FALEŠ pseudo-hodnoty tzv. slušnosti aneb slušnost jako bez-hodnotová substituce autentické pravdivosti a nástroj slepé poslušnosti
Poznámka:
V prázdné - tedy hodnotově vyčpělé době - je skutečná ETIKA jako vztahová tělesná praxe stojící na autentickém ztělesňování duševních hodnot v konkrétních vztazích a konkrétních situacích mezi lidmi nahrazována nejrůznějšími etickými kodexy, soupisy nejrůznějších přikázání, tedy toho, co je či co není považováno za slušné a etické a to zcela odtělesněným ryze mentálním způsobem. Tedy jako něco, co se buď prostě splňuje, nebo porušuje na základě nějakého předem očekávaného a někým stanoveného etického či morálního kodexu slušnosti vydávaného za etiku. Tyto netělesné falešné kodexy slušnosti či etiky jsou vždy zhusta šířeny vládnoucími kruhy buď v dobách minulých skrze církve, tak dnes skrze vzdělávací indoktrinační systémy školství a medio-kracii a jejich viditelné figury. Tak je vytvářena “lepší” neboli “slušná” společnost a vůči ní vymezení toho, co je tzv. “neslušné”. Pokud chceme patřit do tzv. “slušné společnosti”, musíme si také osvojit patřičný “jazyk”.
V současné době často slyšíme o “slušnosti” jako jakési žádoucí společenské hodnotě, s nejrůznějšími představiteli - tedy tzv. “morálními majáky” této “pseudo-hodnoty” s názvem slušnost. Máme tak například nejrůznější tzv. lídry slušné politiky či politiky slušnosti apod. Když se chceme nad někým udělat lepšími používáme řeč, kdy očekáváme od druhých tzv. slušnost a civilizovanost - tedy říkáme jim ve skutečnosti, že nejsou slušní a civilizovaní a tedy nepatří do slušné společnosti a civilizace a to často jenom proto, že mají jiný názor a nebo dokonce vyjadřují oprávněné emoce typu nenávisti, hněvu a pohoršení. Dialogu a veškeré nepříjemné diskuzi se tak velmi snadno vyhneme vytažením karty “slušnosti” a “civilizovaného chování”. Pak je jasné, že prostě s někým neslušným a necivilizovaným se bavit není potřeba přeci ne? Je to podobné, jako když někoho začneme označovat třeba za “nácka” nebo “bolševika” - což je ve slušné společnosti přece nepatřičné a s takto ocejchovanými lidmi se prostě nebudeme dále bavit ne? Skoro se jeví, že tyto “psychologické” postupy se mnozí “politici” doslova učí na nějakých speciálních školeních.
Když se zastavíme nad samotným slovem “slušnost”, shledáváme nicméně, že je zcela bezobsažné - chceme-li hodnotově prázdné a nic neříkající, což je pro dnešní dobu typické. Naopak skutečné hodnoty vyjádřené slovy “pravda”, “oddanost”, “soucit”, “autentičnost”, “láska”, “věrnost” apod. mají i své cítěné obsahy a tyto cítěné obsahy lze i tělesným způsobem zpřítomňovat - tedy ztělesňovat v našich konkrétních individuálních vztazích. Pravdu i lásku (pokud je chápeme jako filozofické hodnoty a nikoliv pouze jako nálepky lze ztělesňovat jako autentické cítěné hodnoty, ale něco jako “slušnost” nelze ani cítit, ani ztělesňovat. Co je tedy ona “slušnost” jiného - než pouze jakési očekávané chování a jednání od “lepší společnosti” - pak se ptejme “kým?” je očekávané toto chování a jednání a “kým?” je považované toto jednán a chování za “slušné”? Kdo je ten arbitr “slušnosti”? Kdo rozhoduje co je či není “slušné”?
Pojďme se podívat na samotné slovo “slušnost” a jeho příbuzná slova, samotná řeč tohoto slova k nám promluví o jeho skutečném významu: “poslušnost”, “slušet”, “služebník”, “poslouchat”, “sluha”. Nelze neslyšet jaké citové tóny toto slovo zvučí. Je to zkrátka něco, co z nějakého důvodu prostě zevně a čistě navenek pouze “sluší”, asi jako módní šaty, něco, co je základní charakteristikou služebníků a slouhů všeho druhu, kteří jsou slušní na základě vnějšího očekávání - proto jsou chváleni jako “poslušní”, sice neslyší, ale zato poslušně poslouchají, a proto jsou chváleni jako ti slušní a civilizovaná. Kým? Tím, kdo stanovuje či určuje, co je či není slušné. Všimněme si, že i služebník či služebnictvo obecně bylo vždy i slušně oblečeno - obleky, které jim byly ale navrženy jejich pány.
