Vědecká konference 29. června 2021 pořádaná CIIRC ČVUT na téma "Co je to vědomí?"

Dostal jsem osobní pozvání od pořadatele vědecké konference předních odborníků - vědců ve svých oborech na účast a přednesení příspěvku k tématu "co je to vědomí".

Byl jsem pozván jako jediný "laický" zástupce, ve smyslu nezastupujícího konkrétní vědecké pracoviště či vědecký obor, jako ostatní vážení kolegové, převážně aktivní vědci, ocenění nejvyššími vyznamenáními za své zásluhy ve vědecké činnosti. Podle slov pořadatele, jsem jediný kdo napsal knihu o vědomí.

Výstupem z našeho uzavřeného setkání dvanácti zástupců svých oborů a oblastí bude sborník, který se právě v současné době edituje a pozdější konference o vědomí určená širší akademické obci a veřejnosti. 

Dále uvádím svůj původní nezkrácený přednesený příspěvek do konference a jejího sborníku.

Nejvyšší čas nejen se bavit o vědomí, ale i kultivovat vědomí v naší časné zkušenosti.

Nelze nesouhlasit, že otázka vědomí je primární otázkou jako takovou, a že je oním hledaným “společným jádrem” veškerého snažení, ke kterému dospívají i odborníci nejrůznějších vědních oborů a oblastí, kteří se dostávají na hranice svých vlastních předpokladů a výchozích ať už vyřčených či tiše přijatých výchozích přesvědčení o skutečnosti, či chceme-li “filozofii”. Možná jsme si málo vědomi, že jde ve skutečnosti o otázku zcela kritickou z pohledu daleko širších souvislostí, nebojím se říci doslova “osudovou křižovatkou” v historii lidstva, jak jej známe.

Globální ekonomická, ekologická a kulturní krize, tedy civilizační krize, které jsme svědky, je, míním, primárně krizí nedostatku vědomí, z něj plynoucích omezených přesvědčení o skutečnosti, člověku a světě, které se dále projektují v naší životní, společenské, ekonomické i politické praxi, a především v předčasných, unáhlených a na materiální hodnoty a zisky se orientující aktivity nejrůznějšího druhu.

Na základě svého téměř dvacetiletého transformačního intenzivního zájmu o meditaci a praktický zkušenostní výzkum v oblasti zintenzivňování a rozšiřování vědomí jsem dospěl k životnímu přesvědčení a postoji, že bez zásadní změny výchozího filozofického či metafyzického paradigmatu spočívajícího v uznání samotného vědomí jako prvotního principu naší zkušenosti a bez nové teorie a praxe vzešlé z tohoto nového vědomí nelze očekávat hlubší kvalitativní kulturní či civilizační změnu. Tato změna a možná transformace je nicméně neoddělitelná a plně závislá na kultivaci vědomí každého jednotlivce a na dostatečném počtu takovýchto jednotlivců.

Celková civilizační krize se projevuje mimo jiné tím, že většina lidských bytostí žije tak, že jejich životům dominuje zaměstnávání se, orientace na dělání a vlastnění a svůj žitý čas tak lidé zaplňují produkováním, nebo naopak konzumováním, prací nebo zábavou, místo toho, aby svůj čas věnovali tomu být více vědomý.

Co když je právě nejvyšší čas, aby člověk začal více svůj čas věnovat tomu být více vědomý, tedy aby věnoval svůj čas svému širšímu vědomému bytí místo jenom dělání a přebíhání od jedné věci k druhé, ať už v myšlenkách nebo činech? Naše společnost je orientovaná na dělání a vlastnění a není orientována na bytí a na to, být více vědomý. Být znamená totiž primárně být více a více vědomý toho co je, co vnímáme, cítíme, myslíme i toho co může být, což naší identitu přesouvá do sféry samotného bytí vědomím samým. 

Proč?

