Kulturista a jeho subjektivní tělo
Text byl původně publikován v časopise Svět kulturistiky 6/2020.
V kulturistických sportech tělo budujeme, rýsujeme a hodnotíme, jak vypadá při pohledu z vnějšku. Zaměřujeme se na symetrické budování svalové hmoty, její hustotu a separaci jednotlivých svalů s cílem vyladit jeho celkový vzhled – formu v estetické prezentaci. V různých kategoriích kulturistiky se samozřejmě zohledňují různé kvality a aspekty, nicméně vždy jde především o hodnocení vnějšího viditelného těla.
Oproti tomuto “objektivnímu” kulturistickému tj. fyzickému tělu – tělu nazíranému z vnějšku, které je předmětem kulturistického snažení – je zde nepochybně přítomen i způsob, jakým my sami přímo subjektivně “z nitra” cítíme naši celkovou tělesnost. Tu tvoří naše “z nitra” přímo cítícím způsobem uvědomované a prožívané kulturistické i “nekulturistické” tělo jako celek, včetně jeho nekonečné “psychické hlubiny” – duševní “prostorovosti”, která se navenek manifestuje právě jako naše vysněné kulturistické tělo, ale i celý náš širší život.
Můžeme hovořit o vnitřním či subjektivním těle, které sice není viditelné vnějším zrakem, ale přesto není méně skutečné, než naše z vnějšku vnímané kulturistické tělo. Navíc je od něj neoddělitelné a je jeho pravým základem. Sami si můžeme provést jednoduchý experiment, vedoucí k pochopení skutečné podstaty těla. Jak a kdy vlastně své tělo vidíme jako celek složený z trupu, hlavy, rukou a nohou, tedy jako onu vysněnou svalnatou a vyrýsovanou postavu? V případě našeho vlastního těla jedině v zrcadle a u těl druhých lidí pouze při vnějším pohledu na jejich těla, ať už naživo nebo třeba na fotografii či videu. Své tělo sami v podstatě nikdy nevidíme – pokud tedy právě nestojíme před zrcadlem – ALE své tělo vždy a výhradně primárně subjektivně cítíme a vnímáme “z nitra”, tedy ryze subjektivním cítícím způsobem. O svém těle víme, že jej a sebe v něm cítíme – nikoliv, že jej vidíme zrakem. Svého těla jsme si vědomi primárně cítícím způsobem, tedy nikoliv, že jej vidíme tak, jak jej vidí například rozhodčí či druzí lidé, jako ono svalnaté a vyrýsované estetické tělo.
Co když je toto vnitřní cítící subjektivní tělo z principu neomezené povrchem našeho fyzického kulturistického těla?
Co když nám toto vnitřní ryze subjektivní tělo našeho cítícího vědomí, tvořící niterný základ našeho kulturistického těla, otevírá prostor pro nové přístupy a postupy ve svalovém a silovém rozvoji našeho vnějšího kulturistického těla a je podstatně zdrojem potenciálu vitality a regenerace?
Všichni víme, že to, jak se sami cítíme ve svém těle, ovlivňuje jak naše celkové duševní rozpoložení, motivaci i samotný kulturistický trénink, tak je i zdrojem pocitu “dobrého bytí” nebo naopak zdrojem depresí a frustrací. Proto míním, že má smysl zamýšlet se nad tím, jak současně s kultivací našeho kulturistického (fyzického) těla kultivovat i naše vnitřní subjektivní tělo – jak jej cítíme jako celek z nitra ryze subjektivně cítícím způsobem – tedy kultivovat tak celotělesné (vnitřní i vnější) vědomí našeho těla.
Kulturistická disciplína je duševně velmi náročná. Kulturisté často zakoušejí širokou škálu subjektivních pocitů a nálad, se kterými se necvičící populace nikdy nesetká. Samotné silové intenzivní tréninky jsou formou stresu a silného subjektivního prožívání – jak bolestivého, tak příjemného. Diety zase ovlivňují naše vnitřní duševní rozpoložení, což každý vrcholový sportovec velmi dobře ví. Jejich nesprávná aplikace však může mnohdy vést doslova až k poruchám příjmu potravy.
Dalším aktuálním tématem jsou nejrůznější hormonální modulace a další tzv. doplňky zvyšující výkonnost – ať už povolené nebo nepovolené. I ty často velmi výrazně ovlivňují naší psychiku a prožívání se v těle. Různé nakopávače, předtréninkovky nebo stimulanty, ale de facto vše co přijímáme, má prostě nějaký vliv na naše celkové prožívání a náladu. Anabolické steroidy samozřejmě také. Zde navíc hrozí riziko spojené se změnami v psychice, které vyvolávají během užívání i po jejich vysazení.
