Veřejné zdraví, aneb k několika pojmům a otázkám dneška…

 Poslední dobou zaznívají v politicko-společenské řeči slova či pojmy jako tzv. “veřejné zdraví” a “kolektivní imunita”, jako určité výchozí předpoklady ke kterým jsou směřována různá tzv. nařízení, která modulují a omezují chování lidí.

Co je to “veřejné zdraví”? Prvně je nutné odpovědět na otázku, co je vlastné ono “zdraví” a pak, zda vůbec může být “veřejné” a co je v tomto případě oním “veřejným” vlastně míněno. Jistě můžeme uvažovat o zdraví určitého jednotlivce, neboť pouze z nich a jejich vztahů je tvořena společnost či veřejnost. Ať už zdraví chápeme jakkoliv – byť i to je důležitá otázka sama o sobě, tak se jedná vždy o záležitost jednotlivce a jeho individuálního života, voleb, cítění, myšlení, přesvědčení atd.

Můj osobní pohled na otázku “zdravosti” je spíše o tom, nakolik člověk dokáže ve svém životě být tím, kým skutečně je a ztělesňovat svobodně své unikátní tvůrčí schopnosti a kapacity způsobem naplňujícím jeho vědomé bytí jako celek. Jinými slovy, nakolik jsou zdraví jednotlivci, natolik jsou zdravé jejich vztahy a tedy i jakékoliv skupiny, komunity, rodiny, společenstva, národy, či jiné “veřejnosti”. Že by existovalo nějaké “veřejné zdraví” jako jakýsi prožívatelný kvalitativní fenomén, nebo sledovatelný kvantifikovatelný parameter, jsem neshledal jako reálné.

Jelikož jsem nedokázal promeditovat či nalézt zkušenostní vyjádření toho, co se označuje pojmem “veřejné zdraví”, tak jsem si to tedy tzv. “vygooglil”.

“Veřejné zdraví je úroveň zdraví veřejnosti na daném území a věda zlepšování lidského zdraví skrze organizované snahy a informovaná rozhodnutí společnosti, organizací, veřejných a privátních sfér, komunit a jednotlivců. Světová zdravotnická organizace Organizace spojených národů definuje veřejné zdraví nikoli jako absenci chorob, ale jako "stav úplného tělesného, duševního a sociálního blahobytu".”

Tak to aby člověk pomalu zvolal haleluja!!! Máme tu další verzi “kolektivní spásy” ve jménu nového “náboženství” v podobě “vědy zlepšování lidského zdraví”, slibujícího zcela mystifikační a nesplnitelný ráj na zemi s názvem "stav úplného tělesného, duševního a sociálního blahobytu" a okořeněného “uctíváním bohů” jako je “veřejné zdraví či zdraví veřejnosti”.

A navíc to tvrdí něco, co nese název Světová zdravotnická organizace, takže to by v tom byl čert, aby to nebylo “posvátné”!

Kdo by pak chtěl vůbec ohrozit toto “veřejné zdraví”, že? Snad jedině nějací “teroristé” ohrožující druhé – tedy ono “veřejné zdraví”?

Kdo by nám asi tak chtěl rozvracet ten nás “soc… poř…”, pardon, vlastně stav úplného bla bla blahobytu?

Jinými slovy, všechna rozhodnutí a nařízení této globalistické organizace jsou v kolektivním zájmu tzv. “veřejného zdraví”, jehož cílem-bohem je dosažení z principu nedosažitelného blábolu – “stavu úplného blahobytu”. Toto vše pak samozřejmě prosakuje na úrovně jednotlivých podřízených “státních eseróček”, která tyto procesy a nařízení instalují. A dodejme, že je zcela jedno, jaká “politická recyklovaná (re)prezentace” je aktuálně přítomná. 

