Ježíš, Marx a co dále?

Ježíš, Marx a co dále?

Ing. Jiří Krutina

Byli jsme pozváni na podnětnou a aktuální přednášku pořádanou Univerzální federací míru (www.upf.cz), „Kdo byl Karel Marx?“ s podtitulem „náboženství je opium lidstva“ rakouského novináře H. Gillera. Přednáška byla reakcí na aktuální proslov vrcholného představitele EU Junckera při příležitosti odhalení pomníku K. Marxe v Bruselu, kde mimo jiné řekl, že Marx není přímo vinen za zločiny tzv. komunistických režimů. S tím lze souhlasit, nicméně stále je otázkou v čem  - jaká část Marxova učení je inspirací pro aktuální konstruktéry EU? Je zřejmé, že se inspirují pouze vybranými částmi, podobně jako bolševici v Rusku. Zřejmě například tím, že Marx odmítal národy s tím, že jsou překážkou komunistického internacionalismu a příčinou nacionalistických válek. Nicméně tímto směrem se nechci nyní zamýšlet.

Přednášející uvedl, že naší evropskou historii nejvíce ovlivnily a formovaly v zásadě dvě knihy a myšlenky s nimi spojené a s nimi spojená učení či ideologie: Nový zákon a Kapitál s Komunistickým manifestem K. Marxe. I s tím lze do jisté míry souhlasit, nicméně současně přinesl své srovnání obou zdrojů, dle mého názoru definovaný dualistickým křesťanským pohledem, ve kterém postavil do protikladu učení Ježíše – křesťanství jako to “dobré” a učení K. Marxe, o kterém zmiňoval i jeho koketování s „okultismem“ v mládí jako to “zlé” a stavěl jej do role ničitele křesťanství, neboť vycházelo z premis, že Bůh neexistuje a náboženství je opium lidstva. To považuje za zlo a nesprávné v učení K. Marxe. Současně z praktického pohledu uvedl, že kdybychom našli  podobně systematickou geniální metafyzickou filozofii, jakou vytvořil Marx ale postavenou na těch “správných” premisách, tedy existenci Boha, výsledek by v dějinách byl určitě jiný, než jsme viděli v komunistických režimech, které si Marxovo učení přizpůsobili vlastnímu ideologickému prostředí– viz samo bolševické Rusko, kde v podstatě žádný „proletariát“, jak o něm psal a uvažoval Marx, nemohl ani existovat, když zde bylo jenom nevolnictví. Sám Marx později prohlásil, že on není stoupencem “marxismu”, jak byl uchopen například ve východním komunistickém bloku v čele se SSSR.

Vzhledem ke kontraverznosti osoby K. Marxe, věnoval jsem sám čas ke studiu jeho základních prvotních prací včetně Kapitálu, abych si udělal sám obrázek o tom, co učil a jak to souvisí s politickými dějinami našeho a minulého století a zjistil jsem, že když jsem se bavil s těmi, co u nás vystudovali tzv. marxismus za minulého režimu, tak vlastně to nebyl vůbec Marx a jeho učení, ale proste velmi upravené základní schéma z jeho učení. Díky tomu došlo k deformaci základních pojmů. Prvním je vůbec samotné slovo “komunismus”. Stále mnozí ztotožňují toto slovo s kolektivistickými režimy podobnými tehdejšímu SSSR, nebo jeho variantami v jeho východních vazalech. To je míním velký intelektuální omyl. Ve skutečnosti šlo o určité podoby “státního průmyslového feudalismu” se socialistickými prvky. Komunistický manifest ale hlásá zcela něco jiného - komunismus není žádnou formou rovnostářského kolektivismu, ale naopak naplněným skutečně pravým individualismem (nikoliv falešným nabízeným v tzv. liberární kapitalistické společnosti) - společností, kde svobodný rozvoj každého jednotlivce je podmínkou pro svobodný rozvoj celé společnosti, kde se každému dostává podle jeho potřeb a každý sám přirozeně přispívá svým unikátním přínosem. Lidé nejsou “přezaměstnaní” a současně neuspokojení ve svých unikátních tvořivých potenciálech, ale naopak je naplňují ve své tvořivé aktivitě. Jsou šťastní svým pouhým bytím, práce není prostředkem k přežítí, kdy se člověk odcizuje své podstatě a prodává se za peníze, ale naplňuje své unikátní tvůrčí schopnosti a za to se mu dostává vše opravdu potřebné. To je komunismus v učení K. Marxe. Lze namítat něco proti geniální formulaci ideální společnosti, kterou jistě každý člověk ve své podstatě ve skutečnosti hledá?

