Jiří Krutina

 Text byl původně publikován v časopise Svět kulturistiky 6/2020. V kulturistických sportech tělo budujeme, rýsujeme a hodnotíme, jak vypadá při pohledu z vnějšku. Zaměřujeme se na symetrické budování svalové hmoty, její hustotu a separaci jednotlivých svalů s cílem vyladit jeho celkový vzhled – formu v estetické prezentaci. V různých kategoriích kulturistiky se samozřejmě zohledňují různé kvality a aspekty, nicméně vždy jde především o hodnocení vnějšího viditelného těla. Oproti tomuto “objektivnímu” kulturistickému tj. fyzickému tělu – tělu nazíranému z vnějšku, které je předmětem kulturistického snažení – je zde nepochybně přítomen i způsob, jakým my sami přímo subjektivně “z nitra” cítíme naši celkovou tělesnost. Tu tvoří naše “z nitra” přímo cítícím způsobem uvědomované a prožívané kulturistické i “nekulturistické” tělo jako celek, včetně jeho nekonečné “psychické hlubiny” – duševní “prostorovosti”, která se navenek manifestuje právě jako naše vysněné kulturistické tělo, ale i...

  “Ti, kteří by se vzdali základní svobody, aby si koupili trochu dočasné bezpečnosti, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost.”  Benjamin Franklin, americký státník, jeden ze zakladatelů USA, signatář Deklarace nezávislosti (1776). Hitem poslední doby se v mainstreamových médiích stala nová statistika – statistika s počty testovaných, nakažených, vyléčených a zemřelých na tzv. “koronavirus”. Denně je aktualizována a servírována prostřednictvím médií. Ptám se, proč se stejným způsobem nepropagují statistiky nakažených, vyléčených, zemřelých a testovaných na jiné nemoci?  Kolik lidí umírá ročně třeba na běžnou “chřipku”? Dozvídáme se, že chřipka byla údajně takřka vymýcena.  Kolik lidí umírá například hlady nebo v souvislosti s jejich bezvýchodnou ekonomickou situací? Proč tato čísla nevidíme například ve vztahu k celkové situaci?  Současně se ve statistikách jakoby nezohledňuje stáří obětí ani jejich přidružené nemoci, které mají na jejich úmrtí často rozhoduj...

Klasický materialistický medicínský přístup k nemocem je takový, že obviňuje jak jinak, výhradně „cizí“ „těla“ ať už v podobě virů, bakterií, toxinů, rakovinných buněk, nebo jak je dnes v módě, geny, apod. z příčin nemocí. Je zajímavé si všimnout jedné nepřehlédnutelné „podobnosti v rozdílnosti“ kdy sama „nezdravá“ společnost ze svých vlastních „nemocí“ obviňuje například cizince, nebo jiné národnosti, z problému dané společnosti, viz klasická populistická hesla typu: „práci našim lidem nikoliv imigrantům“, za „špatnou ekonomickou situaci Německa mohou židi“, „západní imperialisté mohou za špatnou úrodu,“ apod. Pokud přistupujeme k nemocem ať už osobním, nebo kolektivním, sociálním nebo ekonomickým způsobem, že je nutné tyto „cizí“ „těla“, která jsme označili za „viníky – příčiny“ našich nemocí „odstranit“ například chirurgický uříznout, nebo chemoterapií zlikvidovat, nebo jaderným zářením zničit, vyhubit v plynových komorách a tak eliminovat tyto nepřátelská „cizí těla“ – zdánlivé pří...

Co když Česká republika i další státy jsou ve skutečnosti jen maskované korporace, tvářící se jako národní společenství? Co jsou vlastně státy? Nejde mi nyní o přesnou definici, ale o prosté zjištění, co vlastně státy představují pro život člověka. Běžná idealistická představa je taková, že jde o projev tzv. “národní suverenity”, o “naši vlastní” vládu, kterou si tzv. “demokraticky” volíme. Jinou nevyřčenou idealistickou představou je jakýsi pocit povinnosti řídit se vším, co daný stát nařídí skrze nejrůznější tzv. zákony, vyhlášky a nařízení. Stát to s námi přece myslí dobře a chrání nás. A jako správní občané bychom měli poslouchat jeho zákony a nařízení. Členem státu se stáváme tím, že získáme tzv. ID, tedy určitý identifikační dokument. U nás je jím tzv. občanský průkaz. Tím je našemu tělu přiděleno unikátní identifikační číslo, s kterým se pak dále pracuje v záležitostech jakékoliv interakce jedince s orgány státu. Současně si všimněme, že to, co nazýváme státem, není totožné se s...

