Co je to “PRAVDA”?

...aneb filozofická obrana pravdivosti, pravda není děvkou ega a jeho názorů.

“Já jsem pravda…”

Ješua Kristus

„Mluvit pravdu v čase všeobecného klamu je revoluční čin.”

George Orwell

“Hledej pravdu, prav pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do své smrti.”

“Kdyby celý svět mi říkal něco, co se vzpírá mému rozumu, nemohl bych takovou věc tvrdit bez odporu svědomí.”

Jan Hus

“Není vyššího náboženství než pravdy, pravda je vše přemáhající.” 

Védy, nejstarší dochovaný indoevropský duchovní spis

Relativizace pravdivosti jako projev nevědomosti, neschopnosti myslet a intelektuální impotence dnešního světa obecně

V současné době lze souhlasit s výrokem, že žijeme v době, kdy říkat pravdu je vskutku doslova revolučním činem. Neklamným důkazem je i všeobecný posun ve vnímání toho, co původně toto slovo “pravda” míní.

Dnešní klima je plno tvrzení o pravdě samé, ale zcela chybí samotné tázání po samotné podstatě (logu) slova “pravda”, tedy co je vlastně ta PRAVDA jako taková, co míníme “pravdou”, co je pravda jako taková, co znamená, že je něco pravdivé?. 

Je to s podivem, zejména ve světle toho, že jinak se o “pravdě” dozvídáme taková tvrzení jako, cituji:

“Každý máme svou pravdu” nebo naopak, “nikdo nemůže vlastnit pravdu”, či mít “patent na pravdu”. “Pravda je relativní”, “absolutní pravda neexistuje a nikdo jí nemůže komunikovat” “pravda je souhrn různých úhlů pohledu či názorů”, “na všem je trochu pravdy” nebo naopak “pravda je nevyjádřitelná slovy”, “pravdu lze pouze žít, nikoliv o ní mluvit”. “Cokoliv slyšíme, je názor, ale nikoliv fakt. Cokoliv vidíme, je úhel pohledu, ale nikoliv pravda.” Marcus Aurelius, římský císař a filozof, apod.

Spousta tvrzení “o” “pravdě”, ale nic o tom, co je esenciálně ona pravdivost, tedy PRAVDA jako kvalitativní vlastnost nezávisle na konkrétní skutečnosti, které se týká.

Když si ale dáme čas ke kontemplaci výše uvedených příkladů tvrzení “o” “pravdě” shledáme, že jsou právě NE-pravdivé. 

Než se k jejich dekonstrukci vrátíme, prvně se zaměříme na to primární - z filozofického i vědeckého stanoviska. 

Tázání po PRAVDĚ

Pojďme se tedy tázat po tom, co je “PRAVDA”? Zůstaňme na chvilku u samotného “textového slova” “pravda”.

Slovo “PRAVDA” nám v  našem bohatém jazyce, mající svůj kořen ve východních jazycích vyvstávajících ze stejného zdroje jako sanskrt, říká svojí skladbou toto: PRAV(it) - DA(to-co-jest). 

Současně slabika “RA” vyjadřuje právě v sanskrtu prvotní světlo veškerého poznání v němž vše vyvstává ve svém bytí, kterým je vědomí samé. 

Ve slovanské metafyzice nacházíme zmínku o vnitřním světě PRAVI, označující vnitřní svět významu a smyslu, tedy vnitřní řeči všech podob bytí, což rezonuje s řeckým slovem LOGOS (SLOVO, hlubina oceánu vědomí - NOOS).

Pravda tedy souvisí s metafyzickými aspekty řeči a samotné podstaty bytí věcí a skutečností. Je pravením či ŘEČENÍM TOHO-CO JEST. Jde tedy o vnitřní řeč bytí samotného. 