Dle mého pohledu, dílo K. Marxe jako celek spíše patří do kategorie prorockých děl židovské tradice, vždyť on ve skutečnosti ve svém spise Kapitál psal až o době, které teprve přišla a plně její proroctví zakoušíme v dnešní době - proto je osoba Marxe stále v éteru, neboť otázky, které nastolil jsou stále živé. On sám pocházel ze židovské rodiny s dlouhou tradicí vykladačů talmudu a rabínů. O to více ve skutečnosti snese srovnání učení K. Marxe s učením současně zcela rozdílným - na první pohled “protikladným” - ale jak si ukážeme, v pravdě velmi vnitřním způsobem “shodným” s Novým zákonem, či pro zjednodušení s tradovaným učením spasitele Ježíše Krista jak je vykládá vnější křesťanství - tedy základem náboženství formující tím či oním způsobem evropské dějiny po 2000 let. Podobně nechceme jistě tvrdit, že Ježíš jako historická osoba mohl být vinen, co se ve jménu “křesťanství” dělo v jeho jménu, viz křížové války, upalování kacířů, či podpora genocidního vyvražďováni pravoslavných Srbů například v Jugoslávii, apod.

Udělejme si malé srovnání. Jak lze shrnout učení Ježíše Krista a tedy “Nový zákon” jak jej propagoval sv. Pavel a ustanovil skrze římskou církev - byť nelze říci, že by se mu to povedlo úplně nejlépe. Ale to je opět jinou otázkou.

Prvním momentem je, že jde o “zjevení”, tedy objev něčeho “nového”, co překonává “staré”, tedy židovské starozákonní učení. Základ učení lze vyjádřit klasickým výrokem o lásce:

“Miluj Boha celou svou bytostí, srdcem, myslí a činy. Miluj bližního jako sebe samého.”

S poučením:

Království nebeské je ve vás i kolem vás. Ale současně dodává, mé království není z tohoto světa.

Toto učení jistě nehlásá násilí křížových výprav a upalování jinověrců.

Co učí K. Marx?

Marxismus je ateistická materialistická globální filozofie, která vzešla z evropského myšlenkového prostředí. Ve své době měla také povahu “zjevení”, zjevení něčeho “nového”. Nabízí také svou verzi spásy a vysvobození z utrpení skrze tzv. sociální revoluci a to překonáním protikladů - v oblasti ekonomických vztahů konkrétně nesvobodou proletariátu spočívající v odcizení se své vlastní subjektivní podstatě, svému bytí. Tak člověk postupně od těšení se s přímého subjektivního prožívání přechází k pocitu uspokojení z “vlastnění”. Tak se člověk sám stává jenom komoditou a nástrojem těch, kteří ovládají jeho náplň času. V otrokářských společnostech byl dělník přímo komoditou, která byla plně k dispozici svému vlastníkovi. V kapitalistických společnostech, zase zaměstnanec prodává svůj čas a duševní schopnosti svým zaměstnavatelům podle diktátu “všemocného” pána - trhu. Marx zkrátka rozpoznal, že člověk je v kapitalistické společnosti nucen se chtě nechtě  “prostituovat”, prodávat svůj čas a své pracovní schopnosti, které ve skutečnosti nejsou jeho vlastním nejvnitřnějším záměrem a naplněním nejvnitřnějších tvůrčích potenciálů a schopnosti člověka - prostě jednoduše řečeno často chodí do práce, protože prostě musí z něčeho živit sebe a rodinu. Můžeme hovořit o mzdovém otroctví, kdy se život stává jenom prostředkem pro život. V tom spočívá degradace člověka i jeho společnosti, která je mu nedůstojná. Na vině není nějaké vrozené zlo či “animalita” v člověka, ale nevědomost v čem spočívá kapitalismus a na čem stojí.

