Nezbytnost revoluce lidského vědomí aneb malý krok pro člověka a velký krok pro lidstvo…
Naše každodenní řeč je doslova přesycená užíváním slovesa “mít”. Běžně říkáme, nejen že “máme” (či nemáme) věci jako klíče, telefon, počítač, auto či dům, ale, že také “máme” svůj život, “máme” mysl a tělo, “máme” myšlenky, ideje a přesvědčení, “máme” emoce, pocity a nálady, zkrátka, že “máme” všechny zkušenosti nejrůznějšího druhu. Dokonce říkáme, že “máme” nemoc (jakoby blížeji skutečnosti nebylo spíše, že ona nemoc “má” nás, stejně jako naše myšlenky a přesvědčení spíše “mají” nás, než my je). Dokonce říkáme, že “máme” ženu, muže, či “máme” vztahy a tak je chtě nechtě uvažujeme a vnímáme jako “majetek”, který “máme” či je námi “vlastněný”. Podobně pak vnímáme přírodu kolem nás jako vlastnictví či majetek k užívání a vykořisťování.
Velmi dobře přitom víme, že po většinu času lidských věků byla společnost rozdělena na ty, co “mají”, a ty, co “nemají”, v podobě různých tříd či vrstev společnosti. V tomto případě “vlastnění” či “nevlastnění” je samozřejmě speciálně spojeno s vlastněním či nevlastněním věcí jako země, pozemky, peníze, moc a kontrola, apod.
Dnes se nám jeví, že bankéři, kapitalistické korporace, společně se svými loutkovými politiky a kontrolovanými médii, nemilosrdně vládnou velkou mocí, která se jeví, že ji “mají”.
To, co vnímám jako nezbytnou revoluci v lidském vědomí v jejím kořenovém základu, začíná v kritickém dotazování nejen našeho každodenního užívání slova “mít”, ale zejména v kritickém dotazování samotné ideje osobního “vlastnictví”.
Míním, že to není práce “zlých” korporací či vládnoucích elit, které způsobují či jsou příčinou lidského utrpení a rozdělením lidstva na ty, co “mají”, a ty, co “nemají” - ale již samotná idea - myšlenka “vlastnictví”, která vedla v lidské historii třídních společností na rozdělení světa na ty, co “mají” a “vlastní”, a na ty, co “nemají” a “nevlastní”.
Slova “mít” a “vlastnit” souvisí s ideou věcí jako osobního vlastnictví nás samých nebo druhých.
ALE co když samotná idea “vlastnictví” - ačkoliv její manifestace je dostatečně reálná, je sama o sobě od počátku tzv. “na vodě”?
Co když na nejhlubší metafyzické úrovni, nikdo a nic ve skutečnosti nemá či nevlastní cokoliv?
Jsou mysl a tělo, vědomí, činy, akce a zkušenost něco, co nějaké “já”, “ty”, nebo “my” máme?
Pokud ano, pak kdo či co je předpokládaný vlastník či majitel našeho vědomí, zakoušení a akcí?
Jinými slovy, je jáství či identita samotná něco, co “máme” či “vlastníme”?
Co když tento vlastník či majitel prostě neexistuje?
Co když zde není jakýkoliv vlastník?
Co když místo toho vědomí, činy, jednání, akce a zakoušení jsou ty dimenze našeho bytí, které tvoří to, co kdo jsem - naše “já”?
Pokud ano, tak o takovém “já” těžko můžeme říci, že “má” nebo “vlastní” tyto dimenze svého bytí a identity.
Podobně neexistuje “já”, které “má” či “dělá” rozhodnutí - lepší či horší. Místo toho jsou přítomné jednoduše aktivity a procesy, které nám dávají zkušenost dělání rozhodnutí - i když v konečném důsledku zde není nikdo, kdo vybírá a volí.
Tyto aktivity a procesy samy o sobě nejsou vlastnictvím žádného “já” - či jakékoliv individuality či skupiny, korporace či instituce, která se jeví, či se zdá, že provádí tato rozhodnutí.
Na nejhlubší úrovni a v nejhlubším slova smyslu zde nejsou individuality, skupiny či kolektivní entity, které “provádějí rozhodnutí” - místo toho všechny volby jednoduše vyvstávají či k nám přicházejí ve vědomí - přestože v žádném předurčeném způsobu, nicméně ale způsobem, který je samozřejmě formován individuálními, skupinovými či kolektivními přesvědčeními.