Neboť právě pouze pokud si dáváme čas na to, být vědomý plně naší zkušenosti jako celku a nikoliv jenom toho, co si právě myslíme, cítíme, a zakoušíme, tak se může každý z nás otevřít širšímu prostoru-poli vědomí, ve kterém každý spočíváme, který nám, podobně jako ryzí a prázdný prostor obklopující věci, může přinést nové vhledy a pochopení jakýchkoliv otázek či pocitů, které se nás aktuálně dotýkají. Pouze z takového širšího, prostorovějšího či rozšířeného vědomí můžeme přicházet jako lidé k hlubším smysluplnějším rozhodnutím, nalézat lepší praktická řešení jak pro osobní, tak světové problémy. A v neposlední řadě se také z tohoto širšího a hlubšího vědomí můžeme vztahovat k ostatním lidem hlubším a vědomějším způsobem, a tak vnášet ozdravnou transformaci do našich lidských vztahů.

Hodnoty naší globální kapitalistické kultury, jako jsou rychlost, zisk a zaneprázdněnost, jsou doslova v protikladu s meditativním časem potřebným pro kultivaci vědomí, s kontemplačním filozofickým myšlením a s vědomým rozhodováním. Být vědomý neznamená jenom primárně “celkově vnitřně zpomalit” ve svém vnímání a myšlení, ale zejména začít kultivovat zcela nový způsob vědomého prožívání, žití, vztahování, myšlení a cítění, ve kterém místo ztotožňování se s jednotlivým aspekty naší zkušenosti budeme naopak vědomím naší zkušenosti jako celku. To jistě vyžaduje vlastní vnitřní vzdělávání ve vědomí ve všech oblastech života a poznání, a nikoliv jenom vzdělávání v oblasti faktů a znalostí, jak známe z klasických vzdělávacích institucí.

A jako první ze všeho, jsem osobně přesvědčen, to vyžaduje zcela NOVÉ pochopení “vědomí” jako takového. Vědomí jako něčeho zásadně rozdílného od běžného pojetí schopnosti “být si vědom něčeho”, “něco si uvědomovat” v protikladu od netečnosti stavu “bezvědomí”, jak hlásá například wikipedie.

V naší zkušenosti je vše, co můžeme zakoušet a být si toho vědomi, ať už v našem nitru nebo ve světě kolem nás. A pak je zde samo vědomí všeho, co zakoušíme v nitru i ve světě. Toto “vědomí” - vědomí jako takové či ryzí vědomí - je tím, co nás současně osvobozuje od připoutanosti ke všemu, čeho si jsme nebo můžeme být vědomi v nitru i kolem nás.

Vědomí samo - vědomí jako takové - NENÍ produkt mozku, ani není uzavřeno v našich fyzických tělech, ani není osobní vlastností nějakého já (ega), ani není jakýmkoliv vedlejším projevem jakýchkoliv dějů. Vědomí má esenciálně neomezený a univerzální charakter POLE, či prostorového pole veškerého zakoušení. 

Vědomí je z principu transpersonální a jako takové přesahuje jakoukoliv fixní identitu, včetně skupinových identit, sociálních, ekonomických, etnických, kulturních, národnostních či náboženských. Neboť je to právě vědomí samo, které je esencí božství, které není chápáno jako určitý Bůh, který “má” vědomí, ale samo vědomí, univerzální vědomí všeho, co je a může být. 

Proto také každý, kdo si ve svém životě dává čas doslova “zastavit svět” a kultivuje své vědomí, nepracuje jenom na svém dobrém a zdravém bytí a životě, ale i pro celý svět, ve kterém žije - svět, jehož nemoci a neduhy povstávají právě z nedostatku vědomí, a proto jako takové nemohou být odstraněny žádnou vnější akcí postavenou na politice či psychologii identity.

Svůj osobní život jsem zasvětil hledání možných základů této nové, ryze zkušenostní filozofie vědomí, která myslí a nazírá přímo z vědomí - jeho rozpoznání. Mé vlastní spirituální vzdělávání tak přešlo v hlubší podoby jógy - jógy meditativního myšlení, ve které hledám souznící vyjádření nejen mé žité praxe vědomí, ale i univerzální filozoficko-zkušenostní rámec pro individuální vzdělávání a kultivaci vědomí v nejrůznějších oblastech lidského konání.

Dále se nechci a nebudu zabývat nějakým pouhým mým názorem “na vědomí”, nebo myšlením “o vědomí”, ale zkusme prostě meditativně myslet samo vědomí, oživit samo vědomí v naší zkušenosti. 