Od oceňování přímého subjektivního prožívání přecházíme k oceňování vlastnění, místo orientace na bytí, orientujeme se na vlastnění. I to je přesně to, co považuje učení Ježíše, či křesťanská gnóze a mystika za příčinu nevědomosti, nepoznání Krista v nás: vlastnění vědomí jako určité já - ego a ztotožnění se s ním. V příčině nesvobody člověka se tak nápadně učení Ježíše a Marxe shoduje. Kapitalismus je také postavený na nezpochybnitelném “osobním vlastnictví” podobně jako samo ego přivlasťnující si vědomí, které je jeho zdrojem. Kapitalismus tedy přímo vychází z něčeho neopodstatněného z principu.

Ve svém díle Kapitál Marx doslova popsal - prorokoval monoteismus peněz - boha mamonu:

“Peníze degradují veškeré dobro člověka - a promění jej v komodity. Peníze jsou univerzální sebe-ustanovující se hodnota všech věcí Vykrádá proto celý svět - jak svět člověka tak přírody. Peníze jsou odcizenou podstatou lidské práce a samotné existence člověka a tato cizí esence ho ovládá a on ji uctívá."

Je třeba si uvědomit, že Marx nebyl vůbec ekonom, ve skutečnosti ekonomice příliš nerozuměl a sám žil takřka stále v dluzích nebo za podpory Engelse. Byl filozofem v prorocké židovské tradici. Skrze svůj principiální filozofický pohled - dialektiku se prostě podíval na svět práce a ekonomických vztahů a popsal jej. Tímto se současně svým způsobem vrátil k prvotním filozofům starověku a jejich metodě kontemplativního pozorování a spirituálním základům filozofie čínské nebo indické, které také hovoří o věčném dialogu dvou základních principů ve všech sférách existence. V tomto míním spočívá skutečná bohatost a bezesporu geniálnost i onen “okultní” rozměr učení K. Marxe.

Pokud připustíme, že tyto dvě nauky na první pohled tak různé a v protikladu nejvíce, ať tak či onak ovlivnily dějiny Evropy. Udělejme si další srovnání, ale místo stavění těchto nauk do protikladu z pohledu “historického”, zkusme se na ně podívat očima možné budoucnosti. Co kdyby - připusťme existovala univerzální filozofie s takovým rozsahem jako Marxova, ale postavená na univerzálních spirituálních principech v základu učení Ježíše (nikoliv z pouhé dnes vyčpělé křesťanské víry  - náboženského učení)? Nebyla by toto cesta k novému začátku v dějinách Evropy, který by svým vlastním způsobem sjednocoval základní univerzální vhledy obou tak na svým způsobem rozdílných učení a současně svým způsobem  - strukturou shodných učení vzešlých z evropského prostoru?

Dimenze	J.Kristus(Nový Zákon/gnóze)	K. Marx (Kapitál, Komunistický manifest)	Srovnání
Myšlenkový původ	Evropský (židovský)	Evropský (židovský)	Shoda
Povaha učení	spirituální (později deformované v dogmatickou náboženskou nauku)	materialistická a světská	Protiklady nebo dva principy téhož, tedy vnitřní a vnější část jediné univerzální skutečnosti?
Otázka existence či neexistence Boha jako určité podoby bytí/bytosti	theismus	a-theismus	Protiklady nebo jenom nesprávně položená otázka, které chybí primární spirituální základ a to otázka co je sama existence  - bytí něčeho?
Míra všech věcí	Bůh - Otec, univerzální vědomí všeho	Peníze (monoteismus peněz)	Ideální versus aktuální stav “vládce” lidské společnosti
Způsob dialektiky	věčný dialog protikladů	věčný boj protikladů	protiklady nebo jiný výklad vztahu obou základních principů?
Spása/vysvobození	skrze individuální vědomí	skrze sociální revoluci	Nejde o dvě neoddělitelné strany téhož úsilí?
Směr úsilí	skrze nitro do světa	Skrze vnější svět	Nejde o dva od sebe neoddělitelné směry našeho vědomí?

