Psychologie a politika hněvu, aneb od vědomí hněvu k hněvivému vědomí versus jeho nedostatek

 

Předehra

Následující esej vyvstala z vědomí intenzivního hněvu, který jsem cítil při pobouření nad jednáním Izraelského Sionistického režimu v Gaze v nedávné době, které se přidalo k dlouhodobému pobouření nad jednáním představitelů aktuálního českého protektorátu nejen v odpovědi na toto jednání jako vědomí intenzivního hněvu, tónované dlouhodobě pociťovanou nelibostí z “bubnování do války” v Evropě. 

Současně nejen například v souvislosti s jednáním Izraele nelze necítit v odpovědích západních i našich protektorátních politických kruhů a médií naopak doslova vědomí “připosranosti” a “korektnosti”, něco co můžeme nazvat impotentním projevem “nedostatku oprávněného hněvu”, vyjma pár přímých odpovědí od několika politických vůdců - výjimek, kteří jednoznačně odsoudili toto násilí proti lidskosti.

Nelze si nevšimnout, že obecně je jednání a chování politických vůdců během mezinárodních konfliktů provázeno obecnějším vědomím ustrašenosti a vyhýbání se vlastnímu vnitřnímu hněvu už jenom při myšlence setkání tváří-v-tvář a přímé komunikaci se svými “nepřáteli” - což vede - jak opakovaně vidíme - k nepřímé emoční komunikaci skrze profesionální vojáky nebo teroristy, rakety, bomby, granáty, kulky a útočné zbraně všeho druhu.

Míním, že v tomto jednání politických vůdců při “řešení” mezinárodních konfliktů vidíme jeden z příkladů způsobu jednání, ve kterém osobní a politické násilí místo vyjádření skutečně intenzivně nabitých pocitů “oprávněného” hněvu či vyjádření hněvu “z dost dobrých důvodů” slouží pouze k explozivnímu vybití - “předčasné ejakulaci” těchto plně necítěných pocitů - a to pouze ze snahy se vyhnout hlubšímu cítění těchto pocitů hněvu ve svém nitru a tak se vyhnout výzvě tyto pocity skutečně plně cítit a komunikovat je plně vědomým a ztělesněným způsobem, tedy TVÁŘÍ-V-TVÁŘ, ALE bez násilí.

Úvod

Jedno z nejméně dotazovaných přesvědčení, které prostupuje a vládne celou naší tzv. “atlantickou či západní kulturou” už od počátku křesťanství a které je reflektováno i v dalších náboženských a “spirituálních” proudech jako je Buddhismus a další, se týká HNĚVU či ZLOSTI.

Je jím přesvědčení, že ZLOST či HNĚV - přinejmenším pokud není “kontrolován” - vede automaticky k násilí a je proto “špatnou” či “zlou věcí”, viz samotné slovo “zlo-st”. Prostě se předpokládá, že dosáhne-li hněv či zlost určité emoční intenzity, automaticky vybuchne v násilné jednání.

V této eseji budu komunikovat opačné mínění, neboť si myslím, že převážná většina osobních, sociálních či mezinárodních konfliktů - a zejména ty, co přerůstají v násilí, ve skutečnosti nevyvstává jako důsledek či projev přemíry hněvu či jako nějaký exces hněvu - ale spíše z opačných důvodů - z nedostatečného cítění hněvu. Tento deficit a doslova emoční negramotnost, či nedostatečnost v oblasti hněvu je udržován hluboce-zakořeněným přesvědčením, že hněv a zlost vede k násilí a jsou tedy zlé. Toto nevědomé přesvědčení je současně nebezpečné, neboť působí - doslova “funguje” jako “sebenaplňující proroctví”. A to dále recyklujícím způsobem udržuje přesvědčení, že je zlé či špatnou věcí cítit hněv, zlost, pobouření, naštvanost apod.

Cílem této eseje je filozoficky polemizovat s tímto obecně přijímaným přesvědčením o hněvu a zlosti a komunikovat nové - zdravější - pochopení našeho vztahování se k hněvu a zlosti a vůbec pochopení toho, co nám to, co zveme “hněvem” či “zlostí” komunikuje.

Cílem je komunikovat novou podobu hněvivého vědomí či zlostného vědomí - takového, které jediné umí překonat STRACH z HNĚVU a ZLOSTI - který, míním, je skutečnou příčinou násilí. Nikoliv sama zlost či hněv, které mají vždy “dost dobrý důvod” proč je cítíme, ale naopak strach z jejich cítění je příčinou veškerého násilí jako předčasné (nevědomé a neprocítěné a tedy neztělesněné) “ejakulace” - reakce.