Jedno z fundamentálních přesvědčení, které formuje lidské volby, je přesvědčení v základní myšlence osobního “vlastnictví” věcí - zahrnující nejzákladnější dimenze naší existence či bytí.
A proto míním, že nezbytným krokem v revoluci lidského vědomí - revoluci, na jejímž prahu se veškeré lidstvo právě nachází, spočívá nikoliv ve vyvlastnění majetků vládnoucím elitám, ale ve VYVLASTNĚNÍ toho “já”, o kterém si stále myslíme a věříme a žijeme, že “vlastní či “má” naše vědomí, akce a všechny dimenze naší zkušenosti - jako kdyby byly jeho osobním vlastnictvím.
Revoluce v lidském vědomí má tak charakter “aktu či události vyvlastnění” - vyvlastnění vlastnického já - toho já, které se vším, se sebou a všemi dimenzemi tělesnosti a bytí nakládá jako se svými osobními vlastnostmi či vlastnictvím.
Bez tohoto prvotního revolučního aktu “vyvlastnění”, který musí proběhnout primárně v lidském vědomí, nemůže dojít k žádné transformaci aktuálních vztahů sociálních tříd a jejich asymetrického vlastnictví či nevlastnictví majetku.
Jak vlastně vzniklo samo slovo “vlastnictví”? Neslyšíme v něm primární slovo “vlastnost” - tedy charakteristiku či kvalitu něčeho, tedy něco co tvoří identitu onoho něčeho? Nicméně pro “přivlastňující či vlastnické” já se i identity jeví jako něco, co “má” či “vlastní”.
Vlastnické já také kvality druhých vidí jako něco, co “mají” či jim “patří”. Jako kdybychom všichni nesdíleli společně bohatou variabilitu kvalit tvořící všechny lidské bytosti, všechny ostatní druhy vědomí a věcí - vše, co je a může být.
Takový “vlastník” se pak stává nevyhnutelně i “násilníkem”, neb jeho samotná existence je “násilnou” změnou - uchopením pouze části reality, kterou vynesl na piedestal jako svou neměnnou identitu nad jiné dimenze svého bytí. Co pak zbývá takovému “násilníku”? Vztahovat se k sobě, druhým i světu kolem opět “násilně” - už jenom tím, že místo vnímání sebe, druhých a světa kolem sebe - z principu “násilně” projektujeme svoji “interpretaci” na sebe, druhé a svět kolem nás. A co přináší násilné jednání a vztahování? Vinu, hledání viníků a obviňováním tu sebe, druhé či svět ze všeho možného násilí. Metafyzická nevědomost se pak transformuje skrze prvotní “hřích” “vlastníka” v “násilníka” a posléze nevyhnutelně “viníka”, toho, kdo viní druhé a svět a současně sám je toho “viník” a obětí.
Šílená politicko-ekonomická a korporátní militaristická, bankovní a finanční manifestace vlastnického já - se svým fetišismem “vlastnění”- je zde pro všechny z dost dobrých důvodů, aby bylo vidět, kam takové vlastnické já vede. Stejně šílená je manifestace v oblasti “vlastnění” těla medicínsko-farmaceutickým komplexem. No a pak tu máme samozřejmě vlastnické já v jeho každodenní manifestaci narcistických “politik identit”.
Politiky postavené na identitách spočívají v přesvědčení, že identita sama je něco jako “vlastnictví” nějaké individuality či skupiny.
Ať už jsme bělochem, černochem, Asiatem či Evropanem nebo Čechem, gayem, lesbičkou či LGBT queerem - tak jde pouze o části (pouze části) toho, co každá individualita skutečně je. Pokud to rozpoznáme, pak tyto dimenze identity nejsou ničím, co by mohlo být ztraceno, vyvráceno, nebo nám je někdo mohl skutečně - sebrat či usurpovat - pokud nejsou prvně vlastněny, jako kdyby byly předmětem osobního vlastnictví. V tomto světle jsou zcela absurdní požadavky některých takových skupin, když tvrdí, že pokud je okolí neoslovuje, jak oni si přejí - tak že uráží či nějak znevažuje jejich vybranou identitu.
Tím se dostáváme blíže k esenci toho, co můžeme nazvat “aktem vyvlastnění”, který není o vzdání se jakéhokoliv našeho aspektu identity - vyjma pocitů vlastnictví.
