O rozdílu mezi uměním a uměleckou tvorbou a současnou “chorobopisnou” trhem deformovanou podobou

Medusa, Peter Paul Rubens, 1618

Dnešní doba je mimo jiné charakteristická naprostou devalvací spirituálních a tím i v pravdě skutečných kulturních hodnot. Co nenachází ocenění na “trhu”, tedy je tzv. “neprodejné”, to nemá v takto pojímaném světě hodnotu a přitom právě taková je skutečná povaha, hodnota a skryté bohatství toho, co lze zvát uměním v tom nejhlubším slova smyslu.

Není smyslem umění komunikovat širší vědomí, širší inteligenci, širší cítění, širší prožívání skrze naší širší duši a v jejím unikátním specifickém projevu, či projevech, ať je to malba, symfonie, socha, opera, poezie, filozofické pojednání, tělesný projev, až po celý náš život sám?

Není konečným uměním, umění života samého, ve kterém se celý náš mnohadimenzionální život stává v tomto smyslu uměleckým projevem, uměleckým kontinuem?

Umělecká tvorba, ať je jejím konečným artefaktem socha, symfonie, obraz, filozofické pojednání, tělesná krása nebo vynikající jídlo, je primárně svobodná, tj. nesleduje žádný jiný cíl než svobodnou manifestaci svého širšího ducha a jeho kvality v jeho svobodném ztělesnění - proniknutí “na svět”.

Umělecká tvorba nesleduje nějakou “osobní slávu” jako fixní identitu “umělců”, ani výdělek, či peníze na živobytí, ani propagaci jako koncerty, výstavy, snahy dostání knih na trh apod. Ano, dnes jsme svědky mnoha tzv. “uměleckých projevů”, ale málo projevů skutečného umění.

Kolik z těch všemožných “uměleckých projevů”, které se prodávají na trhu, ale opravdu vyzařuje a komunikuje širší vědomí a inteligenci, projevující se uměleckým či metafyzickým způsobem v těchto artefaktech a přináší bezprostřední prožitek nejen autorovi duše, ale i dotek jeho širší duše či tvůrčího genia loci a tran-osobních kvalit vědomí, který skrze něj hovoří v tom nejhlubším slova smyslu?

Současně ale lze snadno číst, čeho je daný “umělecký projev” skutečně projevem, jaké citové tóny vědomí komunikuje, v jakém rozpoložení byla duše autora, i záměr dané tvorby (i v pracích takových umělců-géniů jako byl R. Wágner je poznat co byl projev jeho tvůrčího svobodného ducha a co bylo zatíženo “napsáním na objednávku”). I v případě, že daný “umělec” nekomunikuje skutečně hlubší kvality svého vědomí, vždy nějakým způsobem komunikuje ale “sebe”. Meditací, citovým nasloucháním uměleckých děl rozpoznáváme nejen aktuální rozpoložení ducha tvorby, ale i to, z jakého centra vědomí je umění skutečně vytvářeno, zda osobností či skutečně širším “géniem”, zda jde opravdu o komunikaci širších kvalit vědomí nebo naopak - což je typické dnes jde pouze o jistou formu “sebe-terapie” daného “umělce”, mnohdy doslova “chorobopis”, když vidíme některé malby či práce dnes vystavujících všemožných “umělců”. Často jsou v těchto “uměleckých projevech” cítit mentální projekce, vlastní deformované postoje k sobě a tělu a témata v kterých se daný umělec v životě utápí,  apod. Některé umělecké projevy dnes už dokonce potřebují i “komentovanou prohlídku”, aby se konzumentovi takových uměleckých projevů vysvětlil onen “umělecký projev”.  

Opravdu si máme myslet, že například všechny nejrůznější “umělecké projevy”, jsou projevem transcendentního ducha a jeho hlubších kvalit? 

Nejde často spíše o chorobopisy autorů a vyjadřování jejich vlastních osobních témat, které nerozpoznali jako podvědomou snahu o terapii své duše?

Skutečná umělecká tvorba není motivována ani existenčními popudy, ani projevem vlastní auto-terapie a již vůbec se nepodbízí trhu, ve skutečnosti ani není pro jakýkoliv trh určena, neboť je živena svou komunikací skrze aktivní bytí autora, který dává cítěnému ztělesněnou podobu ve své rekreativní tvorbě. Autora či umělce naplňuje autorství  - nikoliv ve smyslu nějakého “zákona” či ”vlastnění”, ale jako hluboká metafyzická zkušenost doslova “porodu”, v tom nejhlubším slova smyslu, jeho hlubších kvalit, jež by neměly jinou možnost projevení, a svou svobodnou tvorbou jim doslova vdechuje život a ztělesňuje je.