Je ateismus překážkou?

Základním rozporem obou učení je theismus prvého a a-theismus druhého učení. Jde však skutečně o nesmiřitelné protiklady skutečné nebo vytvoření nesprávným filozofickým tázáním - či nesprávnou formulací prvotní otázky o povaze skutečnosti? Je skutečně rozhodujícím o povaze jakéhokoliv učení to, zda věří v existenci Boha jako určitého bytí či bytosti či naopak nevěří v existenci takového Boha, když se prvně neřekne, co míníme slovem “Bůh”? Je skutečně autentickým projevem meditativního myšlení otázka zda něco co zveme slovem “Bůh” existuje či ne-existuje, když se prvně ani nezaměříme na to, jak vůbec chápeme slovo “Bůh”? Z pohledu nenáboženského, ale z univerzálně spirituálního meditativního tázání nám vyvstává daleko primárnější otázka a to, co znamená vůbec sama “existence”, tedy co znamená, že něco je. Tedy co je bytí jako takové, jak věcí, tak jako prvotní princip. Theismus tvrdí postulát, že Bůh existuje jako určité bytí-bytost a je primárním činitelem a rozměrem všech věcí. Atheismus naproti tomu tvrdí jinou víru a to nevíru v Boha jako určité bytí či bytosti - to ale neříká nic o tom, že atheista současně může uznávat primární subjektivní podstatu všech věcí i skutečnosti, tedy spirituální základ jakékoliv potenciální “teorie všeho”. Co když to, co zveme Bůh “existuje”, ale jinak než jako forma určitého statického bytí či dokonce nějaké “božské bytosti”, ale jako samo vědomí všeho, co jest a může být, které tvoří niternost i vnějškovost všech věcí a bytostí? Pak toto “božské” vědomí všeho, o kterém hovoří spirituální tradice jak západu, tak východu je oním “atheistickým” božstvím všeho, lépe přesahuje a integruje vyhrocenou předčasnou otázku “zda Bůh existuje” a zdánlivý rozpor mezi současnou vědeckým a náboženským pohledem.

Skutečnost, že například dnešní Česká republika je považovaná ve statistikách evropských zemí a národů za nejateističtější zemi v Evropě - je míním naopak obrovský potenciál a nikoliv nedostatek - dávaný tak za vinu minulému “komunistickému” režimu. Kořeny, specificky českého ateismu jsou míním hlubší a souvisí s kolektivní zkušenostní konverzí z období husitských válek, které jasně odhalily zásadní rozdíl mezi živou vírou (gnosí) a snahou k návratu k původní Ježišově církvi a “komunitnítně-komunistickému” způsobu života společnosti a dogmatickým učením-ideologií náboženských korporací, katolické církve a tehdejšího Říma. Dokonce první historicky doložená primitivní “komunistická” komunita snažící se navrátit k prvotní Ježíšově církvi vznikla u nás v předjaří roku 1420 na Táboře, byť měla krátkého trvání a vznikla spíše z intenzity dané doby. Některé části komunity se dokonce snažily žít tímto způsobem dále, byly však vyhubeny. I to je důkazem, že tento společný sen-záměr existuje a žije.