Toto vše jsou témata, o kterých se ve “fitness komunitě” obecně ví, ale nikdo tyto otázky příliš neřeší. Přitom právě pochopení těchto mechanismů týkajících se spojení vnitřního cítícím způsobem prožívaného těla a naší vnější fyzické tělesnosti, by možná pomohlo mnoha lidem, začínajícím i pokročilým kulturistům, aby nejen lépe využili svůj potenciál, ale zejména aby se svému milovanému sportu věnovali v souladu se svým duševním zdravím a celkovou životní harmonií. Život nejsou jenom činky, dieta a hezké fotky na Instagramu. Život má především i svůj vnitřní rozměr a prostor, ze kterého vyvěrají všechny naše životní touhy, záměry a cíle, včetně těch, které se týkají úsilí v oblasti tvarování postavy.
Většina materiálů a publikací o kulturistice se zabývá především schématy cvičení, stravou nebo prováděním cviků, ale málo se již hovoří o samotném přístupu ke všem těmto oblastem, a to o přístupu řekněme duševním či meditativním. Jeho základem je udržování vědomí procítěného tělesného bytí jako celku, a to nejen během samotného tréninku, ať už při vykonávání jednotlivých sérií, mezi sériemi, kdy “jsme” se svými pocity ve svalech a dále je “trávíme”, nebo v čase, kdy se cíleně zaměřujeme na regeneraci, kterou můžeme účinně podpořit i jednoduchým psychickým cvičením – meditací. Meditací, ve které si prostě dáme čas plně vědomě cítit z nitra celé naše uvolněné tělesné bytí jako celek, včetně jeho niternosti i všech aktuálně přítomných pocitů. Tyto pocity se snažíme cítit stále hlouběji, a to včetně celotělesně prožívaného procesu dýchání, dokud nespočineme jako samo klidné pole cítícího vědomí našeho přímo z nitra cítěného těla jako celku – tedy pravého subjektivního těla, které hranice kulturistického těla přesahuje a je tím, co můžeme zvát naší duší. Tak můžeme výrazně zefektivnit nejen vlastní potréninkovou regeneraci a anabolické procesy, ale i celkovou harmonizaci naší nálady a celkového duševního stavu se všemi dalšími benefity pro zvládání působení diet, zaměstnání apod.
Vědomí oživuje naše tělo, bez vědomí bychom necítili práci svalů, pocity v nich, ani náš celkový stav slabosti, či naopak síly. Věnování našeho času vědomému procítění jednotlivých oblastí těla, ať už právě procvičovaných nebo následně i odcvičených, přináší dle mého mínění větší stimulační efekt, což si jistě každý cvičenec v praxi ověřil. Vědomé procítění různých oblastí těla během odpočinku naopak pomáhá tyto oblasti regenerovat. Pokud současně udržujeme celotělesné cítící vědomí i v klidovém stavu a jsme si plně vědomi svého těla jako celku od vrcholu hlavy po chodidla, můžeme je doslova celé meditativně ladit ke svým záměrům a sportovním i životním cílům.
Jsem přesvědčen, že zaměření na oblast vědomí a celistvého cítění těla jako celku může velmi pomoci nejen k dosažení kulturistických cílů, ale i ke zlepšení kvality života obecně. Teprve rozpoznáním vědomí a jeho kultivací lze dle mého mínění skutečně naplnit původní smysl pojmu kalokaghátia (řecký ideál harmonie fyzické a duševní krásy člověka jako pravého filozofa), který kdysi na gymnáziu podnítil můj zájem o cvičení s činkami.
Na gymnáziu jsem se začal věnovat posilování na základě působení několika vlivů. Prvním bylo seznámení se s pojmem kalokaghátie při hodinách filozofie a druhým bylo zhlédnutí filmu Pumping Iron (v české verzi Železný Schwarzenegger). Začal jsem cvičit v místní posilovně v Domažlicích, kde začínala legenda československé kulturistiky, Alois Pek. V letech 1997–99 jsem během svých vysokoškolských studií soutěžil v kulturistice za AB (Adlt-Bošek) Body Plzeň. Mezi své největší úspěchy počítám samotnou možnost stát na jednom pódiu s borci, jako Mirek Cipra, účastník Mistrovství světa s kterým jsme jistou dobu společně cvičili, Petr Vaniš, účastník Mr. Olympia a s mnoha dalšími borci z té doby. Především mi ale kulturistika umožnila potkat skvělé přátele, jako například Jardu Boška nebo Pepu Adlta z Plzně, kteří mě tehdy podporovali a připravovali na závody. Samotné soutěžení pro mě bylo jen jednou z epizod. To, co mě zajímalo a bavilo nejvíce, byl samotný trénink a intenzivní pociťování tělesného bytí – a tomu jsem se mohl věnovat i bez soutěžení.
