Cítím hněv, aneb hněv-zlost-vztek-rozčílení jako násilí, nebo tóny vědomí?



"Slunce ať nezapadá nad tvým hněvem!" 

Ješua



Dobrovolně se přiznávám, že občas cítím hněv. Mnohdy cítím i vztek. Cítím se někdy i rozčílen. A věřím, že podobnou zkušenost má většina lidí, každý v různé míře.


Nicméně přesvědčení, zažité v naší západní kultuře, ale i ve východních kultech typu buddhismu a jiných je bohužel takové, že již samotný “hněv” či pociťovaná “zlost” je hříchem (v případě křesťanství) nebo jedem (v případě buddhismu) a dokonce popřením našeho božství nebo Boha samotného. K takovému dogmatickému výkladu se bohužel uchylují i mnozí “duchovní” učitelé. To vše vzbuzuje zákonitě následující otázky.


Je něco snad špatného na tom, že zrovna cítím hněv či rozhořčení?


Jsem snad “odpadlý od Boha”, nebo “neduchovní”, když někdy zakouším hněv a zlost?


Mám se stydět za své emoce vzteku a hněvu, když mi například někdo zabije ženu, děti, přítele, nebo utlačuje moje práva? Nejsou takové emoce pochopitelné i v případě, kdy jsem byť jen svědkem výše uvedených situací?


Nemají všechny lidské pocity i emoce v celé své nekonečné škále svůj dobrý důvod v našem životě? 


Když jsme například svědky páchání násilí, proč necítíme třeba radost a povznesení, namísto smutku a doslova spravedlivého hněvu? Když pozorujeme hrající si děti, většina z nás pocítí spontánní radost a nikoliv třeba smutek. Není to právě proto, že jsme zkrátka a jednoduše lidmi ve smyslu cítících bytostí?


Obecně se tiše předpokládá, že hněv či vztek nebo rozčílení vede automaticky k projevům násilí a obecně “špatným” či “zlým” věcem, pokud není takový hněv či vztek “ovládnut”.


Dokonce se často hovoří o tzv. nutnosti “ovládání” emocí, abychom například tzv. “nevybouchli” v projev nějakého nekontrolovatelného násilí či amoku.


Může být z principu nějaký pocit či určitá emoce sama o sobě “zlá” či “nebezpečná”, a to i v případě, když cítíme zlost, vztek a rozčílení či hněv v jakékoliv podobě? Je skutečně třeba tyto pocity či emoce ovládat či snad potlačovat?


Není snad rozdíl mezi tím, když zkrátka jen cítím hněv a vztek, narozdíl od situací, kdy se chovám vztekle či rozčíleně?


Nemá snad naše citové a emoční prožívání dobrý důvod či přímou spojitost s naším vědomím a prostředím, ve kterém žijeme, a s událostí, u které jsme přítomni?


Co když ve skutečnosti jen trpíme strachem určité emoce a pocity opravdu plně cítit a doslova tělesně unést v obavě, že bychom se mohli dopustit nejrůznějších podob násilí na nás samých i druhých, jak individuálně ve vztazích, tak kolektivně mezi skupinami?


Nesouvisí takové jednání s nedostatečnou kapacitou prožívat hněv, zlost a obecně “negativní” pocity naším celotělesným vědomím bez projevů násilí na sobě, na věcech i druhých bytostech?


Prvně si uvědomme jednu zásadní skutečnost. To, že pociťujeme zlost, hněv či rozčílení, automaticky neznamená, že se chováme násilně nebo špatně. Prvotní podmínkou je ale své emoce skutečně plně cítit, být si jich vědomi.


Skutečné projevy zla a násilí na sobě i na druhých totiž pramení nikoliv z “hněvu” samotného, ale z nedostatku kapacity tento náš hněv cítit, či ze strachu jej cítit, což následně vede k nutnosti projevit jej vnějším způsobem v podobě násilného chování nejrůznějšího druhu, často i v úplně jiných situacích.


Míním, že největší násilníci nejsou ti, co se zevně chovají rázně a někdy používají i fyzickou sílu, ale ti, co nejsou dostatečně vnitřně silní a schopní cítit emoce hněvu a zloby ve svých tělech, a jsou tak nuceni svou zlobu a vztek či rozčílení “vybít” ve svém vnějším chování a jednání, a tak za použití násilí či hrubé fyzické síly uvolnit své napětí – napětí vzniklé potlačováním prožívání těchto emocí ve svém těle a skrze tělo.