Jak víš, že něco vůbec existuje či je, nebo naopak že není nic?

Není to výhradně skrze vědomí dané věci či skutečnosti?

Jak víš, že ty sám existuješ?

Není to výhradně skrze vědomí tvé existence, vědomí tvého bytí?

Jak víš, že je přítomen svět a druzí?

Není to výhradně skrze vědomí světa a vědomí druhých?

Jak víš, že máš tělo či já?

Není to výhradně skrze vědomí těla a já?

Co přichází tedy první - vše, co si mohu být vědom, tedy zkušenost, nebo vědomí zakoušení samé?

Vědomí jako takové je z principu různé od všeho a od každé jednotlivé věci či skutečnosti světa, těla, bytí, či já, kterých si jsme vědomi.

Vědomí jako takové nemůže být redukováno - z principu - na pouhou vlastnost či produkt žádné věci či světa, bytí, či těl nebo já, kterých si jsme vědomi.

Právě toto je prvotní, či chceme-li absolutní princip vědomí.

Být si něčeho vědom, něco si uvědomovat, ještě vůbec neznamená být vědomý ve smyslu bytí vědomím samým našeho zakoušení.

Běžné chápání pojmu “vědomí” jako být si něčeho vědom je vždy již určitým způsobem zaměřené nebo ztotožněné vědomí s částí zkušenosti. Vědomí samé je naopak podobno ryzímu PROSTORU či PROSTOROVOSTI všech zkušenostních prostorů, který obklopuje nás i všechny věci a skutečnosti, které zakoušíme v něm, neoddělitelný a přesto různý od každé jednotlivé zkušenosti.

Vědomí má tak primární vlastnost POLE, neomezeného POLE vědomí, které zahrnuje a prostupuje každou věc a zkušenost, které si jsme vědomi nebo ji zakoušíme v tomto POLI. V tomto smyslu můžeme hovořit o UNIVERZÁLNÍM POLI vědomí.

Vědomí je ryzí prostorová subjektivita bez subjektu. 

Vědomí je si vědomé a dává tak všemu vědomí - to je podstata vědomí, proto nepotřebuje žádné já či jakoukoliv podobu bytí k tomu, aby bylo tím, kým jest - vědomím.

Nové možné paradigma pro život, vědu i spiritualitu, na rozdíl od stávajícího základu pro většinu vědeckého, náboženského i spirituálního myšlení, musí být tak založeno na rozpoznání a přijetí vědomí samého jako jediné skutečnosti tvořící všechny věci, bytosti a podoby bytí. 

Nové paradigma postavené na principu vědomí se tak stává potenciální novou možnou teorií všeho, novou zkušenostní metafyzikou či filozofií pro vědu, spiritualitu i každodenní život a umožní radikální re-interpretaci základní podstaty takových skutečností, které nazýváme Bůh, energie, prostor, čas, duše, tělo, život, svoboda, smrt, osvícení, zdraví atd.

Nové paradigma vědomí má potenciál přesáhnout dnes vnímané rozpory vědy a náboženství a z nich odvozené rozpory subjekt-objekt, já-tělo, živý-neživý, vědomí-nevědomí, duch-hmota, to vše v souladu již s myšlenkami J.A. Komenského, který tvrdil, že pravá věda i náboženství nemohou vyvstávat z různých základů či východisek. Toto nové paradigma tak nabízí jednotný přístup k životu v jeho esenci a ve všech jeho dimenzích a rozměrech.

Historické kořeny a echo filozofie vědomí

Samotný princip vědomí a jeho ryze zkušenostní filozofie o prvotnosti vědomí má své historické kořeny v advaitické filozofii indického kontinentu. 

