Co je to “FILANTROPIE”?

Co je to “FILANTROPIE”?

…aneb k volnému vzájemnému obdarovávání jako základní hodnotě potenciálně nové svobodné společnosti. 

Řekové nám zanechali kromě slova pro lásku k poznání (FILOSOFIE) i slova pro lásku k člověku (FILANTROPIE). 

Za slova “láska” vyjadřující povahu vztahovosti můžeme dosadit slovesné tvary této vztahovosti a dostáváme milování-poznání a milování-člověka jako samotné způsoby toho, co je filozofií a filantropií ve svém původním nezkresleném smyslu a významu.

Pak je na místě se ptát, co znamená tedy ona “láska” k poznání či člověku, tedy ono “milování”, ať už poznávaných věcí, jejich pravdivosti bytí, v případě filozofie nebo druhého člověka v případě filantropie?

Takovou “láskou” či “milováním” rozhodně nejsou míněny nějaké osobní city či pocity nebo emoce “lásky”, které cítíme, když třeba říkáme o svém partnerovi, dětech či přátelích, že je “máme rádi”, či dokonce jakýsi “soucit” s “potřebnými”, ale základní bytostný způsob vztahování k druhým (ať už lidem, či poznávaným věcem a skutečnostem) jako k nám samým.

Taková láska či milování je zejména sloveso - tedy něco, co činíme, co aktivně děláme. Milovat znamená aktivně se vztahovat k milovanému, ať jde o druhého člověka (FILANTROPIE) nebo o poznávané skutečnosti a jejich bytí (FILOSOFIE), nikoliv “mít” či “pociťovat” nějaké emoce či pocity “lásky” či “soucitu”.

Taková podoba vztahování - tedy univerzální lásky či milování má své echo v Ježíšově nabádání k “milování našich bližních jako sebe sama” a jeho univerzálnímu “zákonu”, “nečiň druhým, co nechceš, aby oni činili tobě a čiň druhým, co chceš, aby oni činili tobě”.

O jaký druh milování tedy jde? 

Jak tedy milovat, jak nás nabádá Ježíš, i řecká slova filozofie a filantropie?

Abychom opravdu mohli říci, že někoho - druhou osobu “milujeme jako sebe sama”, lze to jenom za předpokladu, že druhého člověka bezprostředně cítíme ve svém těle a současně sebe - svou duši cítíme v těle druhého v nedělitelném spojení skrze společné pole vědomí.

Abychom mohli milovat člověka, jak nás nabádá filantropie, musíme znát - vědět, co je člověk - co je jeho bytostnou podstatou a jak - právě z této naší bytostné podstaty se opět naučit vztahovat k druhým, ke světu a jeho záležitostem.

Pokud sami žijeme v omezeném vědomí na “hlavu” či na “hruď”, zkrátka žijeme v omezeném vědomí nás samých, žijeme z perspektivy ega a jeho objektivního světa omezeného nesprávnými přesvědčeními o nás samých, realitě, světě, vědomí, apod. Pak se také omezujícím a omezeným způsobem vztahujeme k druhým a ke světu. Místo abychom druhé cítili jako duše skrze naše vlastní tělo a dokázali se vztahovat a spojovat s nimi právě v úrovni duše, tedy vědomí, tak je nazíráme a vidíme pouze jako “objektivní fyzická těla” v prostoru kolem nás a vnímáme je pouze skrze naše interpretační vnímání.

Podobné se týká i jakéhokoliv poznávání čehokoliv. Abychom skutečně mohli poznat pravdu bytí daných věcí, skutečností, událostí či jakýchkoliv podob bytí vůbec, musíme se danou věcí či skutečností nejen obrazně, ale doslova a do písmene “sami stát”. Jen tak můžeme současně opravdu, tedy pravdivě nechávat promlouvat poznávané bytí daných věcí a skutečností a nikoliv jenom spekulovat a říkat své “názory” “o” daných věcech a skutečnostech, jak je dnes běžné. Jenom tak se stáváme filozofem - tím, kdo skutečně miluje pravdu poznání zkoumaných podob bytí a nechává jí promlouvat. To se dnes bohužel příliš “nenosí”, dnes se nosí hlavně ten “správný názor” zejména ten “většinový” bez jakéhokoliv dotazování. Místo pravdy se naopak hlásá její relativnost. Místo kultury filozofů jsme kulturou impotentních odborníků na všechno, bez ukotvení v nějakém univerzálně platném hodnotovém rámci či životní filozofii. A pokud se NE-”náhodou” mezi námi objeví skutečný filozof hodný tohoto slova, tak nepůsobí v akademickém prostředí a není za své bádání ani společností oceňován. DĚLÁ vše zdarma ve svém volném čase - čistě z lásky k poznání a z lásky k člověku jako druhu vědomí, neboť to je jeho nejvyšší vášní a způsobem jeho nejhlubšího tvůrčího naplnění. A to samé si přeje pro každého člověka individuálně.