Je tak zřejmé, že PRAVDU nemůže nikdo, žádné “já” ani osoba vlastnit, podobně jako nelze vlastnit samo vědomí či řeč samou, lze pouze být-vědomím a KOMUNIKOVAT cítěné řečí a této řeči lze pouze NASLOUCHAT a SLYŠET. Jinými slovy pravdu nelze “vymyslet”, nebo “zkonstruovat” či “vyrobit ze slov”, ale lze pravdu zcela jistě KOMUNIKOVAT, tedy být jejím průchodem svou řečí.

Jak poznávat PRAVDU?

Pokud jsme se začali tázat po tom, co je pravda, je další jistě oprávněnou a ryze praktickou a zkušenostní otázkou, to, jak poznávat tedy pravdu? 

Tím se dostáváme i k zásadnímu pochopení, že pravdu nelze - z principu nikým, žádným já či osobností nebo institucí “vlastnit”, pouze jí můžeme poznávat a tak komunikovat a to navíc více či méně autenticky jako svou prožívanou zkušenost.

Poznávat pravdu znamená současně doslova milovat pravdu, milovat a poznávat to co jest, tedy milovat a poznávat bytí daných věcí a skutečností, jak jsou v jejich individuální řeči jejich bytí. Podstata tohoto vztahování je cítění duše daných věcí ve svém těle a svou duši - cítící vědomí v těle daných věcí či skutečností.

Nelze skutečně poznat něco, aniž bychom jsme se tím v pravdě - jejich řeči (LOGOS) sami tím stali - odtud DIA-LOGOS (sdílení LOGU - vnitřního smyslu-pravdy daných věcí či skutečností).

Musíme doslova vstoupit do DIA-LOGU s poznávaným bytím daných věcí či skutečností v hlubokém naslouchacím cítěním daného bytí jako živé “otázky”.

I samotná otázka “co je pravda?” v sobě implikuje ještě hlubší  - podstatnější otázku co je - že něco jest - tedy co je bytí jako takové daných věcí či skutečností, ať je to pravda, vědomí, tělo, já, duše, svět, apod.

Pravdu tedy lze poznávat a autenticky i komunikovat. Pravda prostě jest a to zcela nezávisle na jakémkoliv “názoru” či “ůhlu pohledu” a není ani “názorem”, ani “úhlem pohledu”, je prostě PRAVDOU.

PRAVDA je skutečná HODNOTA, jak metafyzická, tak lidská, nezávisle na jakémkoliv názoru a pohledu ega (já), a vyjadřuje se či je projevována souznící řečí komunikující bytí daných věcí a skutečností. Rozhodně tedy žádná vlastnost či “vlastnictví” jakéhokoliv já či osoby, ale ve skutečnosti jakoukoliv identitu přesahující. Pravdou jednoduše “selsky řečeno” prostě něco jest nebo NE-jest, ale s otázkou “vlastnictví” to nemá nic společného.

Ve skutečnosti za tvrzením, že “každý máme svůj kus pravdy” není nic jiného, než nedostatek odvahy ega připustit si, že náš názor či pohled prostě není pravdou. Tak raději budeme pravdu relativizovat, abychom tedy taky “měli” - vlastnili  - když už né pravdu celou, tak aspoň kousek. No úsměvná hra ega s “pravdou”.

Pravdu poznáváme primárně nasloucháním duše daných věcí či skutečností ve svém těle skrze jejich bezprostřední cítění. Toto naslouchání je současně tázající - nazírající poznávané věci a skutečnosti jako otázky povahy jejího bytí.

Pravda vyvstává v a z DIA-LOGU, tedy vzájemného intimního vztahu s daným poznávaným bytím věcí a skutečností. Současně jeli tento dialog sdílen s druhým člověkem v dialogu nad pravdivostí daných věcí či skutečností, tak hlavním prostředkem k poznávání pravdy je společné NASLOUCHÁNÍ tomu - co je řečeno a co v řečeném naopak není dosud řečeno. Tak ve vzájemném dialogu jako filozofickém prostředku k vyvstávání pravdivosti zkoumaných věcí a skutečností můžeme poznávat a sdílet pravdu.