Výrazy jako “mé” já, “můj” život, “má” mysl, “mé” tělo, “mé” pocity, apod. implikují pocit vlastnictví.
Ale co to je tedy za já, které vlastní já či identitu?
Co je to za já, které prohlašuje, že “vlastní” část života, mysli, těla či vědomí jako “své” - místo aby bylo jedním z vyjádření a ztělesněním života či vědomí jako takového?
To, co platí pro fráze se slovem “mít”, platí i pro užívání slova “já” - jako “Já myslím”, “Já cítím”, apod. Takový “já-jazyk” implikuje, že myšlenky a city jsou výsledkem nějakého “dělání” určitým “já”, “ty”, “my”, místo toho, že myšlenky a city jednoduše vyvstávají ve vědomí.
Tak si myslíme a žijeme, že myšlení, cítění, pociťování, vnímání, zakoušení, prožívání jsou aktivity “zapříčiněné” nějakým nedefinovaným subjektem či “já” a zakoušené tímto “já” jako “vlastní” či “jeho”.
Skutečnost či fakt, že myšlenky, pocity, vjemy či vnímání jsou unikátní každé individualitě, a tak speciální kvality či “vlastnosti”, neimplikuje, že byly “vytvořeny” z ničeho.
Myšlení, cítění, jednání atd. není něco. co někdo či jakákoliv bytost dělá - a to i přes hluboce zakořeněné přesvědčení, které je již vestavěno v jazykových strukturách mnoha řečí jako tzv. vztah “subjekt-sloveso-objekt”. Tento vztah vyjadřuje, že každé sloveso či akce vyžaduje svůj subjekt, který je aktérem či Příčinou svých akcí vzhledem k objektům.
Společně s přesvědčením, že vědomí je něco, co lidské bytosti “mají” či “vlastní”, jde ruku v ruce i falešná myšlenka a idea, že “jejich” vědomí je činí nezávislými příčinnými aktéry či iniciátory svých akcí.
K tomu se vztahuje další přesvědčení, že nemůžeme být “svobodní” nebo “zodpovědní”, dokud nepřijmeme a nepotvrdíme doslova přivlastňovací já jako nezávislého příčinného aktéra či “subjekt” akce. Ve skutečnosti ale i přivlastňující já či “ego” - jelikož samo je částí akce a ničím existujícím mimo ni, je podstatně průchodem akce a nikoliv její příčinou - stejně jako je průchodem vědomí a nikoliv jeho vlastníkem.
Činy či akce mohou být samozřejmě oprávněně souzené jako správné či špatné - a mnoho druhů špatných akcí mohou a také jasně vytvářejí obrovské množství utrpení. Ale tyto typy špatných akcí a utrpení, které přinášejí, bude pokračovat tak dlouho, dokud budeme stále věřit, že jsou výsledkem svobodných a vlastní vůlí prováděných akcí určitými “zlými” skupinami individualit nebo individualitami. Nejsou. Jsou výsledkem přesvědčení chovanými těmito individualitami nebo skupinami - a v neposlední řadě přesvědčením v objektivní existenci “zla” jako takového.
Proto také nejbarbarštější válečné zločiny byly spáchány ve jménu boje proti tomu, co bylo považováno za vrozeně “zlé”, ať již šlo o individuality, skupiny, rasy či národy. (Viz vyvražďování Židů a Slovanů nacisty, spojenecké bombardování měst Německa a Japonska během druhé světové války, apod.)
Přivlastňovací já - “ego” - povýšilo identitu nad humanitu. Tak ve jménu “národa”, tu “rasy”, tu “planety” lze bojovat proti jednotlivcům, skupinám, národům, rasám, považovaným za “zlo” či “zlé nepřátele”.
To je doslova paranoidní nastavení - nastavení, které podřizuje lidskou bytost jednak pod vlajku identity a současně “oprávněnost” volby vládnout nad druhými ve jménu této identity.
To, co dnes můžeme nazývat “politiky identity”, není ničím podstatně novým, ale nabývá nových podob. V esenci jde o závislost individualit na ztotožnění - identifikaci s jakoukoliv skupinovou či kolektivní identitou k dosažení pocitu individuality, ačkoliv ve skutečnosti tyto identifikace zrazují a pouze substituují nedostatek vlastního pocitu autentické individuality. Individualita je tak jinými slovy doslova “obětována” skupině a kolektivní identifikaci - které díky své povaze nemají místo pro skutečného jednotlivce bez tohoto aktu obětování a který současně vidí ostatní jednotlivce mimo skupinu jako něco potenciálně ohrožujícího.