Takže si to shrňme. Máme tady globální organizaci, zcela bez veřejné kontroly, která se pasovala do role neomylné a ničím nezpochybnitelné autority rozhodující o našem zdraví, která definuje cíle společnosti, vyhlašuje “přírodní procesy” jako jsou tzv. “pandemie”, dává doporučení, která tzv. “zlepšují lidské zdraví” a vede nás do jakéhosi idealistického “stavu blahobytu”. Tímto subjektem jsou navíc dirigovány politické reprezentace států. Současně místo jednotlivého člověka a jeho nezcizitelných práv a svobod plynoucích z jeho podstaty, je zdůrazňováno naopak tzv. “veřejné zdraví”, či “společnost” jako v případě “trvale udržitelné společnosti” a jejích nejrůznějších nařízení.

Když jsem prvně četl definici “veřejného zdraví”, v jejímž jméně se přijímají dnešní nejrůznější opatření omezující svobody člověka, myslel jsem si, že si fakt dělají legraci – říkal jsem si, že se běžnému člověku, který má zkušenost s politickou ideologií a rétorikou bolševismu nebo nacismu, musí po přečtení rozsvítit “červená kontrolka” a že nemůže nevidět podsouvání další recyklační snahy o totální ovládnutí či kontrolu člověka. Mýlil jsem se. V tomto případě jde zase o “novou” variantu recyklace a tak nebude mnohými postřehnuta. Navíc v době, kdy materialisticky zaměřený člověk trpí negovaným strachem ze smrti, neboť nezná sebe a je ztotožněn se svým egem a tělem viděným z vnějšku, je “tělesné zdraví” natolik “intimní” záležitostí, že jedinec bude o to více “poslouchat”. Vždyť jde přece o jeho zdraví, že?

Podobně jako neexistuje něco jako “kolektivní spása”, kterou slibují organizovaná náboženství a sekty, tak neexistuje ani “veřejné zdraví” ve smyslu stavu "naprostého tělesného, duševního a sociálního blahobytu”, když ani navíc nebylo vůbec řečeno, co se míní tím “blahobytem” v oblasti fyzické, duševní a sociální. Blahobyt slibovali bolševici – a také na úkor jednotlivce jako “kolektivní snahu”. Blahobyt slibovali nacisté – a také na úkor jednotlivce ve jménu nové rasy či “těla národa”. Dnes nám něco obdobného slibuje rovnou WHO! A ano, využiji kosmického humoru – je skutečně otázkou, KDO nám vše toto vlastně slibuje?

Současně s tímto procesem postupné “infikace” společnosti v zájmu onoho blahobytu “veřejného zdraví”, se používají metody citově-emoční manipulace. Jde zřejmě o radu “sociálních inženýrů” spojených s těmito procesy. V případě, že někdo, ať už z jakýchkoliv důvodů nebo přesvědčení, odmítá nařízení plynoucí z tohoto nového náboženství, je okamžitě dotazován jako přes kopírák na to, zda mu nevadí, že svým chováním “ohrožuje druhé”, když například nenosí zakryté horní cesty dýchací, není očkován, netestuje se, a prostě žije podle svých vlastních životních hodnot a svého vlastního individuálního přesvědčení. Jinými slovy je mu podsouváno, že narušuje ono “veřejné zdraví” a je tedy oním “narušitelem a parazitem” na hledaném ideálním “stavu tělesného, duševního a sociálního blahobytu”, ke kterému mají tato nařízení vést.

Málokdo umí na výše uvedenou problematiku vědomě odpovědět, místo toho se nechává zaskočit emočním dotekem a začne “vysvětlovat”. Prvně je nutné plně vnímat celou řeč, obsaženou v otázce. Ta samotná již v sobě obsahuje nevědomá přesvědčení dotazujícího – například, že každý člověk jako bytost může být ohrožen něčím mimo něj samého a tedy vyjadřuje filozofické stanovisko a pozici takto se prožívajícího ega jako “oběti neviditelných okolností”, “oběti vydané napospas osudu”, “oběti, která není zodpovědná za svůj život a nemá jej ve své vlastní moci” atd. Rozšířená, i když často podvědomá mentalita “oběti” pak v lidské populaci snadno rezonuje s těmito nevědomými postoji, které mohou na první pohled zdánlivě vypadat i logicky. Musíme si být vědomi, že v tomto případě se nejedná o “názorový střet”, ale o metafyzický hodnotový konflikt mezi dvěma druhy vědomí a zcela rozdílnými hodnotovými strukturami života.