Tato filozofie také rozpoznala samo “ryzí vědomí” jako “vše transcendující subjektivitu”, která je konečnou zkušeností za všemi věcmi a tedy i základem skutečného - meditativního myšlení. Současně nám tato filozofie zanechala i praktickou zkušenostní cestu - jógu - která vede ke zkušenostnímu ztotožnění s tímto principem a tedy přímé spirituální či metafyzické zkušenosti vědomí jako transcendentního i imanentního základu a podstaty všech věcí. Zejména jde o metafyzickou filozofii a praxi tzv. paramadvaity či nauky trika, která je v oblasti religionistiky známá jako tzv. “kašmírský šivaismus”a která je bohužel méně známá než klasická védanta. Nauka trika svého konceptuálního vrcholu dosáhla skrze práci filozofa a tantrika Abhinavagupty v 10. století, který žil v severní Indii, Kašmíru. Abhinavagupta jasně hovoří o vědomí a jeho multidimenzionalitě jako o nejvyšší skutečnosti a ve své filozofii mluví o mnohých subjektivních kvalitách samotného vědomí. 

Možná, nově naším jazykem artikulovaná filozofie vědomí, souzní s touto historickou středověkou indickou metafyzikou. Ta, na rozdíl od dnes populárního buddhismu, chápala samotný PROSTOR právě jako identický se samotným vědomím, který je jak neoddělitelný, tak absolutně různý od všeho co v něm existuje, zatímco buddhismus chápal jako konečnou skutečnost všech věcí tzv. “prázdnotu” či “ne-bytí”, místo vědomí samého.

Dále se jen stručně vyjádřím k nastíněným otázkám v navržených tématech k diskuzi, které by vyžadovaly hlubšího širšího zpracování, a to již z pohledu právě zkušenostní filozofie vědomí, která uznává vědomí jako prvotní princip všeho.

K jednotlivým nastíněným tématům:

Jak se na vědomí (a nevědomí) dívají “klasické” vědní disciplíny (filozofie, psychologie, přírodní vědy, medicína)?

Aktuální základy i závěry klasické vědy, filozofie, psychologie a medicíny vychází z jednotného tiše přijatého přesvědčení, že základním vědeckým faktem či skutečností je objektivní existence vesmíru tvořeného hmotou, energií, prostorem a lineárním časem. 

Vědomí samé pak nazírají jako fenomén, který je odvozený a závislý na takto vnímaném a zkoumaném vesmíru. Proto se zabývají předpokladatelnými “otázkami”, jako např. kdy vznikl život, kdy se objevilo poprvé vědomí, jak vědomí vzniká v mozku apod.

Nové paradigma postavené na principu vědomí naopak jako prvotní skutečně vědecký fakt či skutečnost považuje vědomí zkoumaného vesmíru a za svůj počátek nepovažuje objektivně existující vesmír, ale naopak subjektivně kvalitativní zkušenost vědomí tohoto vesmíru.

Filozofie dávno ztratila svůj původní hluboký meditativní význam a stala se spíše historií kupení abstraktního myšlení “o” subjektivních zkušenostech. Krizi filozofického myšlení, které bylo v dnešní době nahrazeno doslova technologickým a technokratickým “ne-myšlením”, vyjádřil ve svých dílech M. Heidegger a burcoval k návratu k otázce po bytí samém a po novém myšlení z toho plynoucím. Právě filozofie vědomí vycházející ze zkušenostního principu, jak byl nastíněn, se nabízí jako možný nový počátek filozofie jak ji známe a současně jako nový návrat k původní úloze filozofie jako meditativního vnímání a myšlení věcí samých, a nikoliv spekulování “o” věcech.

Psychologie, pokud pominu její alternativní tzv. transpersonální přístup, ač má v samotném názvu slovo “psyche” (duše),  člověka chápe a nazírá jako čistě osobní vědomí sebe či tzv. “mysl”, která je omezena na hmotné tělo a je produktem našeho mozku a nervové soustavy. Člověk tak byl doslova schizoidně rozdělen na jakousi individuální vědomou mysl, kterou se zabývá psychologie a fyzické tělo, jak jej vidí a nazírá medicína. 

Princip vědomí naopak rozpoznává, že samo vědomí je univerzální a všeprostupující duší neomezenou hranicemi těla, které tvoří základ člověka a že to, co nazýváme mysl a tělo jsou různé projevy této duše, jejíž esencí je cítící vědomí, kterým jsme.