Dotazování

Otázka: Stávají se lidé násilnými či zlými, protože cítí hněv či zlost?

Odpověď:

Ne. Cítit hněv či zlost je jednou věcí. Stát se násilným či zlým či jednat pod vlivem hněvu či zlosti je zcela jinou věcí. Lidé nejednají násilně, protože cítí zlost nebo hněv, ale naopak protože se bojí cítit hněv a zlost.

Nejnásilnější jedinci jsou ti, kteří mají nejmenší kapacitu snášet pocity hněvu a zlosti - ti, kteří sebemenší záchvěv pocitu hněvu či zlosti natolik nesnesou, že okamžitě hledají způsob jak jej vybít skrze akci a jednání. Konkrétně tito jedinci nejsou dostatečně silní cítit emoce hněvu a zlosti svými těly a ve svých tělech. Místo toho svá těla zneužívají jako nástroj pro vybití těchto emocí. Jelikož nedokáží setrvávat s těmito emocemi ve svých tělech, hledají způsoby jejich vybití - v tom horším případě “na druhých” či jinými “kanály”, a když ne skrze tělesné násílí, tak v kultivovanějších podobách například skrze obsesivní tělesné cvičení, boxování do pytle či nějaký soutěživý sport, apod. Jinou alternativou je, že je člověk natolik “busy”, tedy zaměstnává se, že vždy existuje něco důležitějšího “dělat”, než cítit tyto emoce a tak je alespoň překrývá. 

Otázka: Vedou nekontrolované či neovládané pocity hněvu a zlosti k násilí?

Odpověď:

Ne, nevedou. Naopak, je to strach z cítění emočního náboje hněvu a zlosti ve svém těle, co vede k jejich vybití skrze násilné tělesné akce.

Otázka: Je nátlak a násilí projevem síly, moci a dominance?

Odpověď:

Ne. Je to naopak podlehnutí pocitu slabosti a bezmocnosti tváří v tvář pocitům hněvu s cílem, aby oběť cítila stejnou slabost a bezmocnost, a hlavně strach z hněvu, který leží za jednáním a činy pachatele či agresora - násilníka. Strach, který často vyrůstá z jejich vlastních zkušeností jako obětí násilí a ze strachu z odplaty, kterou to může přinést.

Otázka: Je překonání či ovládnutí emocí hněvu a zlosti podmínkou, účelem či benefitem “spirituality”?

Odpověď:

Ne. A o to víc ne, neboť jsou to právě ti, kdo nejvíce trpí nedostatečnou schopností cítit hněv, kteří využívají spiritualitu jako náhradní zaplnění této prázdnoty. A to ani v případě spiritualit, které přijímají “hněv” jako přirozenou emoci se svou hodnotou (což není rozhodně případ většiny spiritualit) -  žádné množství kontemplace, meditace či modlitby nezaplní spirituální prázdnotu, kterou v sobě cítí. Každý s nedostatečnou schopností cítit hněv a zlost bude doslova pronásledován spirituální prázdnotou - pociťovanou jako “spodní proud” svého bytí v podobě pocitu nudy, deprese, neklidu a pocitu nedostatku smyslu ve svém životě.

Dokud prvně neumožníme hněvu a zlobě doslova naplnit tuto spirituální prázdnotu, hněv jako takový nemůže být jakkoliv “spirituálně” transcendován či transmutován v empatii a soucit. Jak by mohl někdo s nedostatečnou schopností cítit hněv a zlobu, někdo zásadně nekomfortní cítit hněv, být skutečně empatický a soucitný k intenzivnímu hněvu a naštvanosti cítěnou například těmi, kdo jsou ekonomicky vykořisťováni, či předmětem kruté politické a vojenské represe nebo oběti kriminálního násilí a zneužívání?

Otázka: Je tedy ideální “civilizovaná” společnost taková, ve které obecná populace a její političtí vůdci jsou šťastní a nikoliv naštvaní?

Odpověď:

NE, naopak. Vždyť sami můžeme vidět, jak v našem tzv. “vyspělém” či “západním světě” tato neschopnost cítit hněv, tento doslova nedostatek schopnosti cítit hněv a zlobu vede do stavu takřka totální emoční apatie až lhostejnosti k projevům násilností, které se dějí ve zbytku světa. K apatii a lhostejnosti sdílenou jak obecnou populací, tak jejími politiky, která se raději zabavuje sledováním a konzumováním vymyšleného či imaginativního násilí všemožného druhu či válku-oslavující filmy skrze TV, Hollywood, Netflix, apod. než empatickým soucítěním s utrpením a bolestí způsobenou skutečným násilím a válkami.