Pravda přesahuje jakékoliv “já” (ego) či osobu, názor, pohled, či cokoliv co bychom mohli “vlastnit”. Současně pokud něco je pravdou či pravdivé je to prostě pravdou a pravdivé, vše ostatní je nepravdou. Není vícero pravd ke stejné věci či skutečnosti. Pravda není názor či interpretace, to co skutečně jest - jak je ve svém bytí.

Dnes se hodně hovoří o nutnosti si vzájemně více naslouchat - ale málo se hovoří jak naslouchat. Chápat naslouchání jako pouhé umožnění slyšení druhých názorů s tím, že prostě jenom nějak v lepším případě doplňují pravdu, je nicméně pokračování v relativizaci a vyhýbání se pravdy, jejího hledání, poznávání a komunikování včetně vstupování do konfliktů s nepravdou.

Skutečně naslouchat znamená primárně učit se slyšet skutečně řeč, co říká, naše i druhých a dotazovat to co je v řeči nevyřčeného, současně tímto postupem přirozeně vyvstane co je pravdivé a co je pouze mentální konstrukt.

Dnes raději každý vydává svůj názor či postoj za “svou” pravdu a pokud je jeho pravda dotazována, tak se skutečnému autentickému dialogu nad tím, co chová za “svou” pravdu, vyhýbá doslova jako “čert kříži”, jak se říká.

O to více to platí v dnešním globálním informačním světě, kde se propagují nejrůznější zcela nepravdivé téze a ideje vydávané za “vědecké pravdy” a “výsledky výzkumu”, apod. na objednávku “businessu” a soukromých zájmů. Zde každá snaha kriticky dotazovat dané je odmítáno arogantním povýšeným způsobem, že jde přece o názor těch “nadřazených” krytý “prodejnou vědou”, který je nutno jenom “vysvětlit” “masám”. Dialog či širší diskuse se nepřipouští. Prostě, že se něco většinové tvrdí a hájí jako pravda - nic o skutečné pravdivosti neříká. Neplatilo to ani v době Jana Husa, neplatí to ani dnes. Naopak snaha cenzurovat informace ve jménu jediného správného názoru, je dnes více než čitelná.

Otázky kolem pravdy

Jelikož pravdu nelze - z principu vlastnit, ale maximálně komunikovat, odpadá zcela otázka, zda někdo má či nemá pravdu, ale zásadní je to, co říká komunikované - zda je pravdivé - tedy vyjadřuje co skutečně tak jest, nebo nepravdivé, tedy komunikující něco - co tak nejest. A to není otázka názoru, ale otázky bytí, u kterého pravdivost zkoumáme.

V otázkách metafyzických není vícero pravd. Prostě pravdou je, že prvotním principem všeho je vědomí samé a že základním “materiálem” všeho je jeho vlastní nevyčerpatelný potenciál kvalit a vzorů. Tvrzení, že naopak, prvotním principem je neživá hmota a vědomí vzniklo v rámci náhodného procesu vývoje vesmíru, je prostě nepravdivé. Oboje lze dokázat, pokud budeme opravdu intelektuálně poctiví a budeme chtít skutečně vést dialog nad danými otázkami.

Další nevědomostí kolem pravdy je tvrzení, že skutečná pravda je nevyjádřitelná slovy, protože ta se dá pouze prožít, nikoliv vyjádřit slovy či ve slovech. Zde se dotýkáme panující nevědomosti v oblasti vztahu vědomí ke zkušenosti a řeči jako takové. Jako kdyby řeč nebyla současně prožitkovou skutečností - cítěnou zkušeností. Řeč není k “popisu” toho, co prožíváme, ale prostředkem k hledání souznících vyjádření bezprostředně prožívaného tichého cítěného vědomí a jeho poznání. Nejde o to, řečí “vysvětlit” něco, ale komunikovat řečením dané vědomí, způsobem ve kterém nám řečená slova rezonancí zesilují ono tiché bezprostřední tiché cítěné poznání (gnózi). Nicméně tento zcela nový přístup k řeči vyžaduje změnu v našem celém způsobu bytí.

