozofickém zkoumání rozpoznal.

V kmenových komunitách bez soukromého majetku je svět přírody „vlastněn“ pouze lidskými smysly a prostřednictvím lidské smyslové činnosti – viděním, slyšením, dotýkáním se a tvarováním věcí – bez potřeby soukromého vlastnictví v moderním slova smyslu. Tento pohled naprosto plně souzní s bezprostřední zkušeností z pohledu vědomí, kterým jsme. Marx to, že něco „vlastníme“ vnímal jako moderní mýtus – to, že se něco stane „naším“, je pouze tehdy, když to vlastníme jako soukromé vlastnictví pro naši osobní potřebu a spotřebu. Dějiny lidské společnosti ukazují, že když se vztah lidských bytostí k přírodě stává v tomto smyslu vztahem vlastnickým, mění se i vztahy k jiným lidským bytostem – například manželky i otroci se stávají soukromým majetkem svých manželů a pánů. 

Svobodní řemeslníci a umělci minulosti vlastnili svou vlastní práci jako projev své vlastní svobodné tvůrčí lidské síly. Vlastnili také produkty své práce, které směňovali za jiné věci, které potřebovali nebo prodávali za peníze, aby si je mohli koupit. 

Feudální nevolník naopak nevlastnil žádný majetek ve formě půdy, a tak část jeho práce a jeho produktů propadla ve prospěch svého pronajímatele - majitele půdy. Zde současně vyvstává otázka, jak se stalo to, že jedni tzv. vlastní a mají půdu a jiní naopak nemají a nevlastní žádnou půdu? 

Karel Marx rozpoznal skutečnost, že moderní dělník nebo zaměstnanec nevlastní ani svou vlastní pracovní sílu, ani její produkty. Neprodává ani produkty své práce svému zaměstnavateli, ale prodává samotnou svou pracovní sílu. Tím také zaměstnavateli propadá vlastnictví jak jeho vlastní práce, tak i jejích produktů. Toto „odcizení“ nebo „odcizení práce”, jak to Marx nazval, „dělá z lidské životní činnosti, jeho podstaty, pouhý prostředek k jeho existenci“. „Samotný život se jeví pouze jako prostředek k životu“. Jinými slovy, je třeba si přiznat, že současný zaměstnanec moderní korporace je na tom ve skutečnosti hůře než středověký nevolník, přestože se nám snaží jak liberálové, tak komunisté namluvit, že ve středověku se měli lidé hůře než nyní.

„Co tedy představuje odcizení práce? Zaprvé - skutečnost, že práce je vůči dělníkovi vnější, tj. nepatří k jeho podstatě; že se tedy ve své práci nepotvrzuje, ale popírá, necítí se spokojený, ale nešťastný, nerozvíjí svobodně svou fyzickou a duševní energii, ale umrtvuje své tělo a ničí svou mysl. Dělník se proto cítí být pouze mimo svou práci a ve své práci se cítí mimo sebe. Je doma, když nepracuje, a když pracuje, není doma. Jeho práce tedy není dobrovolná, ale vynucená; je to nucená práce. Není to tedy uspokojení potřeby; je to pouze prostředek k uspokojení potřeb vnějších. Její odcizený charakter se jasně projevuje ve skutečnosti, že jakmile neexistuje žádný fyzický nebo jiný nátlak, je práce odmítána jako mor. Vnější práce, práce, v níž se člověk odcizuje, je prací sebeobětování, umrtvování.“

„Čím více komodit vytváří, tím levnějším se dělník stává. Rostoucí hodnota světa věcí probíhá přímo úměrně se znehodnocováním světa lidí. Práce nejenže produkuje komodity: produkuje sebe i dělníka jako komoditu – a činí tak v poměru, v jakém komodity produkuje.“ 