A není ve skutečnosti samo milování a poznávání ve skutečnosti stejný způsob vztahování?

Lze něco skutečně poznat, pokud to nemilujeme?

Lze někoho skutečně milovat, pokud ho současně nepoznáme?

Neučí nás duchovní učení světa, že poznání (džňána) je to samé jako láska (bhakti), tedy že stezka poznání i stezka lásky vedou ke stejnému cíli - rozpoznání a bytí tím, kým jsme - individualizovaným polem cítícího vědomí neoddělitelného od vědomí všeho co je a může být - božského zdroje všeho?

Filantropie je tak podobně jako filozofie způsob bytí - způsob meditačního způsobu bytí - ztělesňování - vztahování k druhým bytostem. Jde o filozofický přístup k druhým lidem, a tak i ke komunitám a společnosti. 

Filantropie nás učí vztahovat se k druhým jako k tomu - kým opravdu jsou - duším, duchovním bytostem, a skrze takové vztahování probouzet a kultivovat tvůrčí potenciály, talenty a schopnosti či nové identity naše i milovaných druhých. Takové vztahování - milování druhých přináší každému DAR - rozšiřování jeho vědomé identity, poznávání svých dalších já a talentů skrze druhé. To je největší vzájemný dar, který si lidé mohou vzájemně darovat.

Člověk ztělesňující toto vědomí a poznání - FILANTROP, jež je z principu i FILOZOF, nás OBDAROVÁVÁ tím nejcennějším - učí nás to zásadní - jak milovat a tedy poznávat druhé - nikoliv citově či emočně, ale bezprostředně jako ztělesnění duše a její nesčetné unikátní kvality, identity a já, a tak o-boha-covat sebe, svou identitu o nové já a nově procitlé či probuzené potenciality a schopnosti skrze druhé.

Nejvyšším stupněm vzájemného DARU dvou bytostí je pak společné VZÁJEMNÉ MILOVÁNÍ-POZNÁVÁNÍ, ve kterém dvě bytosti sdílejí  - souzní ve společném, je oba prostupujícím a obklopujícím polem blaženého vědomí (oním KRISTEM, který je všude tam, kde se dva skutečně sejdou v jeho jménu - tedy ve jménu LÁSKY k druhému jako živému KRISTU  - “já jsem” (vědomí-bytí)). 

Není většího DARU, kterým může být člověk obdarován - než společným ztělesněním prožívání božského vědomí současně v jednotě s druhou bytostí, kdy se dva lidé vzájemně spojí tělesně - skrze své duše a sdílejí své individuální božství ve vzájemném MILOVÁNÍ-POZNÁVÁNÍ. V tom se dokonává skutečné milování člověka (FILANTROPIE)

Co vlastně tímto milováním druhých (filantropií) ve skutečnosti DARUJEME? 

Co skrze filantropii zdarma dáváme druhým ve své esenci?

Není to právě TO - jediné, o čem skutečně můžeme říci, že to tzv. “máme” - ČAS, neboť nic ostatního ve skutečnosti nelze  - z principu “vlastnit” a ani nevlastníme, ať si ego přisuzuje cokoliv. 

Jediné, co máme, je prožívaný čas a právě náš vztah k našemu osobnímu času je ve skutečnosti bezprostředním vyjádřením naší skutečné spirituální svobody a poznání toho, co je opravdu cenné a v čem spočívá skutečné spirituální bohatství.

A právě náš prožívaný čas primárně DARUJEME druhým při jejich milování a poznávání, tedy při řekněme praxi filantropie. 

Nicméně tento čas není věnovaný jednostranně, ale právě z principu vzájemně, tedy  současně i nám samým, neboť poznáním druhého, jeho jakéhokoliv já či aspektu, současně poznáváme i my sami své nové já a aspekty. 

