Relativizace pravdivosti jako projev nedostatku vědomí a omezeného myšlení

 

“Cokoliv slyšíme, je názor, ale nikoliv fakt. Cokoliv vidíme, je úhel pohledu, ale nikoliv pravda.”

Marcus Aurelius, římský císař a filozof, představitel tzv. stoicismu

Výše uvedený citát se často používá pro podporu názoru, že vše je relativní, že každý má tu svoji pravdu a že pravda jako taková je jen jakýsi soubor názorů či pohledů na pravdu a že jediné, co můžeme vidět, je pouze náš osobní úhel pohledu. Tento postoj a názor je jako opium protkán ne-myšlením v oblasti spirituálních věd a tzv. ezoteriky. Není za ním pouze nedostatek vědomí přímo cítícího pravdivost? Opravdu nelze slyšet pravdu, opravdu nelze vidět pravdivě? Komu se vlastně hodí názor, který sděluje daný citát?

Odpovídá však pohled či názor vyjádřený výše uvedeným citátem skutečně pravdě? Je pravdivý?

Pokud přijmeme tento výrok či sdělení, přisuzované Marcusi Aureliu, jako fakt, či pravdu, tak nám vlastně samotný citát sděluje, že tato “pravda” je pouze názorem a něčím úhlem pohledu – v tomto případě úhlem pohledu římského císaře Marca Aurelia, a nikoliv tedy pravdou či faktem! Takže se toto tvrzení samo odhaluje tím, co skutečně říká. Stručně řečeno – při vší úctě k tomuto římskému císaři – je to blábol a filozofický nesmysl, negující to, co sám tvrdí. Je až s podivem, že si toho dosud nikdo nevšimnul!

Dnes se v recyklované podobě lze setkat s chytráckým “důkazem” toho, že každý má svůj jiný úhel pohledu, který může být taky pravdou, kdy se namaluje na papír číslo 6 (resp. 9) a dotyčný se vás ptá, co vidíte; typicky se “vidí” jedno z čísel 6 či 9 a druhý člověk sedící proti vám samozřejmě “vidí” to druhé číslo z této dvojice. Ale je tomu skutečně tak? Zastavme se ale u toho “vidí”. Opravdu můžeme “vidět” – přímo bezprostředně smyslově zakoušet něco jako je matematická abstrakce – číslo 6/9? Není tomu spíše tak, že to, co opravdu bezprostředně “vidíme”, je prostě určitým čáro-tvarem na papíře. To je to, co skutečně vidíme. A to skutečně “vidí” každý. Jinou věci samozřejmě je, zda si toho je dotyčný vůbec vědom a zda je jeho vědomí omezeno na hlavu a jeho mentální naučené dráhy – pak vidí svou zkušenostní interpretaci v podobě abstrakce-symbolu čísla 6/9; v případě prvotního celotělesného smyslového vnímání zkrátka vidíme určitou tvarovost manifestující se na papíře a až prostřednictvím mentálního pozorovatele můžeme v tomto vědomí vidět i symbol pro číslo. Nicméně i v tomto případě můžeme vidět pravdu celou, pokud si jsme současně vědomi, že při otočení tohoto symbolu získáme symbol pro číslo druhé. Jinými slovy – tento uváděný “důkaz” relativity pravdy není skutečným důkazem.

Osobně jsem naopak přesvědčen, že to, co je pravdivé, v přeneseném slova smyslu skutečné či faktem nezávisle na jakémkoliv názoru, lze vnímat, cítit, slyšet, či myslet. Jeden příklad za všechny: když někdo například tvrdí, že svět je objektivní realita složená z pevné hmoty a energie, nebo že centrem člověka a zdrojem jeho vědomí je mozek,, tak je to opět jen názor – tvrzení na základě omezeného vědomí reality, která je tak zákonitě  omezeným “úhlem pohledu”, pravdivým pouze pro daný způsob vnímání. Navíc uvedené tvrzení je zkušenostně nedokazatelné. Je tedy prostě nepravdivé.

Pokud ale třeba i jenom slyšíme například sdělení, že vědomí jako takové je prvotní princip a pole, ze kterého vše, co je a může být vyvstává a přebývá ve svých aktuálních i potenciálních podobách jako samotné kvality a vzory vědomí samého, tak toto sdělení je prostě pravdou – pravením toho, co tak jest (prav(pravit) – da(to co jest)) a to opět nezávisle na jakékoliv názoru – i na tom, že vše je jenom “úhel pohledu” apod. 

Pokud například vidíme sebe i druhé jako pouhá fyzická těla – objekty v prostoru patřícímu objektivnímu hmotnému vesmíru kolem nás, tak vidíme ze svého stavu omezeného vědomí a tedy jím daného – možného vnímání – a pak platí, že jde o náš omezený “úhel pohledu”, který je sice v naší zkušenosti “pravdivý”, ale nikoliv skutečný ve smyslu vidění pravdy jaká je. Pokud ale sebe i druhé cítíme a vnímáme jako individuální vědomí ztělesňované v našem zakoušení sebe a druhých, pak můžeme říci, že prostě vidíme pravdivě. Pokud prostor kolem nás i v našem nitru přímo cítíme jako neomezenou prostorovost samotného vědomí plnou své blažené vitality, pak opět přímo “vidíme”, nazíráme a zakoušíme skutečnost jaká je, tedy pravdu z pohledu skutečnosti. 

Výše uvedená kontemplace ukázala, že i stále opakované výroky tzv. “historických” “autorit” – zejména těch mrtvých – zdaleka nemusí být nejen pravdivé, ale často jsou doslova nesmyslem a jejich přijetí za naše přesvědčení je dokonce nezdravé. Zdravím Marca Aurelia. Chce se mi zvolat toto: “Lidé bděte a učte se myslet a nepapouškujte tu či onu zdánlivou “autoritu”, ale dotazujte všechna jejich tvrzení ve své vlastní zkušenosti.”

Zajímavé také je, jak “historický” (spíše hysterický:-)) názor a úhel pohledu římského císaře souzní s přesvědčeními panujícími v oblasti dnešní new-age spirituality. Opravdu měl římský císař, podobně jako dnešní globalistický “císař”, zájem na tom, aby se odhalovala pravdivost? Ale to je již další otázka. :-) 

Ptejme se sami, komu se opravdu hodí tato relativizace pravdy? 

Nevede tento postoj v podstatě k nihilismu? 

Opravdu je pravda pouze soubor relativních úhlů pohledů? 

Opravdu nelze poznávat a komunikovat skutečnou pravdu? 

Opravdu nelze slyšet pravdu?