Západní média se dopouštějí - z principu - dezinformací nejen tím, že nějak o něčem “informují”, či přesněji, něco konkrétního “marketují”, ale zejména tím, co nezveřejňují a co neukazují, neboť by tím riskovali pobouření svých diváků a čtenářů. Proč například nevidíme záběry ze zásahů izraelské armády v Gaze? Proč se z válečných oblastí ukazují jenom snímky “po akci”, viz rozstřílený Tripolis a jiné, a nikoliv ze samotných “akcí”? I z druhé světové války je dnes dostupno více autentických záběrů, včetně záběrů evidentního páchání zločinů proti lidskosti.

Otázka: Jedná “Západ”, tedy USA, Velká Británie a Izrael správně při řešení násilné rétoriky a teroristického násilí na Středním východě či jinde?

Odpověď:

Míním, že nikoliv, zejména pokud popírá utrpení, které díky tomu vyvstalo, pokud sám popírá vlastní historickou, ekonomickou, politickou a vojenskou zodpovědnost za tato utrpení. V neposlední řadě také pokud sám “Západ” není schopen vidět, že je to jeho vlastní lhostejnost a nedostatek hněvu, pobouření či naštvání z tohoto utrpení, jež vyživuje násilí, které sám odsuzuje.

Tento nezdravý postoj současně usnadňuje esence vojenských technologií “vyspělého” Západu, která spočívá ve skutečnosti, že nevyžadují jakékoliv lidské cítění, aby byl proveden rozkaz například vypálit raketu, která “omylem” tu zabije děti, tu zničí rodiny, zmaří životy nevinných, a současně tak vytvoří celé generace lidí naplněných intenzivním hněvem a nenávistí k Západu. Základní důvod, proč tato naštvanost nachází vyjádření v násilí, je z důvodu neporozumění a nepochopení utrpení, které je za ním, vyjma řešení skrze vysoce-technologické vojenské operace, které nevyžadují takřka žádné lidské cítění. Tak ti, co podlehli této nevědomosti a nevidí jinou možnost, jsou nuceni rozptýlit či vybít své reálné lidské pocity hněvu a naštvanost skrze činy a akty násilí - jako jsou sebevražedné útoky tzv. “teroristů”, zatímco profesionální zabijáci najmutí k nasazení vysoce-technologických zbraní jsou nazývání “profesionální vojáci”.

Otázka: Není ale stále pravdou, že jedinou cestou ke kontrole násilí je kontrola pocitů hněvu?

Odpověď:

Ne. Naopak. Pouze pokud se lidé naučí přijímat a cítit pocity hněvu a naštvanosti, místo toho, aby se jim vyhýbali nejrůznějšími způsoby, tedy snažili se cítit svůj hněv plně - v co nejplnější možné intenzitě - pak nebezpečí vybití hněvu skrze násilí vymizí. Jakékoliv potlačování pocitů hněvu není řešením násilí - ale je naopak jeho prvotní příčinou. Skutečným “řešením” je kultivace nového druhu tzv. hněvivého vědomí.

To je skutečný způsob překonání strachu z pocitů hněvu, který ústí v reakci typu “boj-únik”, tedy tendenci buď se distancovat od hněvu (či od situací a lidí, kteří by jej mohli vzbudit) a tedy bojem s jejich ovládáním a kontrolou - nebo hledání způsobu jejich vybití skrze skutečný boj.

Kultivace hněvivého vědomí znamená prvně ze všeho přestat chápat a označovat emoce hněvu a zloby za “negativní” či za “neduchovní”, tedy chápat je jako něco z principu zlého či negativního. Místo toho se musíme učit umožnit si naopak plně cítit každý záchvěv pocitu či emoce hněvu či zloby v našem nitru. Nicméně překonání základního strachu z hněvu, který nám to neumožňuje, vyžaduje více než jenom odmítnutí přesvědčení, že hněv je “zlá či špatná věc”. Znamená to primárně rozpoznat, že vědomí emoce jako je hněv není samo jakoukoliv emocí. Právě udržováním poznání, že vědomí hněvu, který v nás cítíme, je něčím zcela od něj různým -  tedy svobodným od hněvu - se můžeme cítit svobodní plně cítit tento hněv bez jakéhokoliv strachu, že by nás ovládal, či bez jakékoliv nutnosti našeho ovládání.