Slušnost a etická přikázání jako soubory toho, co se považuje za slušné a co nikoliv - jako substituce za skutečnou ETIKU - autentické ztělesňování cítěných hodnot v konkrétních vztazích je výtvorem falešného hierarchického žido-křesťanského boha (Jehovy a jeho poslušně trpícího uctívatele - člověka fixovaného horizontálně i vertikálně - přibitého na kříž).
Z pohledu falešné slušnosti se pak mnohé povýšenou “slušností” považuje za “neslušné”. Může to být už jenom zvýšení hlasu či tělesného důrazu gestikulace během řeči, použití silnějších slov k vyjádření postoje či komentáře k nějakému tvrzení apod. Dokonce už samotná dotazující kritika či dekonstrukce nejrůznějších tvrzení či prázdných ideologických floskulí může být označena za neslušnou - neboť to může přinášet nesouhlasný názor, a tak “rozbíjet jednotu” a šířit tzv. “negativní emoce” - či dnes oblíbené a stejně tak bezobsažné tzv. “šíření nenávisti”. Cítit nenávist či hněv je přece nepatřičné, neslušné a do “dobré” společnosti přece nepatří, ne?!
Co na tom, že jde například o ukázání pravdivosti, která mnohdy bývá i tak trochu bolestivá a ošklivá pro tyto hlasatele prázdných ideologických lží vydávaných za postoj slušnosti?
Copak cítěná nenávist je něco neoprávněné, něco nepatřičného?
Ano tím trpí dnešní společnost, cítěné pocity hněvu, agresivity, nenávisti, zloby, odporu se považují zcela iracionálně za tzv. “negativní” a jsou označována - opět zcela iracionálně za příčiny násilí a nesprávného tzv. “neslušného” jednání a chování. Ve skutečnost je tomu přesně opačně. Cítit nenávist je vysoce racionální, tyto pocity necítí člověk jenom tak, ale vždy z dost dobrých důvodů. Ve skutečnosti emoce jako hněv, zlost, nenávist či agresivita jsou daleko racionálnější než samotné chladné myšlenky, mají svou hlubší citovou logiku ve vztahu k zakoušené realitě kolem nás.
Všichni jsme se s pojmem “slušnosti” jistě střetli už v dětském věku. Kdo neslyšel jako dítě od svých rodičů, učitelek či okolí, že se máme tzv. “chovat slušně” apod.? Stačí například, že se dítě různě kroutí či dělá tzv. obličeje třeba u stolu nebo před jinými lidmi a my jako rodiče nechápeme, že dítě ztělesňuje jenom to, co je v jeho okolí a mezi dospělými nevyřčené, a tedy se právě na rozdíl od dospělých často chová tělesně autenticky a autenticky vztahově ke konkrétní situaci a ztělesňuje co cítí a to, co naopak dospělí či rodiče odmítají cítit a negují třeba tím, že se o tom nechtějí ani bavit. Místo toho se nás to jako dospělých dotýká a tak raději děti okřikneme, ať se chovají slušně a nedělají ksichty. A třeba je za to i potrestáme apod. Tímto zbavujeme své děti jejich vrozené ETIKY a nahrazujeme ji podmiňováním toho, co je či není slušné a co se od společnosti očekává. Tento proces pak účinně pokračuje skrze indoktrinační vzdělávací systém a společenské normy. Člověk se tak postupně disociuje od své tělesnosti a místo vrozené intuitivní ETIKY a ztělesněného autentického vztahování přijímá nejrůznější šablonovité kodexy normálnosti a tzv. slušnosti. A to zejména, když za slušnost - rozuměj poslušnost vůči očekávání okolí je odměňován a za autentičnost, která se nemusí okolí líbit, je naopak trestán.
Postupně se tak člověk odděluje od svého tělesného VNITŘNÍHO HLASU, který těsně po příchodu na svět plně SLYŠÍ (nazývaný řeckými mysliteli daimonion/daimón/daemom), který je jediným skutečným autentickým nositelem lidské ETIKY v jejím spirituálním slova smyslu a je postupně nahrazován nedůvěrou v tento intuitivní tělesný cit, který byl církevními autoritami, které si vyhradily autoritu, co je či není etické, nakonec zván démonem - doslova zlou bytostí. Pak jediné co zůstane, je poslušný služebník - otrok falešné slušnosti zcela zbaven své vlastní moci a vydán napospas všem možným “vodičům” z oblasti politiky, vědy, medicíny, médií.
Propagátor slušnosti jako etické kvality není z KRISTA, ale je stoupencem falešných žido-křesťanských bohů (gnostiky zvaných archonti). Jejich cílem není svoboda člověka jako spirituální bytosti, který se ETICKY ztělesňuje, ale naopak poslušný otrok sloužící zájmům, které nejsou člověku vlastní ani vrozené, plnící nejrůznější etické kodexy či přikázání svých pánů a otrokářů, kteří jej vodí.
Komentáře
Okomentovat