Medicína zkoumá jakési “medicínské tělo” nikoliv člověka samého. Vidí a nazírá lidské tělo z vnějšku z jeho povrchu jako čistě fyzicky hmotné. Rozlišuje pouze to, zda je člověk tzv. “při vědomí” nebo v “bezvědomí” na základě toho, zda reagujeme na podněty. Medicína jako by neviděla živého člověka, který je tím, kdo je skutečně nemocen, ale vidí pouze různé katalogizované symptomy, které se snaží eliminovat.

Jakým způsobem si je život vědom sám sebe (vědomé sebepoznání)?

Tato otázka, míním, vyvstává z již přijatých přesvědčení “o vědomí”. Současně je třeba si říci, jak chápeme to, co zveme “život”. Pokud připustíme, že život všemu, veškerým formám bytí, ať už z našeho omezeného pohledu “živým” i “neživým”, dává samo vědomí, pak život sám, jako věčné naplňování nejrůznějších forem bytí a bytostí, je životem vědomí a jeho, v něm spočívajících, nevyčerpatelných možností potenciálních podob bytí a bytostí.

Z našeho pohledu jistě musíme rozlišovat “vědomí sebe”, vědomí našeho zakoušeného či prožívaného já a samo rozpoznání “vědomí jako takového”, jako našeho skutečného zakoušejícího já všech našich zakoušených já a jejich zkušeností. Pak můžeme hovořit o vědomém rozpoznání vědomí jako našeho pravého Já, kterým není žádným z našich mnohých prožívaných já (ego), ale je jím samotné cítící pole vědomí. Právě rozpoznání vědomí našeho prožívání a zakoušení jako celku (átman/džíva), které je soupodstatné s univerzálním vědomím všeho co je a může být (brahman/Šiva) jako skutečné identity nás samých, je tím, co se ve východní kontemplativní filozofické tradici advaity chápe jako “poznání sebe”.

Jak vznikl život na naší planetě či ve vesmíru?

Opět, míním, že jde o předčasnou otázku plynoucí z již předem interpretovaného lineárního vnímání času a s tímto konceptem spojené tzv. “evoluce”, která je chápaná jako postupný vývoj, ve kterém se v určitém okamžiku “objevilo” vědomí či “život”, jak jej chápeme.

Míním, že život ve všech podobách se “objevil” - lépe se stále aktualizuje současně s celým vesmírem jako vnitřní tvořivé kontinuum vědomí. Tedy prostá odpověď na otázku, jak vznikl život, je, že život je přítomen OD-JAK-ŽIVA, neboť není života mimo samo vědomí a jeho tvůrčí proces stávání se.

Na kterém vývojovém stupni se setkáváme s vědomím?

Jednoduchou odpovědí je: na všech, neboť vše je unikátní individualizovanou podobou univerzálního vědomí. Neboť není nic mimo samo vědomí. 

Meditativní filozofické tázání této otázky nám říká, že v ní opět už předem přijímáme skutečnost, že vědomí není prvotní princip a že se muselo tedy teprve objevit, a proto se ptáme po “vývojovém stupni”.

Existuje vůbec vědomí zvířat a rostlin?

Ano, ve smyslu unikátních polí vědomí a kvalit, kterými jsou rostliny, zvířata i jiné bytosti ztělesněním. Ano, každá forma bytí, každé tělo věci či bytosti je ohraničeným ztělesněným vědomím v dané podobě, která se stále aktualizuje. Samozřejmě, samo vědomí rostlin, nebo zvířat, ale i minerálů je kvalitativně jiné než vědomí, kterým jsme například my sami-lidé, ale základem všeho, stejně jako nás samých, je vědomí. Vše, čemu říkáme neživá hmota, rostliny, zvířata i jiné bytosti s těly fyzickými i ne-fyzickými jsou vědomím ve své unikátní individuální podobě a jsou také jinak “vědomé”- tedy jiným způsobem se vědomí skrze tato těla manifestuje, vnímá a prožívá.

Dokonce lze tyto jiné formy vědomí v meditativním souznění či kvalitativní rezonanci zkušenostně prožít, vnímat a zakoušet skrze různá těla.

Jaké poznatky a koncepce týkající se vědomí přináší kvantová fyzika?