Karel Marx, Ekonomicko filosofické spisy z roku 1844

Nejhrubší formy tohoto zlevňování a komodifikaci práce, vyhrazené pro méně „rozvinutý“ svět, jsou projevem univerzálnějšího odcizení práce, jak je analyzoval Marx. Toto odcizení spočívá v odcizení lidské bytosti od jejího vlastního těla. Prodejem pracovní síly svého těla, manuální či duševní, vlastníkům kapitálu či zaměstnavatelům tak zaměstnanec fakticky prostituuje své vlastní tělo – které se stává pouhým předmětem užívání, jenž se každý den nosí do práce jako kus použitelného zařízení pro potřeby zaměstnavatelů. Jeho funkcí je sloužit výhradně jako výrobní prostředek k zisku zaměstnavatelů – jehož tvůrčí produkty jsou doslova vyrvány z dělníka (ať už dělníka nebo manažera) jako děti z dělohy a předány do vlastnictví korporátních akcionářů - podobně jako děti černých otrokyň v době amerického otroctví, které se také stávali automaticky majetkem jejich pána. Dvojité odcizení zaměstnance – od jeho pracovní síly a jejích produktů – je dvojitým odcizením od jeho vlastního těla. Lidská práce, místo aby sloužila ke ztělesňování a tak rozvíjení tvůrčího potenciálu bytí jednotlivce, se stává pouhým prostředkem „zaměstnání“ – selektivního využívání tohoto potenciálu za účelem zisku, které ponechává obrovskou zásobu latentního nevyužitého tvůrčího lidského potenciálu v každém zaměstnanci z velké části nenaplněnou a tedy bez těla – ať už je jedinec formálně zaměstnaný nebo nezaměstnaný. 

Čistě kvantitativní „čísla zaměstnanosti“, jakkoli pozitivní, jak se jimi chlubí ekonomové a politici, pouze maskují nejen cynické vykořisťování nízko mzdové práce na „bohatém“ Západě, nebo vývoz tohoto vykořisťování do méně rozvinutých zemí Východu. Zakrývají zejména také obrovskou a skrytou kvalitativní nezaměstnanost – nezaměstnanost lidského tvůrčího potenciálu. 

Jak zdůraznil Marx, jedním z důsledků kapitalistického odcizení práce je, že právě ve své nejlidštější funkci – produktivní společenské činnosti – se lidské bytosti ve vzájemných vztazích cítí nejvíce „zvířecky“: poháněny tím, co se zdá být nejkonkurenčnějším, nejpredátorštějším a nejteritoriálnějším z instinktů a chování. „Status“ – a s ním i „sebe-úcta“ či „sebe-hodnota“ – nejsou vnímány jako přirozené biologické dědictví lidské bytosti, ale jako něco, co lze zdědit či si koupit nebo je třeba si na to vydělat. Nicméně ve skutečnosti všechna zvířata jsou na tom daleko lépe než člověk v tomto společensko-ekonomickém klimatu a nekulturní kapitalistické civilizaci. Neboť žádné zvíře nezpochybňuje svou sebeúctu, ale chová ji přímo ze svého bytí, nikoliv ze sociálního začlenění ve společnosti. Naopak lidské představy „zvířecích“ instinktů a chování jsou do značné míry pouze projekcí tohoto lidského soutěživého chování v kapitalistické ekonomice do zvířecího světa – což umožňuje vnímat toto jako biologicky podmíněnou a nezbytnou součást „evoluce“ - jedné z FIKCÍ, kterou lidstvo trpí. Při skutečně bližším zkoumání lze přírodu a zvířecí život NAOPAK vnímat jako ekologický zázrak kooperativního chování, ke kterému naše lidská společnost má v našem aktuálním stavu velmi velmi daleko.

Stejně jako se lidé stávají karikaturami dravých „zvířat“ při výkonu svých nejlidštějších schopností - práci ve svém zapojení v kapitalistické ekonomice, tak se na druhou stranu cítí nejlidštější pouze ve svých nejzákladnějších zvířecích funkcích… jídle, pití, sexu atd. Co zaměstnanec obětuje jako výrobce – tedy svůj vlastní smyslový a tělesný tvůrčí potenciál – je nucen si koupit zpět a získat zpět jako spotřebitel-konzument. Alkohol, užívání drog nebo pouhé držení komodit se stávají jediným způsobem, jak může lidská bytost opět cítit své tělo nebo se cítit „někým“. Ty části jejich bytosti, které jsou na pracovišti znehodnocovány a degradovány, jsou zaměstnancům po částech prodávány zpět jako „hodnoty“ uměle přidávané ke spotřebnímu a konzumnímu zboží. Tělesný pocit pohody je nabízen zpět jako značka bio jogurtu. „Skutečný pocit“ je ztotožňován se „skutečnou čokoládou“. Nespoutaná autonomie je ztotožňována s automobilem a požitek ze spontánnosti s konzumací alkoholických nápojů, a pocit času pod kontrolou, drahými hodinkami, apod

Dalším důsledkem odcizení práce v kapitalistické ekonomice je odcizení lidských vztahů jako takových: „jeden člověk je odcizen druhému, stejně jako každý z nich je odcizen své lidské podstatě.“