Pravda osvobozuje, vnímat věci a skutečnosti jak opravdu jsou, jak vyvstávají osvobozuje naše vědomí v ponoření a uvíznutí v omezených a omezujících pohledech, úhlech pohledu a názorech, bez proniknutí k jádru poznávání jako takového.

Původní náboženství či spirituální odkaz tzv. indoevropské civilizace, védy sdělují, není vyššího náboženství než pravdy a její nauka či filozofie zvaná Sanathana Dharma či tzv. “věčná filosofie” podle anglického myslitele A. Huxleyho staví za nejvyšší hodnotu, právě pravdivost samou. 

Je typické, že v dnešní době všeobecného úpadku lidského vědomí a jeho lidské kultury se naopak pravda relativizuje a když náhodou někdo pravdu opravdu komunikuje, spokojíme se s tím, že to je pouze jeho pravda. Pokud navíc tato pravda jde v aktuálním klimatu doslova “proti vládnoucím elitám” uplatňující moc nad lidmi,  ve smyslu jim vládnoucích přesvědčení, je tendence k jejímu vytěsňování všemi možnými způsoby, včetně “fyzicky likvidačních”.

K tomuto stavu přispívá nedostatek skutečně filozofického tázání po výchozích předpokladech všech možných rozhodnutí, aktivit a činů, vytracení filozofického kontemplativního přístupu jako základní “vědecké technologie” a stejně tak naprostá absence dotazování po výchozích předpokladech aktuálně propagovaných “new age” spiritualit.

Dva nesmiřitelné postoje k pravdě

V historii lidského myšlení můžeme vysledovat dva základní přístupy k pravdě. První, dnes rozšířený zejména mezi vyznavači “new-age spirituality ega” a obecně vládnoucí běžné nemyslící populaci, lze nejlépe charakterizovat často citovanou “autoritou” v podobě římského císaře:

“Cokoliv slyšíme, je názor, ale nikoliv fakt. Cokoliv vidíme, je úhel pohledu, ale nikoliv pravda.” 

Marcus Aurelius, římský císař a filozof

Druhý je daleko starší a je vyřčen skutečnou autoritou - alespoň pro mě - a to osobou Ježíše/Ješui, který byl živým ztělesněním “KRISTA” - širšího pole vědomí zahrnující veškerý potenciál lidského druhu vědomí - člověka. On nám zanechal výrok, mimo jiné:

“Já jsem pravda…”

a také, pravím vám:

“Pravím vám, bohové jste a tato pravda nemůže být zrušena.”

Hned lze vidět zcela jasnou kvalitativní rozdílnost mezi oběma autoritami a jejich výroky, nebo ne? 

Jak pro někoho, kdo se zabývá tzv. “spiritualitou”, může vůbec být autoritou římský císař, který není ničím jiným, než ztělesněním egoistického přístupu žárlivého boha vlastnického ega, jež dalo povstat takové totalitní struktuře jako byla římská říše, která si porobila celý tehdejší svět a jeho kultury. Něco co je ekvivalentem dnešní kapitalistické ne-kultury? Uvědomují si ve skutečnosti tihle “sluníčkáři”, jaký bohové vládnou jejich přesvědčením a tedy jím samým?

Pojďme ale podrobit naslouchajícímu tázání daný Marečkovo výrok, tedy pojďme se tázat po pravdě toho, co je řečeno, či praveno a jak moc ve skutečnosti to je “pravdivé”.