Aniž bych se chtěl pouštět do detailů konceptů, které nabízí kvantová fyzika, tak i přesto, že již nevidí jenom částice, ale i vlny a tzv. kvanta jako esenci reality, není zde stále posun od primárního zaměření na vědomí samé všech zkoumaných jevů, ale na samotné jevy zkoumané již určitými technologickými přístupy a z nich odvozované teorie pak se snaží vydávat za “univerzální”.

Nicméně určité prvky - koncepty, lze nově reinterpretovat v rámci nové metafyziky či filozofie vědomí. POLE chápané jako pole vědomí. Místo kvant energií, můžeme uvažovat kvalia - subjektivní kvality či vzory, které se manifestují v podobě unikátních polí a podob vědomí v tomto primárním neohraničeném poli vědomí ve všech formách a podobách bytí.

Existuje univerzální vědomí?

Ano, vědomí v jeho celistvosti jako vědomí všeho co je a může být, tedy vědomí jak aktuálního tak možného - potenciálního bytí jako celku, můžeme právem nazývat univerzálním, absolutním či “božským” vědomím. 

Dokonce můžeme zkušenostně zakoušet naši podstatnou identitu s tímto vědomím v zintenzivněných meditativních stavech. Naše - ve smyslu vědomí kterým jsme, tedy vědomí prožívaného sebe a těla jako celku je sou-podstatné s univerzálním či božským vědomím. Proto rozpoznání sebe jako samo vědomí je rozpoznání našeho božství, naší božské podstaty. Metafyzika vědomí tak přirozeně přesahuje dnešní rozpor vědy a náboženství či spirituality bez zatížení dogmatikami té či oné strany.

Co je to společenské vědomí?

Společnost je tvořená primárně jednotlivými individualitami a jejich vztahy. Pak pokud chceme hovořit o “společenském vědomí”, jako o jakémsi “souhrnném vědomí” lidí žijících ve společnosti, můžeme hovořit o jakémsi kolektivním klimatu utvářeném jednotlivými vědomími jednotlivců, jejich hodnotami, přesvědčeními, názory, postoji, které je echem aktuálního stavu vědomí jedinců společnosti.

Obecně naše metafyzické, či spirituální hodnoty, které jako lidé kolektivně vzýváme a žijeme, se postupně stávají naší ekonomickou, sociální, politickou, kulturní či chceme-li společenskou praxí. 

Člověk je součástí určité společnosti, kam se rodí a s ní samozřejmě vždy do určité míry sdílí přijaté hodnoty, přesvědčení, názory a je tedy tímto prostředím jak ovlivňován, tak do něj vnáší svou unikátnost.

Můžeme říci, že “společenské vědomí” je odrazem stavu vědomí, hodnot a přesvědčení jednotlivců tvořící dané společenství.

Jakou roli hrají epigenetické mezigenerační přenosy?

Míním, že jevy, které epigenetika zkoumá budou mít své vysvětlení právě z pohledu vědomí, jeho polí a vzájemné tvarové či morfické kvalitativní rezonance, která zajišťuje sdílení či “dědění” určitých kvalit, byť vždy současně svým unikátním způsobem. Dotýkají si nicméně ještě zásadnějších otázek a to co je vlastně člověk, duše a jaký je vztah mezi lidmi biologicky spojenými z tohoto pohledu.

Umělá inteligence: Kurzweilova singularita, vědomí robotů a Asimovovy zákony, superinteligence, umělý život a vědomí strojů.

Než začneme vůbec hovořit o umělé či super “inteligenci”, měli bychom spíše reinterpretovat to, co míníme vlastně slovem inteligence. Pokud chápeme inteligenci z pohledu vědomí jako určitou míru kvalitativního rozlišování a vnímání, která je projevem vědomí v každé bytosti, pak je otázka, zda lze hovořit vůbec o “umělé” inteligenci. Tedy zda to, co dnes zveme tzv. “umělou inteligencí” je hodno být zváno inteligencí vůbec.

Jestli se stále v těchto dnes moderních technologiích nepohybujeme u prosté snahy “nápodoby” na základě již vložených algoritmů, které jsou vždy nakonec na úplném dně reprezentovány binárním kódem?