Podobně milováním druhého, meditací druhého, současně nelze nemilovat a nemeditovat nás samé, neboť nic a nikdo není od nás oddělen. 

Při vyvstání “ty” či “to”, obecně “to druhé”, je zde i nové “já”, které se vztahuje, miluje, poznává dané “ty”, “to”, obecně “to druhé”.

Věnovat svůj čas druhým, a to nejlépe bezprostředně nikoliv zprostředkovaně, že pro ně něco uděláme, koupíme, ale tím, že se k nim vztahujeme přímo CÍTÍCÍM způsobem jako k druhým bytostem - a vnímat je jako podstatně individualizované božství, kterým jsme i my sami, je nejvyšší podoba a forma skutečného autentického zájmu o druhé bytosti jako takové. Neboli FILANTROPIE.

Je významné, že právě v dnešní době jsou nám odhalovány opět principy a disciplíny Životní filozofie a praxe vědomí, která nás nejen učí zcela novému osobnímu vztahu k prožívanému času, ve kterém svůj čas věnujeme výhradně vědomí našeho prožívání a nikoliv pouze uvědomovaným jednotlivým zkušenostem, ale zejména nás opět učí vztahovému meditativnímu vědomí a způsobům poznávání a milování druhých, způsobům meditativního spojení i sjednocení či obcování s druhými, jež vrací znovu - nově ducha slovům jako FILANTROPIE a FILOZOFIE, jak jsou ukotvená a stále znějící v jejich původním LOGU (vnitřním SLOVU, tedy jejich smyslu a významu) jejich vzniku.

Jak se tento původní smysl FILANTROPIE a její řecký hlas (LOGOS) transformoval v naší aktuální kultuře, či společenském (sociálně-ekonomickém) prostředí světa?

Musíme si prvně autenticky říci, čím je dnešní lidské sociálně-ekonomické prostředí, ve kterém člověk žije, signifikantní. V jaké “kultuře” a hodnotovém systému vlastně aktuálně žijeme?

Stručně můžeme hovořit o “kapitalismu” či globálním finančním kapitalismu, jehož primární hodnotou a “bohem” jsou zkrátka peníze v jejich nesčetných podobách. Žijeme v době, kdy je většina lidí více či méně skrytě či otevřeně nucena prodávat svůj čas v zaměstnáních, které v drtivé míře neuspokojují tvůrčí kvality a potenciality lidí a svého skutečně osobního času již nemají nadbytek pro jiné věci, než stručně řečeno “dobít baterky” k dalšímu prodávání svého času.

Přesto se v této době opět objevilo slovo “filantropie”, a to v novém spojení a významu (Firemní filantropie v souvislosti s tzv. Společenskou odpovědností firem), neboť již dostatečný počet jednotlivců se dostal do stavu, kdy již nejsou nuceni prodávat svůj čas v procesu “vydělávání peněz” a nejsou již tím motivováni, a tak se dostávají k tomu - co vlastně je základem pro skutečně svobodnou a zdravou společnost a její kulturu a v přirozenosti každého člověka: snaha o všeobecné dobro a prostě dělat věci, co nejvíce obohacující nás i druhé. 

A jelikož se nacházíme ve vládnoucím klimatu finančního kapitalismu a korporativismu, který chápe právě “peníze” jako to, co je  “nejdůležitější”, tak přirozeně vyvstaly snahy dělat dobro právě skrze darování peněz na tzv. “dobré” a “veřejně prospěšné” věci. Vznikly takové instituce jako charity, nadace, neziskovky, apod. a s tím i tzv. dnešní “firemní” filantropové.

Tak původní “milování člověka” a věnování osobního času druhému se transformovalo v darování peněz druhým - za konkrétním účelem, na konkrétní “veřejně prospěšné dobro”. Tyto organizace, mající v pozadí jistě dobrý záměr, se snaží, jak proklamují, “dělat dobro” tam, kde selhávají jiné instituce, a tak se snaží “vylepšovat” skrze “finanční dary” veřejný prostor a pomáhat zkrátka druhým a ve věcech, kterým se jinak pomoc nedostává. Nicméně v pozadí těchto snah je stále hluboce zakořeněná potřeba a touha každého člověka prostě “milovat druhé”, “dělat jim dobro”, jednotlivcům i komunitě jako celku skrze své nejhlubší tvůrčí potenciály, schopnosti a talenty.