Výše uvedený citát se často používá pro podporu názoru, že vše je relativní, že každý má tu svoji pravdu a že pravda jako taková je jen jakýsi soubor názorů či pohledů na pravdu a že jediné, co můžeme vidět, je pouze náš osobní úhel pohledu. Tento postoj a názor je jako opium protkán ne-myšlením v oblasti spirituálních věd a tzv. ezoteriky. 

Není za ním pouze nedostatek vědomí přímo cítícího pravdivost?

Opravdu nelze slyšet pravdu, opravdu nelze vidět pravdivě? 

Komu se vlastně hodí názor, který sděluje daný citát?

Odpovídá však pohled či názor vyjádřený výše uvedeným citátem skutečně pravdě? Je pravdivý?

Pokud přijmeme tento výrok či sdělení, přisuzované Marcusi Aureliu, jako fakt, či pravdu, tak nám vlastně samotný citát sděluje, že tato “pravda” je pouze názorem a něčím úhlem pohledu – v tomto případě úhlem pohledu římského císaře Marca Aurelia, a nikoliv tedy pravdou či faktem, jak sám říká - praví! Takže se toto tvrzení samo odhaluje tím, co skutečně říká. Stručně řečeno – při vší úctě k tomuto římskému císaři – je to blábol a filozofický nesmysl, negující to, co sám tvrdí. Je až s podivem, že si toho dosud nikdo nevšimnul!

Dnes se v recyklované podobě lze setkat s chytráckým “důkazem” toho, že každý má svůj jiný úhel pohledu, který může být taky pravdou, kdy se namaluje na papír číslo 6 (resp. 9) a dotyčný se vás ptá, co vidíte; typicky se “vidí” jedno z čísel 6 či 9 a druhý člověk sedící proti vám samozřejmě “vidí” to druhé číslo z této dvojice. Ale je tomu skutečně tak? Zastavme se ale u toho “vidí”. Opravdu můžeme “vidět” – přímo bezprostředně smyslově zakoušet něco jako je matematická abstrakce – číslo 6/9? Není tomu spíše tak, že to, co opravdu bezprostředně “vidíme”, je prostě určitým čáro-tvarem na papíře. To je to, co skutečně vidíme. A to skutečně “vidí” každý. Jinou věcí samozřejmě je, zda si toho je dotyčný vůbec vědom a zda je jeho vědomí omezeno na hlavu a jeho mentální naučené dráhy – pak vidí svou zkušenostní interpretaci v podobě abstrakce-symbolu čísla 6/9; v případě prvotního celotělesného smyslového vnímání zkrátka vidíme určitou tvarovost manifestující se na papíře a až prostřednictvím mentálního pozorovatele můžeme v tomto vědomí vidět i symbol pro číslo. Nicméně i v tomto případě můžeme vidět pravdu celou, pokud si jsme současně vědomi, že při otočení tohoto symbolu získáme symbol pro číslo druhé. Jinými slovy – tento uváděný “důkaz” relativity pravdy není skutečným důkazem.

Jinými slovy, stručně a jasně: výše uvedený výrok Marka Aurelia je nepravdivý, ve skutečnosti nic neříkající slovní průjem bez hmatatelného obsahu. Tedy není pravdou - kterou popírá, že existuje (proč asi?), ale obyčejnou LŽÍ. 

Co nám naopak říkají Ješuovi výroky, “já jsem pravda…” nebo “pravím vám bohové jste a toto slovo, tato pravda nemůže být nikdy zrušena”?

Zásadně nám Ješua říká zejména to, že “pravda jest” a tedy že není relativní, nebo nějak rozkouskovatelná a dokonce i to, že se dá vyjadřovat slovy - tedy pravit, proto “pravda”. Co je podstatou “pravdivosti” nám říká jeho první výrok, pokud rozumíme jeho slovu “já-jsem”, kterým označoval vědomí-bytí, tedy samo vědomí daného bytí je pravdou o něm. Ješua zakoušel takové já, které nemá či nevlastní vědomí, ale které je samo polem vědomí - zahrnující tzv. jeho slovy jak “království kolem”(smyslový svět kolem nás) tak “království vnitru”(duševní svět naší tělesnosti).