Osobně slova a koncepty jako “superinteligence”, “umělý život” či “vědomí strojů a robotů" vnímám jako vyjádření krize nedostatku vědomí, kdy se snažíme dokonce mimo sebe či vedle sebe vytvořit - napodobit “inteligentní chování”, jako bychom si chtěli hrát na boha-stvořitele, ale zvolili jsme si omezený výsek našeho vlastního již určitým způsobem zaměřeného vědomí.

Ptejme se spíše po záměrech - po vědomí, které nás pudí k úsilí tímto směrem? Jde opravdu o snahu zkvalitnit lidský život s ideálem, nahrazení těžké manuální práce? Nebo jde jenom o recyklaci klasických hodnot kapitalismu, tedy zisk na prvním místě, ať už v podobě tzv. efektivity práce a výroby, nebo ušetření lidských zdrojů?

Chápu, že fascinace technologickými dovednostmi v této oblasti může hraničit až z jistým náboženským entuziasmem, jak nám věda a technologie přinese světlé zítřky, ale tím padáme do zásadního omylu, že kvalita lidského života a celé společnosti stojí stále na materialistických hodnotách a pohledech na život.

Asi bych se nebál toho, že nějaký robot by sám od sebe šel proti člověku, pokud prvně sám člověk nepůjde proti sobě. Zatím jako lidstvo řešme daleko přízemnější otázky, třeba to, abychom jako kolektiv dospěli k závěru, že zabíjení druhých bytostí a jednání na úkor druhých bytostí, nemůže prostě přinést kvalitnější život, ani lepší civilizaci celku. K řešení těchto otázek jsme se zatím jako lidstvo ani nedopracovali, ale už si pohráváme s otázkou stvoření umělého života. Pak se jistě právem obáváme, že mohou jednou jít stroje proti lidem. Hollywoodské korporace už na toto téma natočila nejeden film.

Prvotní vlastností vědomí samého je, že kromě toho, že je POLEM, je primárním CITEM (v sanskrtu se vědomí přímo označuje cit) a tento cit žádný zkonstruovaný robot či stroj prostě neprocitne, byť jistě se naučí ve vnější nápodobě napodobovat “inteligentní projev”. Ale to vše nakonec na základě přenosu binárních dat a nikoliv život sám v jeho primární nepředvídatelnosti a hlubokém CITU vědomí spojeného se vším co je a může být. Navíc žádný robot, stroj, umělá inteligence po vypnutí elektriky nepodrží napodobování vědomí, chování lidí, tudíž mluvit o vědomí robotů se stručně řečeno jeví jako nesmysl.

Otázky typu, jak vznikl život, či jaký je rozdíl mezi živým a neživým, či kde jsou hranice či rozhraní mezi živým a neživým, jsou zase otázky plynoucí z již určitého omezeného interpretačního rámce vnímání zkušenosti. Z pohledu vědomí je vše určitou formou-podobou vědomí a ztělesněním, tedy svým unikátním způsobem živé a vědomé. Otázka, jak vznikl život, umisťovaná kamsi v lineárním čase do minulosti, je opět otázkou vycházející z aktuálního pohledu na samo vědomí. Otázka po “rozdílu” je spíše otázkou na nás, proč vlastně dělíme věci na živé a neživé. Podobně otázka po rozhraní je otázkou plynoucí opět z prvotního vnímání dvou skutečností: živé a neživé přírody.

Rozšířením toho, čeho jsme si vědomi, tedy vědomí své právě prožívané zkušenosti jako celku, se stáváme samotným vědomím naší zkušenosti jako celku, kterým není žádný aspekt z naší zakoušené zkušenosti, ale zakoušející já, kterým je vědomí samo.

Kultivovat myšlenek prosté cítící vědomí všeho, co zakoušíme, bez ztotožňování se s jednotlivými aspekty naší zkušenosti jako celku do ztráty či pohlcení vědomí v nich, je dobrým začátkem nového přístupu k samotnému vědomí. Zkušenostně pak můžeme vyjádřit trojjedinou pravdu o vědomí asi takto:

1.Vědomí je prvotní POLE a podmínka veškerého zakoušení a všech podob bytí;

2. Vědomí je vše a ve všem;

3. Vše je unikátní podobou bytí tohoto vědomí.