Napětí z nedostatečné kapacity cítit hněv a vztek může být uvolněno různými způsoby. Mezi ty méně destruktivní patří například excesivní cvičení nebo soutěžení, nebo různé “slovní průjmy”, ale i tak jde jen o náhradní projevy, plynoucí z neschopnosti dané kvality plně cítit.


Plně cítit vztek a hněv je zkrátka něco jiného, než se jen vztekat a z hněvu například něco rozbít, někoho napadnout, někomu vynadat apod.


Ani samo intenzivní cítění hněvu, byť i nekontrolované či neovládané, ještě automaticky nemusí vyústit v násilné chování či jednání. Příkladem může být náš silný autentický hněv, který zastraší agresora a předejde tak možnému násilí.


Cestou k zamezení násilí není ani snaha “ovládat” nebo “potlačovat” naše emoce hněvu a vzteku, ale primárně je více cítit a být si jich vědomí.


Není vlastně jakákoliv podoba fyzického vnějšího násilí, ať už individuálního nebo kolektivního, jen projevem nedostatečné schopnosti naložit jinak s pociťovaným hněvem či vztekem?


Co když skutečným řešením není snaha “ovládat” náš hněv a vztek s tím, že jde o něco a priori negativního a z podstaty zlého, jak nám říkají mnohé nepravé spirituality, ale naopak  aktuálně pociťovaný hněv a vztek plně přijmout celým naším cítícím tělesným vědomím a cítit je naopak více a hlouběji a jako samotné kvality našeho tělesného vědomí?


Proč?


Protože jenom skrze širší vědomí přímo cítěného hněvu a vzteku, které není žádným “hněvem” či “něčím zlým”, vytvoříme podmínky pro empatickou a zejména skutečně etickou vědomou akci s “čistou hlavou”, místo pouhého “výbuchu” či rozčílení pod vlivem emocí vzteku a hněvu.


Co je nutné, je naučit se zůstat se svým hněvem v podobě plného vědomí prožívání hněvu v našem těle.


Dáme-li si čas vyvstat cítícímu vědomí v nitru vyvstalého prožívaného hněvu (například při pohledu na násilné nebo pobuřující jednání či chování) a setrváme-li s ním v jeho plném procítění, ochrání nás to před jednáním ve vzteku a v rozčílení a před roztáčením dalších kol zbrklého nevědomého násilného jednání.


Vědomě cítit tyto druhy emocí, jako je například zlost či hněv, je důležitou podobou meditace zejména v dnešní době a společnosti, která je de facto řízená a manipulovaná zejména konflikty nejrůznějšího druhu.


Při sledování oficiálních zpráv z médií, které jsou ve skutečnosti jen fake news vydávané za “pravdu”, nebo při pohledu na násilnosti nejrůznějšího druhu páchané na lidech, mužích, ženách, dětech, a na zvířatech nelze necítit hněv. Ale současně není třeba být rozčílený, vzteklý a emočně vzrušený s nutkáním k nějaké akci, ve které chceme svou rozhořčenost či zuřivost “uvolnit”. Naopak – plné vědomé celotělesné cítění hněvu vede k pociťovanému nárůstu INTENZITY samotného vědomí prožívaného hněvu, které samo jednak přesahuje jakýkoliv hněv a možnost rozčílení a navíc nás usazuje ve stavu doslova HNĚVIVÉHO vědomí samotného. To nám pak umožňuje za plného vědomí a v souladu s našimi záměry vědomě, adekvátně, eticky a nenásilně odpovědět či odpovídajícím způsobem reagovat na skutečnosti, vyvolávající hněv a rozhořčení. Jedním z takových projevů je například tato esej, na jejímž počátku byl cítěný hněv. Míním, že je to jediný možný a v dnešní době nanejvýš potřebný přístup k emocím hněvu, ať za jejich příčinu považujeme cokoliv. Je vždy na nás, zda jednáme v rozčílení a hněvivě – tedy násilně – nebo naopak vědomě, byť z HNĚVIVÉHO vědomí.