Odpověď vycházející z vědomí by mohla vypadat třeba následovně: 

“Pokud je toto vaše životní filozofie a myšlenkový postoj a názor, pak se podle něj zařiďte tak, aby jste se cítil(a) bezpečně. Třeba se očkujte, či co uznáte za vhodné, ale stále ještě žijeme ve svobodné demokratické společnosti, kde je z principu zaručena svoboda vyznání a filozofického pohledu na svět a zkrátka má životní zkušenost, filozofie a přesvědčení jsou zcela jiné než ta vaše a jelikož ani já se vám nesnažím tu svoji vnucovat, tak vás prosím bratře/sestro o totéž. Oba máme zaručenou svobodu přesvědčení a jeho žití.”

Jinou, ještě výchovnější a transformující odpovědí, by byla přímá tichá komunikovaná zkušenost dotyčnému (z očí do očí), aby se sám dotknul toho, co v něm budí tuto obavu a přímo procítil neoddělitelnost sebe od druhých i celého světa kolem sebe, a procítil ozdravující dotek bolesti, plynoucí ze snahy věnovat svůj žitý čas k jednání z těchto “pozic ohrožení” a omezeného vědomí, místo vnímání skutečnosti, jaká opravdu je, a svému širšímu a hlubšímu okamžiku života, který probíhá. A-No, to je trochu “ideál”.

Stručnější odpověď pro méně chápavé by s přihlédnutím k adekvátní situaci mohla znít třeba takto: 

“Neser se do mého života, stejně, jako to nedělám já bratře/sestro. Stejné vědomí, které se v tobě projevuje strachem z ohrožení, který na mě projektuješ, mi způsobuje bolest v mém těle, neboť jeden bratr/sestra se zřejmě zase rozhodl “bojovat ve jménu kolektivního dobra z pozice ohrožení” proti “zlu” a trochu se ztratil.” A ztělesněním rezolutní váhy svých slov tak vytvořit prostor “bez možnosti dalšího verbálního či fyzického napadání”.

Mimochodem, podle oficiální odpovědi ministerstva zdravotnictví na otázku, kdo vyhlašuje a ukončuje “pandemii”, je stanovisko, že “pandemii” nikdo nevyhlašuje ani neukončuje, neboť jde o “přírodní proces”. Odpověď na otázku, jak tento “přírodní proces” provádí všechna ta nařízení ve jménu “veřejného zdraví”, tak zůstává zahalena neviditelným a takřka mystickým “tajemstvím”. 

Takže “kosmický humor” od začátku až do konce. Nicméně jsem přesvědčen, že pokud se člověk zaměřuje výhradně na svůj vlastní život, vnitřní vzdělávání a kultivaci svého vědomí, léčení svých vztahů ve svých rodinách a komunitách a tvůrčí naplňování toho kým je ve svém žitém čase, tak se stává pro tento “pandemický svět” neviditelným. Podobně jako je “neviditelné” ono “veřejné zdraví” i všechna “ohrožení” ze kterých plynou daná nařízení v našem “veřejném prostoru”. Můžeme spíše říci, že “veřejný prostor” v kterém musíme být činní, začíná být stále méně zdravý. Jak v něm potom chce nějaká WHO vybudovat onen “stav tělesného, duševního a sociálního blahobytu”, mi není příliš jasné. Vše stojí na každém z nás jednotlivě, na způsobu, jakým žijeme náš čas a na hodnotách, které kultivujeme ve svých životech. “Hlubší” hod-noty či tóny jsou zkrátka trvalejší než jakýkoliv lidský systém prodávající člověku blahobyt jakéhokoliv druhu – jsou BLAHO-BYTÍM samým.