Tak prvně falešným ztotožněním individuality s přivlastňujícím já - egem - a následným obětováním individuality skupinovým a kolektivistickým identifikacím, ať už v podobě genderu, rasy, konzumovaných obchodních značek a produktů či “mytologickým” skupinám v podobě organizovaných náboženství, brání jakémukoli rozvinutí autentické individuality.
Všechna náboženství společně sdílejí základní nevědomé filozofické přesvědčení, že jak lidský svět tak duchovní svět je tvořen bytostmi - bytostmi které “mají” či ”vlastní” vědomí, identitu a jsou svobodnými aktéry své vůle - místo aby byli nazírány jako individualizované části, vyjádření a ztělesnění jediného univerzálního vědomí, které je pravou esencí božství - a které vyjadřuje, ztělesňuje a chová v sobě nekonečný potenciál skrze který individualizuje veškeré bytí a bytosti.
Fundamentální pravdou je, že i lidské bytosti, přestože jsou různé a individuální ve své vrozenosti - nejsou ve skutečnosti nezávislými iniciátory či příčinami svých činů (ať už správných nebo špatných) neboť jak individuální tak kolektivní akce se vždy vyskytují v širším poli či kontextu akcí a interakcí - a jsou tvarovány dominujícími přesvědčeními a “příběhy” - kolektivními příběhy které si pro sebe vytvořili a ztotožnili se s nimi.
Přesto přivlastňující já - lidské ego - nicméně věří, že je schopno jednat jako monoteistický Bůh, který prostě jednoduše něco chce - projeví svou vůli a něco se stane a udělá. To je velká iluze, které lidé podléhají. Ve skutečnosti všichni jsme průchody akcí a nikoliv jejich příčinami a iniciátory.
Jakými akcemi se staneme průchody - a zdali tyto akce budou špatné nebo dobré - to vše záleží na přesvědčeních, které tvarují a modulují tyto akce, v neposlední řadě na přesvědčení, že akce sama je způsobena či zapříčiněna určitou skupinou nebo individualitami.
Pro lidi zabývající se politikou či se podílejí na politickém aktivismu se může jevit absolutně proti intuici, či dokonce jako krajně nezodpovědné tvrdit, že v konečném důsledku, není nikdo a nic, koho a co bychom mohli vinit za aktuální stav světa a utrpení lidstva, které podstupuje - vyjma samozřejmě nesprávných, falešných, a korumpujících přesvědčení a nevědomosti, která je umožňuje.
Nelze přeci jednotlivce, skupiny, korporace, třídy, politické a konspirační elity atd., jejichž činy lze jasně a samozřejmě identifikovat, pojmenovat – a tedy i obvinit – ze způsobení utrpení – a to v celosvětovém měřítku – právě prostřednictvím jejich činů?
To je jak se věci nezbytně jeví na první pohled - všechny akce a činy se nezbytně manifestují lokalizovaným způsobem a skrze identifikovatelné jednotlivce, skupiny, apod. Nicméně jim lze přičítat příčinnost či vnímat je jako jejich “svobodný projev vůle” pouze pokud tyto akce činy jsou za 1. izolovaně “vypíchnuty” z širšího sociálně-historického kontextu ve kterém se projevují a za 2. oddělené od přesvědčení a systémů přesvědčení, které modulovali tyto činy.
Pokud se zabýváme otázkou lidského utrpení a jeho vysvětlení, tak jeho smysl a význam spočívá právě v jeho naléhavém vyzývání lidstva k nutné revoluci vědomí, kterou můžeme nazvat “vyvlastněním” - což znamená opustit samotnou víru v kauzativní lidské „agenty“ jednání. To také znamená opustit nebo „vyvlastnit“ „přivlastňující si já“, tj. to já, „já“ nebo „ego“, které věří, že jednání, činy a akce jsou jeho vlastním objektem a osobním soukromým vlastnictvím.
Nezbytná revoluce ve vědomí spočívá v “odejití” “přivlastňovacího já” - a přesvědčení na kterých spočívá - zejména primární přesvědčení, že bytosti mohou “svobodně” iniciovat či provádět své činy a akce nezávisle na širším poli kontextu těchto činů v kterém vyvstávají - a další sekundární přesvědčení s tím související, jako víra či přesvědčení ve “zlo”.