Míním proto, že daleko podstatnější v případě hledání potenciálně nového učení není to, zda budeme vycházet z postulátu, zda existuje či neexistuje Bůh, ale z primárního postoje meditativního zkoumání samotného bytí daných věcí, ať jde o Boha, či cokoliv jiného. Zkoumáním povahy samotného bytí věcí jako takových a Bytí jako metafyzické skutečnosti se dostáváme k zásadní otázce, na kterou v současnosti objektivizujícím způsobem nastavená věda nemůže najít odpověď a tou je otázka samotného vědomí - vědomí jako takového.

Marně věda bude hledat zdroj vědomí v duševních procesech mozku - byť se o to ve své nevědomosti pokouší. Abychom mohli poznávat jakékoliv bytí - musí být poznáváme výhradně skrze vědomí daného bytí neboť nic, co nespočívá v našem vědomí, nelze být předmětem zkoumání - proto primárním aspektem skutečnosti není nějaká objektivní “hmota”, ale výhradně samo vědomí, v kterém spočívá vše, co existuje i neexistuje. Vědomí tak v sobě obsahuje bytí věcí aktuálních i možných - potenciálních. Pro nalezení podobné praktické filozofie, kterou nabídl ve svém díle K. Marx, je třeba se prvně zaměřit na základní principy samotného života jako takového, našeho vědomí, vnímání a prožívání tělesného bytí a s ním našeho světa a druhých lidí a nikoliv na nějaké duševní konstrukty o tom, jaký svět je či není a jak bychom si ho představovali. Konečné uznání prvotnosti vědomí jako primárního principu nám pomáhá přirozeným způsobem překonat umělý boj zdánlivých protikladů a to víry či nevíry v Boha (atheismu a theismu) v nové filozofii vědomí.

Jak bojovat proti terorismu žárlivého židovského boha mamonu?

Dnes podléháme mimo jiné jednomu významnému intelektuálnímu omylu a to tím, že si běžně myslíme, že žijeme v sekulární - světské tedy nenáboženské společnosti na rozdíl třeba od středověku. Ve středověku byl kolektivně uctívám monoteismus jediného Boha stojícího nad člověkem, jehož zastoupení na Zemi převzal papež se svou korporací, který vykradla a do symbolů uzavřela původní vnitřní učení Ježíše Krista. Učení církve tak formovalo všechny politické, ekonomické a sociální vztahy. Všichni se modlili ke kříži a jedinému spasiteli, který umřel za všechny, kdo v něj uvěří. Součástí křesťanské víry je tak zcela iracionální pověra - blábol typu “zmrtvýchvstání” Ježíše Krista v živém těle pro spásu všech, co v tento blud uvěří.

Jak je tomu dnes? Není to vlastně stejné? Jiným způsobem, dodejme? Naše západní kapitalistická kultura je charakterizovaná také uctívání nejrůznějších idolů a to hmotných - značek aut, parfémů, životních stylů, oblečení, mobilů, apod, které marketují trhy. Tato zdánlivá mnohost a různost nejrůznějších značek nejrůznějších komodit, který paroduje “svobodu výběru” - má však jeden jednotící prvek, který určuje jeho hodnotu - hodnotu ryze kvantitativní a materiální - cenu v penězích. Peníze se ta staly samy mírou všech věcí. Co dělá ve skutečnosti tento bůh peněz? Všechny základní lidské hodnoty, jako je svoboda, láska, spiritualita či duše promněňuje v pouhé prázdné symboly v marketingu  reklamě a prodává za ně falešné komodity k vlastnění. Přitom základní povahou života není “vlastnit” ale být. K tomu, abychom se z čehokoliv mohli smyslově těšit - není nutné něco vlastnit či mít, ale správným způsobem být.

My dnes věříme, že jsou to peníze, které něco umí udělat, vytvořit - OMYL - pouze vyvolávají v podstatě černomagickou operaci - trik, že peníze umí něco vytvořit, či že jsou tou základní podmínkou pro nějakou tvořivost - viz dnešní systém tzv. “evropských dotací”, což není nic jiného, než finanční ovládání. Peníze ve skutečnosti neumí vytvořit vůbec nic - i kdyby to byly zase nové peníze například z investic kapitálu - ani to není ve skutečnosti žádná smysluplná tvořivost.