  Aneb o nesprávných přesvědčeních týkajících se příčinnosti a zla ve vztahu k vědomí a poznání. Nejen, že cítím občas hněv, cítím i mnohé zlé věci, události,  činy. Vidím i zle jednající lidi. Někdy něco vidím jako zlé, abych později rozpoznal širší “dobro”.  A to nehovořím vůbec o tom, že bych slepě dané viděl jako objektivní zlo za něco mohoucí - cítím spíše smutek a bezmoc. To mě dovedlo ke zkoumání toho, co míníme zlem a jak jeho chápání a vnímání ovlivňuje i naší prožívanou zkušenost včetně našeho vztahu ke světu, v kterém žijeme. Šlo doslova o dobrodružnou výpravu, v jejíž části jsem se dotkl stejných otázek, které jsem žil v jiných dobách.  Jednou z oblastí, kde jako lidé trpíme velkou a zhoubnou nevědomostí,  která má na svědomí mnoho špatného, je oblast pohledu na to, lidově řečeno, jak se věci dějí . Vemte si, jak často nesprávná interpretace něčeho od někoho druhého  umí ublížit, natož, když nesprávně interpretujeme přímo to, jak se věci dějí v ...

... aneb J an A mos K omenský reformovat(l) svět a společnost!?! Dovedeme si představit společenské klima a dobu, ve které by děti, ještě před tím, než se začnou učit základním dovednostem jako je čtení, počítání a poznávání, byly vybízeny a podněcovány k tomu, aby prozkoumávaly zcela prvotní a základní životní otázky, jako například otázku po smyslu života, o pravé povaze skutečnosti, o těle, já nebo o vědomí? Dovedeme si představit školu, ve které by jedním ze základních předmětů byla historie lidského vědomí, nebo biologie vědomí a kde by součástí tělocviku byla cvičení, kultivující vědomí dechu a těla jako celku? Co kdyby byly děti už v raném věku seznamovány s životní filozofií a praxí vědomí, díky které by poznaly, že jedinou skutečností je vědomí samo, že neexistuje nic jako „energie“ či „hmota“ mimo vědomí, že veškeré prožívání je vědomí prožívající se v nesčetných podobách a způsobech, že lidé stejně jako jiné bytosti nejsou bytosti „s“ vědomím, ale individualizovanými součást...

 Skrze párovou rezonanci můžeme rozpoznat svá nahá HADÍ těla-vědomí, mající vrozenou schopnost TRANSFORMATIVNÍ-ZMĚNY TVARU a TVÁŘE vědomí, tedy těla jak jej ztělesňujeme " z nitra" a svobodného POHYBU v oceánu vědomí. NÁ-GHA KA-JA: Bohyně třech sfér V hinduistické mytologii, hadí bytost (nágha), žijící v temnotě “pod zemí”, ochraňující učení Bohyně - tedy ztělesňuje vědomí souhrnu vnitřního poznání - okultního vědění. Jednu dobu jako dítě jsem si často říkal, že bych chtěl být hadem protože, když se pohybuje, tak u toho leží a současně si umí svlékat kůži. To mě zaujalo, stejně jako dynamika jeho pohybu.  Nelze neslyšet dávné echo HAD-GAD-GOD.  Ve skutečnosti můžeme vypozorovat doslova po celé zeměkouli rozšířený  hadí symbolismus snad ve všech starobylých civilizacích. Ještě před objevením známého biblického HADA, který svedl Evu (původně vlastní název pro hada Eu), se hadí-dračí symbolika objevuje jako spirituální-náboženský symbol tichého vnitřního POZNÁNÍ ...