Praxe hněvivého vědomí zahrnuje:

1. ztotožnění s vědomím cítěných pocitů hněvu, místo s těmito pocity jako takovými;

2. svobodně bez obav začít více cítit danou zkušenost hněvu - nikoliv jako nějakou “negativní emoci”, kterou musíme ovládat či kontrolovat či “vybít”, ale jednoduše jako vnitřní-tělesnou zkušenost, se kterou skrze vědomí můžeme setrvávat, ztělesnit ji a nechat být.

Pouze tento druh hněvivého vědomí nabízí základ pro novou nenásilnou politiku či oprávněný hněv.

Bez tohoto vědomí budou pokračovat projevy symptomů nedostatečné kapacity cítit hněv k naprostému umoření společnosti. To zahrnuje nejen násilí, ale zejména duchovní prázdnotu, život bez hlubšího smyslu společně s nudou, úzkostí, depresí s jejich doplňky roztěkaného manického zaměstnávání se a technologického a duchovního konzumerismu, který definuje kulturu aktuálního dobíhajícího kapitalismu.

V naší době se mnoho mladých lidí stává násilnými nikoliv z nějaké přemíry svého hněvu, ale protože jsou doslova “znudění” či odtrhnutí díky indukované chudobě od slibovaných kompenzací této kapitalistické ne-kultury. Pokud jim  a vůbec nikomu nechceme přát, aby se stal násilný, je nanejvýš důležité naučit se cítit a respektovat jejich hněv a zlobu. To je něco, co ti, kdo chovají emoční strach a trpí chudobou a nedostatkem hněvu, nedokáží.

Otázka: Nejsou všechny emoce, včetně hněvu, zásadně “iracionální”?

Odpověď:

Samozřejmě že ne. Podobně jako v nemocném světě je mnoho dost dobrých důvodů, aby se lidé cítili “depresivní”, jsou zde vždy i dobré důvody proč lidé cítí hněv a zlobu.

Velkou ctností hněvu nicméně je jeho schopnost působit jako emoční “vitamín” či “booster” - který dokáže rychle obnovit vlastní tělesnou vitalitu a mentální jasnost a tak nově pocítit smysl a účel - něco hodnotného pro transformaci stavů apatie, letargie či “deprese”, jak osobní, tak sociální. Nedostatek hněvivé kapacity tak můžeme naopak přirovnat k nerozpoznanému vitamínovému deficitu - nikoliv biologickému, ale kulturně podmíněnému, formovanému a udržovanému běžně přijímanými přesvědčeními o hněvu jako něčem špatném.

Hněvivý závěr

Je nejvyšší čas zcela odmítnout a odstranit mýtické přesvědčení a sebe-prorokující a sebe-naplňující víru, že hněv v sobě obsahuje nějakou vrozenou špatnost, zlo či negativitu spojenou s násilím a zlými činy.

Naopak pouze přijetím hněvu s vědomím vytváří podmínky pro etické a empatické jednání s “čistou hlavou”.

Jelikož vědomí hněvu - jakkoliv přitakávající a cítící tento hněv - není ničím takovým jako “hněvem”, tak pouze skrze větší - hlubší-plnější-intenzivnější a nikoliv menší “hněvivé vědomí” může být hněv “transcendován” vpravdě autentickém ne-násilném způsobu jednání. Jen to nás osvobozuje od předčasných nevědomých impulsů slepě reagovat nebo vybít tento hněv násilím - a nabízí nám místo toho oživující TŘETÍ CESTU, namísto jednak jeho potlačování či “ovládání” nebo “vybití”.

Proto umět dát si čas být si plně vědomý jakéhokoliv vnitřně pociťovaného hněvu či zloby, a stejně tak umět si dát čas s ním po-být a plně jej celotělesným vědomím cítit jako samotné celotělesné polní kvality vědomí - hněvivé vědomí - je skutečným jediným správným “spirituálním” přístupem.

Ve skutečnosti je jednou z nejdůležitějších podob meditace potřebné v dnešním konflikty ovládaném světě. Proto i tyto mé psané meditace hněvu, které vyvstaly z meditativního zkoumání a dotazování vědomí hněvu. 

Hněvivé vědomí je stavem bytí - vnitřním postojem, který nás vede ve směru vědomých - z principu nenásilných, na budoucnost orientujících se odpovědí na výbuchy hněvu a zloby doprovázenými násilnými činy všeho druhu a současně bez výbuchů hněvu a zloby doprovázené násilnými činy jakéhokoliv druhu.