Bohem v naší kapitalistické kultuře, kultuře všemocných trhů a jejich komodit jsou peníze - viz symbol na dolarové bankovce. Podívejme se na ten “zázrak” - peníze buď v podobě digitálních čísel někde v elektronickém systému, nebo jako papírky s potištěnými symboly umí sebe sama transformovat, doslova magicky přetvořit v materiální komoditu, či něčí službu. Vidíme tedy zcela jasně, že peníze jsou dnešní parodií a vnějším  - napodobením skutečného Boha - Boha jako univerzální vědomí, které je kvalitativní niterností a zdrojem všech věcí, kterým dává své bytí a proměny. A tím to nekončí.Tento žárlivý monoteistický bůh má své klony v různých oblastech lidského snažení. Viz věda se svým postulátem “objektivní pravdy” vzešlé ze zkoumání “objektivních” věcí. Nebo psychologie, která se tváří jako nauka o duši a přitom ač má v názvu pojem duše (psyché), o duši se v psychologii nic nedozvíme, apod.

Válka nebo dialog?

Co když pouze onen žárlivý židovský bůh vedle sebe nic - jiného boha nesnese a je proto nucen jej negovat? Není tato negace vlastně válkou - bojem mezi dvěma aspekty jedné otázky? Je třeba proti jiným názorům, postojům, odlišnostem jenom “bojovat” v rámci jakési fikce světa jako “boje protikladů” a nebo nám chybí hlubší naslouchání všech polarit nikoliv jako protikladů, ale vlastností samotného vztahu mezi nimi? Neměli bychom se více zaměřit na prostor “mezi” a “kontext” obou zdánlivých protikladů jakékoliv dynamiky a dosáhnout jejich vyšší integrace v jejich dialogu v širším prostoru dané otázky?

Není spíše cestou vést dialog než boj? Dialog k vládnoucím názorům a přesvědčením - tedy vládnoucím bohům, než se nechat metodou žárlivého monoteistického boha jediné pravdy, jediné skutečnosti, jediného názoru neustále rozdělovat ve své duši a nechat ovládat bojem mezi různými umělými protiklady typu levice-pravice, západ-východ, apod., které ve své podstatě představují právě kapitalismem zkomoditizované aspekty nás samých, naší duše, která v tomto vnějším boji nenachází klid, který jí tyto ideologie slibují?

Je spása iluzí nebo živým snem o jehož naplnění lidstvo usiluje ve svých dějinách?

Jak spirituální učení Ježíše Krista, tak marxismus nabízí spásu-vysvobození. Spirituální nauky se zaměřují na individuální spasení skrze vlastní nitro - tedy individuální vědomí jedince. Některé asketické duchovní proudy dokonce zcela odmítají náš svět, radí se jím vůbec nezabývat a výhradně se věnovat naší niternosti a spojení s Bohem skrze naše nitro. Extrémními případy je například do naší kulturní oblasti importovaný “buddhismus”, apod. Marxismus si je také vědom utrpení člověka, které plyne primárně z odcizování se svému bytí, své subjektivní podstatě, jehož součástí ve společnosti jsou chtě nechtě kapitalistické ekonomické a sociální vztahy. Pokud se na to nediváme jako různé pohledy, ale jako dvě strany téže mince, pak si uvědomíme, že samozřejmě spirituální přístup jak jej komunikuje učení Ježíše Krista není v rozporu se současnou vnější změnou ekonomických a společenských vztahů. Proč? Protože pokud sami neodstraníme ze své duše nevědomé bohy, které nám vládnou a deformují naše vědomí a přímé nazírání věcí, tak nemůže ani dojít k požadovaným změnám na úrovni společenské. Člověk jako individualita není oddělen od svého prostředí - světa, v kterém žije, jeho primární identity - duše je tvořena jeho všemi vztahy s ostatními lidmi. Právě skrze primární změny v našem nitru, proměnujeme i povahu všech našich vztahů ve společnosti. Pokud dostatečné většině lidí budou vládnout jiní bohové než ti aktuálně se etablující a zhmoťňující se v našich společenských institucích a sociálně-ekonomických vztazích - změní se i jejich povaha. A to lze právem zvát nenásilnou tichou sociální revolucí, která není vyvolaná násilným převratem, ale tichou nenásilnou proměnou skrze vzájemné vztahy mezi lidmi jako takovými. Právě v tomto prostoru mezi-lidských vztahů jako vztahů mezi svobodnými - spirituálně osvobozenými dušemi může vzniknout skutečně svobodná společnost mající charakteristiku autentické “komunistické” společnosti v jejím původním smyslu, jak jí definoval Marx ve svém manifestu.