Aby se tak lidé vyrovnali s odcizením, které je zabudováno do jejich pracovních vztahů (jakkoli povrchně přátelské či kamarádské mohou na první pohled být), snaží se znovu získat svou lidskost ve svých osobních vztazích. Odcizení pracovních vztahů má však odcizující účinky i na osobní vztahy lidí: mění je v pouhý prostředek, kterým se lidé snaží utišit obrovský deficit nenaplněných potřeb v jejich pracovních vztazích. Je to neschopnost lidí skutečně vtělit svou vlastní bytost nebo „ducha“ ve svém pracovním životě, která je vede k polymorfním perverzím v jejich osobním životě, skrze které se snaží znovu nalézt své vlastní cítěné tělo – buď tím, že zneužívají svá vlastní těla, nebo tím, že vlastní, zneužívají nebo způsobují bolest tělům druhých. Rozsah domácího násilí a zneužívání svědčí nikoli o vrozeném „zlu“ nebo „nízkosti“ „nevědomých“ tělesných instinktů, ale o tomto skrytém duchovním zoufalství, které lidé ve skutečnosti skrytě žijí v současném ekonomicko-společenském prostředí kapitalismu. Kapitalismus neví nic o cítěném těle. Jediné tělo, které kapitalismus zná a uznává, je ekonomicky funkční nebo dysfunkční tělo, využitelné a zneužitelné tělo, ziskové nebo prostituující tělo, klinicky nebo kosmeticky upravené tělo, farmaceuticky nebo geneticky manipulovatelné tělo, prodejné nebo dostupné tělo a těla fiktivní - kolektivistické jako korporace vlastněné jednotlivci.

Proto nový návrat k marxistickým základům znamená primárně autentické rozpoznání základních zkušenostních aspektů naší kapitalistické společenské reality, a to: odcizení své identity od tělesnosti a tvůrčí nezaměstnanost. Kapitalismus odcizuje lidské bytosti jednu od druhé i od vlastní cítěné tělesnosti a brání lidem v plném ztělesnění své bytosti ve vzájemných vztazích. Proto je z principu tato ekonomická a společenská realita člověku nepřátelská a pro jeho tělo nezdravá - nikoliv proto, že existují bohatí kapitalisté či podnikatelé - zaměstnavatelé lidí v tomto ekonomickém prostředí. Proto základ revoluce pro svržení kapitalismu spočívá v překonání odcizení jednotlivce od jeho vlastního cítěného těla v jeho každodenních vztazích s jinými lidskými bytostmi a jejich těly. 

V kapitalismu je autentický ztělesněný vztah k sobě i druhým nahrazen disociativním, instrumentálním, narcistickým, zneužívajícím, masochistickým, sadistickým až patologickým vztahem k vlastnímu tělu a tělu druhých bytostí. To, co nazývám dále „tělesnými vztahovými praktikami“, jsou plně ztělesněné způsoby vztahování se k jiným lidským bytostem. Všechny se opírají o to, abychom přestali vnímat svá těla a přemýšlet o nich jako o pouhém objektu nebo „věci“, a místo toho jsme začali vnímat naši vlastní tělesnost jako sféru duchovní činnosti – činnosti ztělesňování nám vrozených a nejvlastnějších tvůrčích kvalit naší nejniternější bytosti neboli duše.

V opačném případě člověka nevyhnutelně čeká jednak odcizení jeho identity od jeho těla, kde jedinou náhradou, aby to člověk vydržel - vydržel tak se sebou v tomto nelidském prostředí, je ztotožnit se s korporátní identitou svého zaměstnavatele, což je ze strany korporací a zaměstnavatelů žádoucí, a dále nevyhnutelné onemocnění nějakou formou rakoviny. Rakovina, jako dnes nejrozšířenější nemoc, nemá jiný původ než právě v ekonomicko-společenském-kapitalistickém prostředí, ve kterém žijeme. Je přirozenou léčbou lidské duše skrze symbolickou řeč nejrůznějších nádorů v podobě množení nerozlišených buněk nemající jiný smysl, než množení samé, jako vyjádření nedostatečného ztělesňování tvůrčích kvalit člověka v jeho pracovním zapojení na jedné straně a množení finančního zisku pro samotný zisk na straně druhé.

Použité zdroje:

Karel Marx, Ekonomicko filosofické spisy z roku 1844

Z připravované knihy: Jiří a Táňa KRUTINA ze Šitboře: Přicházející REVOLUCE, aneb jak změnit svět skrze revoluční tělesné vztahování.