V ryze praktickém vztahovém kontextu, například při sporu dvou lidí, je projevem nevědomosti snažit se věci řešit násilím, někdy dokonce i fyzickým, což by bylo jen předčasnou reakcí pod vlivem emocí hněvu a rozčilení – byť třeba po všech “racionálních”  stránkách “oprávněnou” či “spravedlivou”. To ví i skuteční bojovníci. Duchovním a odzbrojujícím přístupem v přímém sporu, třeba i v těsné fyzické blízkosti, je naopak plně ztělesňovat a cítit vznikající hněv a ten komunikovat celým svým rozhodným bytím, postojem a výrazem. Právě toto je největší mocí – jde o moc samotného HNĚVIVÉHO vědomí, které neusazené a potenciálně násilné jednání a chování rozpouští a transformuje v INTENZITU tělesného vědomí. 


Meditace hněvivého vědomí

Jak vlastně vznikají emoce? Jde o něco “iracionálního” nebo naopak “racionálního”?


Nemá člověk mnohdy dostatečně oprávněný důvod cítit hněv?


Není naopak zcela iracionální považovat emoci hněvu za “negativní” a nepatřičnou či méně žádoucí než třeba radost či jinou emoci?


Nemáme všichni zkušenost, že třeba takový hněv nás dokáže najednou velmi celotělesně probudit a vyjasnit naši mysl a doslova nás vytrhnout z jakési “letargie” či otupělosti?


Nepotřebujeme ve skutečnosti ke svému ZDRAVÍ určitou “dávku” prožívání i tohoto druhu emocí – jako jakýsi “nakopávač”, který se jen musíme naučit zakoušet zcela jiným re-kreativním a re-generačním způsobem?


Opravdu je k zamezení možného násilí nutné ovládnout mysl či zbavit se hněvu či jiných emocí?


Není to spíše tak, že potlačování – tedy negování těchto prožitků – je právě oním potenciálním ložiskem násilného jednání a chování?


Nevede snaha “ovládat naše emoce” v podstatě jen ke dvěma schizoidním reakcím, kdy v jednom případě nepřiměřeně reagujeme pod vlivem rozčílení a projevujeme to třeba i násilným jednáním, a ve druhém případě se naopak snažíme být apatičtí a potlačovat své city? Jsem přesvědčen, že ani jeden z těchto přístupů není zdravý.


Míním, že snaha ovládat emoce například hněvu, zlosti nebo vzteku, plyne z nevědomého přesvědčení, že hněv = násilí = špatná věc sama o sobě.


Není skutečným řešením prosté ZTOTOŽNĚNÍ se s vědomím cítěného hněvu, místo s emocí hněvu, což nám umožní dovolit si beze strachu prožívat stále vyšší INTENZITU prožívaného hněvu nikoliv jako “negativní emoci”, ale jako intenzitu celotělesného vědomí?


Co když často vyžadovaná podmínka “překonání” hněvu coby údajného předpokladu pro postup v jakési ”spirituální” hierarchii, či nabádání, abychom se zbavili “negativních” emocí, je nejen obrovskou nevědomostí, ale ve skutečnosti i programem na udržování násilného jednání a chování - k našim emocím, tedy těle?

Boj proti násilí?

Pokud chceme prakticky zmírnit a tlumit násilné jednání určitého jedince, musíme být prvně schopni cítit jeho oprávněný hněv a respektovat jej. Většina lidí se bohužel takového prožívání hněvu bojí, cítí z něj strach a trpí tak ve skutečnosti nedostatkem empatie. Tato neschopnost cítit a respektovat hněv druhých pak bývá často spouštěčem “oprávněného” násilí, vyvolaného hněvem lidí neboli “hněvem božím”.


Společnost, složená z frustrovaných jedinců neukotvených ve vědomí, která je navíc neustále rozdělována podružnými tématy, kdy na jedné straně doslova hltá mediálně produkované násilí nejrůznějšího druhu a na straně druhé je necitlivá k hněvu druhých, se pak stává živnou půdou pro nejrůznější násilné konflikty mezi lidmi.


Proto se uč cítit hněv svůj i hněv druhých, buď jeho vědomím a jednej vždy nikoliv z hněvu, ale z HNĚVIVÉ INTENZITY svobodného vědomí svého hněvu – a to vědomě, eticky, nenásilně ale ROZHODNĚ!


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kdo lže, tak i krade aneb "práce s intuicí už od malička"

NE-zdravé modifikace lidského chování v mužské populaci

Kontemplace Duškovy a Válkovy rakoviny