Takoví lidé prostě svůj čas již nevěnují vydělávání peněz, tedy například “dobře placenému zaměstnání” či “businessu”, ale širším otázkám, aktivitám a věcem, které nejsou zdrojem jakýchkoliv příjmů, často ani nejsou většinovou společností oceňovány a mají přitom obrovský význam jak pro všechny jednotlivce, tak celou komunitu.

Můžeme se oprávněně ptát, jak je to možné, ve společenském klimatu, kde drtivá většina je nucena vesměs veškerý čas prodávat pro své živobytí? 

Snad tedy kromě situace, kdy buď jsme sami vydělali takový dostatek peněz (lépe bylo nám umožněno společenstvím druhých), že se již nemusíme ekonomicky nijak zapojovat a prodávat tak svůj čas a můžeme se  - a zejména chceme se plně věnovat ve svém čase širším společenským otázkám své komunity, národa, světa jako celku. 

A nebo, že mezi svými přáteli máme finančně zajištěné FILANTROPY v pravém významu tohoto slova, podobně jako měl Karel Marx ve svém mecenáši B. Engelsovi.

Tito jedinci jsou, díky svému bezplatnému přispívání své neplacené pracovní doby druhým a společnosti, doslova a do písmene modelem či ostrovem, řekněme „duchovního komunismu“. Proč?

Protože to, co dělají - ona filantropie, je etický a ekonomický opak naopak nuceného vykořisťování pracovní doby a „nadhodnoty“ prostřednictvím „mzdového otroctví“, které definuje kapitalistické sociálně-ekonomické klima a korporativismus.

Zbývá nám tedy už jen, aby takový etický model (FILANTROPIE v jejím skutečném slova smyslu) nabízený takovými  - zatím pouze výjmečnými jednotlivci, byl uznán jako součást obecného ekonomického modelu pro celé komunity a pro všechny lidi bez rozdílu jako způsob “vzájemného se obdarovávání”.

Dnes může DARU tzv. filantropie užívat pouze minimální počet jednotlivců. 

Filantropie se doslova zkapitalizovala - začlenila do stávajícího ekonomicko-společenského systému v podobě tzv. právnických osob (nadací, charit, apod.), které již ale nejsou dárci konkrétního času, talentu či schopností druhým, ale instituce, které dávají peníze na tzv. obecně “dobré či prospěšné” věci - alespoň v tom ideálním pohledu. 

Další samotnou otázkou jsou samozřejmě ona různá “dobra”, do kterých se dávají peníze. Jsou to skutečná “dobra” nebo ve skutečnosti jenom opět sledování “svých” zájmů, třebaže jiným způsobem? 

I zde je zřejmé, že to jak moc se daný dar mine nebo nemine cíle, bude nejvíce záležet na duchovním poznání a poznání světa právě těch, co rozhodují o těchto finančních darech - tedy oněch filantropech. Zejména při pochopení, že samotné “peníze” samy o sobě neudělají vůbec nic. To, co je skutečně cenné a bohaté, jsou unikátní lidské talenty, schopnosti a potenciály jednotlivců. 

Otázkou také je, zda ego z principu může dělat něco jiného, než ve skutečnosti sledovat výhradně své “osobní” zájmy, i kdyby to měl být jenom “kupovaný” “dobrý pocit” či snaha si “vylepšovat svědomí”, tím, že “děláme dobro”, či “darujeme peníze” druhým. To samozřejmě s duchem “filantropie” má pramálo společného. Takový přístup je jen recyklací “kupování” si představy o “dobrém svědomí”.

Ve skutečně svobodném světě suverénních jednotlivců by naopak nebylo a nebude potřeba filantropů, neboť všichni budou - z principu FILANTROPI, a to ve svém původním (řeckém významu) tohoto slova. 

Co snad zbývá říci?

 

Učme se být opět každý z nás FILOZOFI a FILANTROPI ve výše uvedeném duchu této filozofické eseje, a to v místě našich životů a uprostřed našich bezprostředních žitých vztahů, rodin a komunit, ať jsme kdekoliv a s kýmkoliv a podle sociálně-ekonomického statusu kýmkoliv. Je to ve skutečnosti naše pravé lidské dědictví.

Miluj člověka nikoliv nevědomost vládnoucí lidem!