Vztahová R – EVOLUCE lidského vědomí

 Od vlastnických vztahů k vztahovému vědomí. 

Naše vědomí – ve smyslu vědomí, jak je prožíváme ve své zkušenosti, je doslova a do písmene modulováno naším myšlením a verbalizací. Lidská zkušenost vědomí je tak neoddělitelná od naší řeči, skrze kterou toto prožívání vyjadřujeme.

Kořenem našeho vyjadřování je spojení zájmena “já” s určitým slovesem, jako například: já jsem, já vnímám, já prožívám, nebo ono časté “já mám”. Nelze si nevšimnout, že naše běžná každodenní mluva se často točí kolem toho, co “máme” nebo “nemáme”. A týká se to nejen hmotných věcí nebo našeho těla, ale i různých subjektivních vjemů, jako např. já mám mysl, nálady, zkušenosti, myšlenky, emoce, ale také všelijaké nemoci, nebo naopak různé úspěchy či dosažení. Běžně říkáme o našich bližních, že například "máme ženu-manželku", či "máme muže-manžela", či prostě, že “máme vztah s tím či oním” atd. S takovýmto “vlastnickým” postojem pak můžeme snadno rozlišovat lidi na ty, co něco “mají”, či naopak “nemají”. Tedy například mají či nemají peníze, majetek, zevní moc atp.

Při tomto způsobu vyjadřování si zpravidla vůbec neuvědomujeme jednu zásadní skutečnost, a to zda opravdu existuje, či může existovat nějaké “já”, které "má" to vše, co mu svým myšlením přisuzujeme.

Může z principu existovat nějaké já, které vlastní, a tedy “má” třeba těla či myšlenky nebo emoce?

Není tomu spíše tak, že určité prožívané já současně myslí, cítí a zakouší?

Můžeme opravdu skutečně prožít či zakoušet “vlastnictví” něčeho?

Jakým způsobem vlastně prožíváme zkušenost “já mám tělo”, “já mám mysl”, “já mám ženu” apod.?

Není to, co skutečně můžeme prožívat, vždy jen konkrétní VNÍMÁNÍ či zakoušení smyslového vědomí daných věcí, skutečností či druhých lidí?

Mám tělo, nebo vnímám tělo?

Mám myšlenky a emoce, nebo jsem myslící emoční bytost?

Mám duši a vědomí, nebo jsem duší či vědomím?

Mám manžela/manželku, nebo mohu vnímat konkrétního člověka a vztahovat se k němu?

Mám (ve smyslu existence nějakého fixního “já”, které by je vlastnilo) nějaké věci kolem sebe, ať už jsem si je koupil nebo jakkoliv získal, nebo mohu pouze vnímat a užívat předměty v mém dosahu?

Není to tak, že jediné, co skutečně odpovídá zakoušené skutečnosti, je možnost našeho vnímání či smyslového zakoušení věcí a druhých bytostí, nikoliv jejich “vlastnění”?

Kde se vzalo sloveso “mít” ve smyslu vlastnit, když vůbec neodpovídá prožívané skutečnosti?

Příčinou neautentického používání slovesa “mít” je sama idea “vlastnění” či “mání” věcí, druhých bytostí a obecně i našich zkušeností jako osobní vlastnosti-majetku.

Tím se dostáváme k samotnému vztahu k vědomí jako takovému, neboť tímto způsobem přivlastňujeme naše vždy z principu subjektivní zkušenosti věcí a bytostí (které jsou vždy zkušenostmi vědomí) zcela FIKTIVNÍMU a VYKONSTRUOVANÉMU “vlastníkovi”, který vlastní a ovládá “své” vědomí a “své” zkušenosti. Jak jsme si ukázali (a každý si to může zkušenostně ověřit), jediné co existuje, je vnímající či zakoušející já věcí, zkušeností a druhých lidí, nikoliv “vlastnící já” či “mající já”. Proto je celá idea “osobního vlastnictví někoho/něčeho” od počátku jen totální FIKCE! Kdo se tím ohání, či považuje za nezpochybnitelnou hodnotu, je obyčejný KEJKLÍŘ.

Co když z nejhlubšího pohledu ve skutečnosti NIKDO nic nemá a nemůže nic “vlastnit”? Co když z principu neexistuje nikde žádný vlastník ničeho, neboť to neodpovídá přímo prožívatelné skutečnosti, ale naprosto od počátku vykonstruované!

Co když naše idea “osobního vlastnictví”, v jejímž kontextu interpretačně vnímáme a myslíme, je jednou ze základních mentálních překážek k rozpoznání vědomí, které ve skutečnosti nemá za vlastníka nějaké “já” a není ani “vlastníkem” věcí a zkušeností, ale je naopak jejich VNÍMAJÍCÍM ZDROJEM?

Český jazyk nám ukazuje, k jakému posunu v historii nazírání vědomí došlo: já vní-mám → já mám.

V ruském jazyce zůstala u výrazu “у меня”, vyjadřujícího “vlastnictví”, zachována fonetická podoba “umeňja”, tedy “u-mě”. Duše ruského národa chápala vlastnictví prostě jako to, co “je u mě” – ve smyslu, že to mohu vnímat, zakoušet, užívat, ale nikoliv to “mít” = vlastnit.