Revoluce v lidském vědomí proto vyžaduje více než co je nazýváno “politické vědomí”. Vyžaduje zejména zcela nové politiky vědomí - mimo jiné vědomí přesvědčení a systému přesvědčení, které tvarující činy a akce. Jsou to přesvědčení, nikoliv lidé, které musí být souzena a popohnána k odpovědnosti - u nejvyššího soudu pravdy. A pokud má “politický aktivismus” skutečně něco vyjadřovat, či má být úspěšný, jeho primárním účelem musí být vzdělávání v pravdě - nejen v politických pravdách, ale v hlubších metafyzických pravdách.
Esence “politik”, chápána metafyzicky, není nic podstatně politického. Nezbytná revoluce ve vědomí, jak o ní hovořím, proto může být popsána jako pre-politická a post-politická neboť její esence, jako esence politik samých, není samo nic primárně politického.
Jde totiž o revoluci ve vědomí a proto musí primárně a předně nastat jako událost v samotném vědomí. My sami se můžeme připravit k této události skrze hluboké porozumění její podstaty a toho, co po nás požaduje - čímž je daleko širší-hlubší vědomí, nejen politických událostí či politické ekonomie, ale politik vědomí - politiky “přivlastňujícího já”.
Samotné vědomí tohoto já - a toho, jak okamžik po okamžiku si přivlastňuje naše činy, zkušenosti a identitu jako své osobní vlastnictví - je samo vědomí svobodné tohoto já. Toto vědomí přivlastňujícího já je také základem jeho vyvlastnění.
Vědomí samé - vědomí jako takové, je jak absolutně neoddělitelné, tak současně absolutně různé od svých obsahů jako jsou myšlenky, vjemy, impulsy, záměry, akce apod.
Vědomí myšlenky nebo pocitu, vjemu či impulsu není samo myšlenkou, pocitem, impulsem, akcí či jakoukoliv věcí, které si jsme vědomi;
Vědomí myšlenky nebo pocitu, záměru, impulsu či akce není tvým vědomím. Ty jsi pouze průchodem tohoto vědomí a jeho obsahu;
“Brát” či uvažovat něco jako “dané”, tedy věřit v to bez dotazování je samotným opakem toho, co nám naopak poskytuje vědomí;
Neexistuje VLASTNÍK vědomí, zakoušení či akce, a to ani subjekt “vlastnící” “já”.
Vědomí je božská děloha všech potenciálních akcí a současně tím, co je osvobozuje ve své samostatné vyjádření a manifestaci. Lidské bytosti jsou jedny z nesčetných průchodů těchto svobodných a samostatných manifestací akcí, činů a událostí.
“Nezbytná revoluce v lidském vědomí” může začít pouze s těmi několika málo jedinci, jejichž vědomí a akce jsou osvobozeny od kolektivních a masově přijatých přesvědčení, která omezují, deformují a korumpují jak lidské vědomí, tak lidské akce a činy.
Nicméně dokud různá politická “revoluční hnutí” budou vycházet z obecně přijímaného přesvědčení, že jeho “nepřáteli” jsou jednoduše jiné lidské bytosti - například v podobě “mocných” či “zlých” jedinců, korporací či elit - tak se zcela míjí skutečného cíle či zaměření revoluce - kterou není moc určité konkrétní skupiny lidských bytostí, ale moc přesvědčení, které tvarují a vedou jejich činy a jednání - a tak i “masy”..
V konečné analýze je pravdou, že neexistuje nic a nikdo, koho by šlo vinit za mnoho špatností v našem světě - vyjma lidských přesvědčení a víry - v neposlední řadě víry a přesvědčení v existenci objektivního “zla”. Právě rozpoznat tuto pravdu je samo nezbytným prvním krokem v “nezbytné revoluci lidského vědomí” - krok, který revolucionáři musí udělat, aniž by se vzdali, přehlíželi nebo přestali bojovat proti lidským křivdám jakéhokoli druhu. Zároveň je však třeba uznat, že individuální, kolektivní a globální šílenství, které se táhne lidskou historií, je výsledkem široce rozšířených a přijímaných, ale často šílených přesvědčení. Je proto hlavní úlohou každé skutečně revoluční politické filozofie kritickým dotazujícím způsobem zpochybnit a podkopat tato přesvědčení a ukázat jejich zlé důsledky pro jednotlivce, kolektivy i lidstvo v celé jejich šílenosti.
Komentáře
Okomentovat