Dle mého osobního mínění, nepochybuji, že jedním z cílů či smyslu projektu jménem člověk, je prozkoumání a naučení se vytvořit svět zrcadlícího svobodný svět duše - onen biblický ráj, jehož hlubokou “vzpomínku” chováme všichni ve své duši či “království nebeské”, které je primárně v nás, a skrze nás i kolem nás, ale pozor nelze jej hledat ve vnějším světě a jeho komoditách ani v násilných revolucích, které se nemusí dít jenom zbraněmi, ale i ideologiemi. Otázkou tak není zda “komunismus” ve svém skutečném slova smyslu jako společnost svobodných individualit naplňující své bytí - svůj tvořivý unikátní potenciál svým přispěním celé komunity a současně dostávající vše potřebné bez nutnosti “nucené práce” za peníze, je možný nebo zda jde o “utopii” - ale jak my sami svým vlastním životem a jeho hodnotami k tomu přispíváme.

Věřím, že potenciálně nová skutečně autentická spirituální filozofie, která bude schopná zahrnovat všechny oblasti lidského konání bude mít kvalitu obou těchto nejvlivnějších “historických” učení formující naší evropskou kulturu. Bude spirituální ve svém základu jako původní Ježíšovo učení kladoucí důraz na individuální uplaťňování vůle a zodpovědné svobody jednotlivce za své vědomí, své vztahy a celkovou kvalitativní stránku života a hledání spojení se širším vědomím nás samých i všeho, co je (Otcem slovy křesťanské mystiky). Sem patří i kvalitativní rozlišující volba mezi bohy-názory-přesvědčeními-hodnotami, s kterými souzníme ve své duši jako základní akt svobodné volby. Bude komplexní a zachycující nepravé bohy vládnoucí našim aktivitám, vědeckým, ekonomickým, sociálním podobně jako marxismus. Bude také svým způsobem revoluční, neboť bude podkopávat jejich vykonstruovanou autoritu. Nebude vybízet k  násilné revoluci a opakovat nevědomost “žárlivého boha starozákonních židů”, ale vybízet k revolučnímu pojetí člověka a jeho vztahů k sobě, k druhým, ke světu jako celku. Bude současně praktickou naukou spojující spirituální i praktické otázky člověka a jeho života na zemi.

Míním, že jedině tak, nás přestanou ovládat pouze ideologie, které vnikly způsobem “rozděl - využij - panuj” tím, že se vybere jenom nějaká část z určitého “historického” učení a ta se přebarví aktuálními mocenskými snahami. Viz dnešní podoby neo-marxismu, které bují v západním myšlenkovém diskurzu, nebo stálé působení dogmatických forem náboženských monoteismů, jako je křesťanství a islám, který je dnes na vzestupu v naší společnosti.

Nevnímejme dějiny evropského myšlení jako pouhé boje protikladů, toho co je správné a co ne, ale naslouchejme jejich vnitřní řeči a otázkám, na které hledaly odpověď a hledejme sjednocující nejhlubší proudy spojující horizont minulosti i potenciální budoucnosti napájející to nejlepší, co z evropského prostředí vzešlo, neboť jenom opět z něj, může vzejít potenciální obrození a změna směřování aktuálního trendu naší civilizace.