Nicméně kulturistický trénink a cítící přístup k tělu mě již neopustil, přestože jsem s přestěhováním se do Prahy a s nástupem do zaměstnání se soutěžní podobou kulturistiky přestal. Kulturistika mi ale přinesla i mnohé další plody, které jsem využil i v jiných oblastech svého života a stavím na nich i dnes. Spolu s hlubším cítěním a poznáváním svého těla jsem se současně začal zabývat i studiem kontemplativních tradic a vlastní každodenní několikahodinovou praxí meditace v nejrůznějších kontextech – individuálním, párovém i skupinovém.
Uvědomil jsem si, že to, o čem hovoří všechny autentické spirituální tradice světa (nyní nemíním nějakou “ezoteriku” ani nějaké náboženství) jako o naší pravé duchovní podstatě, našem pravém Já, duši, buddhovské podstatě apod., není nic jiného, než samo cítící vědomí, které vnímá skrze naše tělo jako celek z nitra navenek a jež je dokonce co do podstaty neomezené vnějším fyzickým tělem. Ověřil jsem si, že toto celotělesné cítící vědomí můžeme sami zintenzivňovat a kultivovat, pokud mu věnujeme náš čas a pozornost, což nejen zcela přirozeným způsobem zásadně proměňuje kvalitu našeho celkového prožívání, cítění a přináší stavy bytí, laděné blaženým svobodným vědomím a vitalitou, ale také nám to pomáhá v aktivitách, kterým se v životě věnujeme – třeba i v kulturistickém úsilí.
Naše tělo je vnější “tváří naší duše” a ovlivňujeme jej z nitra navenek, nikoliv naopak. Stejně tak doslova cítíme růstové stimuly i samotné anabolické procesy, které v našem těle probíhají. Co když je lze výrazně zesilovat specifickými vnitřními meditačními technikami? Jsem na základě vlastních zkušeností přesvědčen, že je to možné, a že právě v této oblasti se nachází obrovský potenciál.
Od “budování” kulturistického těla jsem tak nakonec přešel ke kultivaci vnitřního subjektivně cítěného a cítícího těla vědomí, jehož je vnější fyzické tělo projekcí do trojrozměrného prostoru a současně jeho z nitra cítěným povrchem. Rozpoznal jsem, že samo vědomí přímo cítěného těla jako celku doslova od vrcholu hlavy po paty je současně samo ryzí svobodné žádnými hranicemi neomezené cítící vědomí, jehož je naše celá tělesnost součástí. Současně jsem své poznatky z oblasti vědomí a jeho kultivace zformuloval ve své nové knize “Vědomí, prvotní princip ve-smíru” a zabývám se jimi i na svých vzdělávacích webech. Přesto se i nadále společně s manželkou rekreačně věnuji i kulturistickém tréninku, který je pro mě stále jednou z přirozených forem sebevyjádření, a který mi pomohl znovuobjevit pravý význam pojmu kalokaghátia, jenž mě kdysi na gymnáziu tak zaujal. Lituji jen, že jsem současné poznatky a zkušenosti neměl v době, kdy jsem aktivně soutěžil, neboť mi umožňují i při současné nízké frekvenci chození do posilovny a kulturisticky relativně pokročilém věku udržovat svalovou hmotu a formu mnohem efektivněji než za mých mladých let.
Třeba můj osobní “kulturistický příběh” někoho zaujme a podnítí k hlubší meditaci nad svým tělem či lépe přímo k meditaci na vědomí vlastního cítěného těla jako celku. Věřím, že hluboká niternost tělesného bytí je klíčem ke všem otázkám, které žijeme. Byť jsou kulturistické a fitness sporty navenek velmi “fyzické”, tak i jejich fyzičnost má v našich životech svůj vnitřní rozměr, jehož poznání je dostupné každému z nás.
O autorovi:
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
OdpovědětVymazat