Základní pravdou je skutečnost, že samo vědomí - vědomí jako takové, je prvotním mateřským-otcovským polem všeho, čeho si můžeme být vědomí, právě toto vědomí zakoušel Ješua jako své já. 

Proto také například tvrzení, že prvotní realitou a hmotou všeho co je a může být je prostě vědomí a v něm spočívající nevyčerpatelné kvality, vzory a polní struktury, je prostě pravdou nezávisle na tom, kdo jí říká. Toto tvrzení je přímo zkušenostně ověřitelné každým, kdo právě hledá pravdu. Přesto, současný vládnoucí světonázor tvrdí opak, že prvotním je objektivní vesmír hmoty a energie a vědomí vyvstalo jako náhodný proces v jeho evoluci a vydává jej za “pravdu”. Tím se ale pravdou nestane, pouze přijatou lží za pravdu. Viz Goebbels: “100x opakovaná lež se stává (dovolím si jej opravit, “je pouze přijímaná za pravdu, samotnou pravdou se nestane ani tisíckrát opakovaná lež!.”)pravdou.

Současně názor, že to je pouze “něčí pravdou”, je jenom reakcí NEGACE SLYŠENÍ s cílem uchránit ego (samotnou LEŽ o nás samých) vlastnící danou “svou” “pravdu”.

Tedy pravda existuje, je poznatelná, není relativní, co nám ale chybí je ono “husovo zapálení”:-) vyjádřené jeho citátem: “Hledej pravdu, prav pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do své smrti.”

Chceme aby nám obrazně řečeno, či našemu nitru vládl římský císař nebo Ježíš, tedy KRISTUS?

První představuje vlastnické ego a jeho svět moci nad druhými a druhý naše pravé já, zdůrazňující naši vrozenou moc ke - k tvořivému naplňování našich vrozených nejhlubších potenciálů a kvalit.

A není ve skutečnosti vůbec náhodou, že to byl právě svět římských císařů, který doslova učinil hon na Ješuu a jeho skupinu učedníků a fyzicky je likvidoval. 

Byl to však marný čin totalitní státní moci  - neboť skutečný Ješua nebyl ukřižován, popraven Římany, ale na kříži skončil někdo zcela jiný, který odehrál potřebné drama. Symbolicky, ale platí, že právě dnešní člověk a jeho společnost, stejně jako tehdejší vládnoucí římská moc zabíjí-ukřižovává svou vlastní duchovní podstatu ve jménu vlády vlastnického ega a jeho názorů na pravdu. 

PRAVDA jako hodnota

PRAVDA je doslova a do písmene genetická hodnota či hodnotový gen nejen lidského druhu vědomí. 

Ve skutečnosti se nás dotýká více než si dokážeme připustit. Náš postoj k pravdě - pravdivosti a její chápání je jedním z fundamentálních řídících genů našeho lidského vědomí, které se dále ztělesňuje ve všem našem jednání a konání.  

Jde o jednu ze skutečných hodnot, které se nás dotýkají v naší spirituální esenci, podobně jako další skutečné spirituální hodnoty-geny jako třeba SVOBODA, MOC (chápaná jako moc ke). Je součástí našich základních genů-hodnot jako individuálních jednotlvců formující naše životy. Na rozdíl od dnešních proklamovaných pseudo-hodnot typu nic neříkající hlavně nevyhraněné “slušnosti”, “nekonfliktnosti” či “pozitivnosti”, apod. 

?(!)

Historická ozvěna

“Copak nás mohou porazit ti služebníci lži? Na naší straně je pravda a proto bude i vítězství!

Co neproniknou slova pravdy, to rozdrtí palcát!”

Jan Žižka z Kalichu