Úpadek lidských “technologií” ve světle technologického pokroku

Máme tendenci považovat výdobytky vnějších technologií naší aktuální vědy za tzv. “technologický” pokrok, který se vyvíjí v čase. 

Pamatuji si ještě dobu jenom analogových telefonů a TV, pak všechny ty kazety, VHS, CD, PC, internet, až po dnešní “chytré telefony” integrující vše v jednom.

Lze ve skutečnosti toto vše považovat opravdu za “lidské” technologie ve smyslu rozvíjející či kultivující vrozené lidské technologie - technologie do-slova a do-písmene, od bohů?

Co když ve skutečnosti v pravdě lidskou technologií, jejíž poslední pokrok jsme zažili, bylo nabití či procitnutí schopnosti řeči - schopností hluboce pouze cítěné tiché smysly a významy komunikovat zvukovým proudem - podstatně muzikálního charakteru, který současně zcela přirozeně slyší i druhá bytost právě v podobě tiše sdílených cítěných smyslů a významů.

Není doslova zázrakem, když jen tak opřeni o kuchyňský pult hovoříte s partnerem proti sobě a oba dva současně cítíte souznící cítění komunikovaného, jež vás oba současně oblažuje? 

Jak je možné - jak se děje - že tiché významy se transformují - doslova magicky proměňují v souvislý tok zvukového proudu řeči, aniž bychom měli dopředu nějak promyšlená slova, které užijeme?

Jak je možné, že pouhým slyšením tohoto proudu zvuku se v našem naslouchajícím nitru odhaluje tichý smysl a význam “za slovy”, přesto nesen zvukem slov a umožňuje nám souznící sdílené cítění stejného a přeci unikátně individuálně prožívaného oběma?

Nejde právě v případě řeči doslova a do písmene o DAR bohů a současně to, co má stále i skrytý potenciál opětného spojení s naším božstvím?

Jaký technologický nástroj při této lidské technologii užíváme? Naše tělo jako celek - tělo jako takové - tedy to, jak jej prožíváme z jeho niternosti jako cítící stále se ztělesňující duši, jež cítí ony tiché významy, které skrze řeč těla včetně zvukové komunikujeme.

K této technologii nepotřebujeme žádnou vnější věc, ani jinou zkušenostní dimenzi, než výhradně naše vlastní tělesné vědomí. K čemu je nám zde znalost nebo vlastnění nejmodernějších technologií?

Jako jakýsi druhý skutečný lidský technologický pokrok pak můžeme chápat rozšíření této primární technologie mluvené řeči o její vnější zachycení skrze tzv. psanou řeč a její abecedu, tedy vyvstání umů písma - komunikace řeči symbolickým obrazem.

Není to doslova a do písmene zázrak, že skrze omezenou množinu symbolů pro rozlišitelné základní zvuky dostáváme nekonečný potenciál jejich kombinací, a tedy i komunikovaných smyslů a významů?

Základní technologický artefakt této lidské technologie našel své materiální ztělesnění v podobě  - obecně - knihy.

Není kniha opět doslova a do písmene zázrakem, který čtenáři umožňuje přímé spojení s duší autora? Kniha není jen zachycením něčeho řečeného něčími slovy, ale je primárně vyjádřením duše autora, niterného duševního a duchovního prostoru autora. Kniha je defacto místem setkání duše jednoho člověka s duší druhého člověka, a tak také tichým “posvátným” prostorem obohacení o spojení s tímto prostorem autora v naší vlastní individuální zkušenosti.

Kniha tak není primárně jenom materiálním výrobkem na knižní trh tvořená svým materiálem v podobě papíru a inkoustu - ale doslova ztělesněným médiem vnitřního prostoru tichých významů a smyslů a doslova dechu autora, v tzv. “3D” podobě knihy. Není toto obrovský zázrak vidět před sebou takto ztělesněné doslova vyslovené či řečené “dítě”? Není to doslova a do písmene zázrak možnost se spojit a cítit duši velkých lidských duchů skrze jejich sdělení, podobně jako když posloucháme symfonie hudebních skladatelů? Nehledě na zcela praktické využití ve sdílení informací a dalších potřebných životních a civilizačních znalostí a jejich sdílení potřebných pro danou jazykovou komunitu?

Došlo k nějakému dalšímu pokroku v těchto primárních lidských technologiích?

Nebo naopak jsme svědky spíše postupného odumírání slov od svých původních živých významů a postupného nahrazování živé řeči mechanickým řetězením slov až po dnešní AI?

Může lidského ducha a jeho neviditelný, ale reálný vnitřní vesmír tichých smyslů a významů být nahrazen slovy a manipulaci s nimi strojovým způsobem, jak dnes činí tzv. “umělá inteligence”?

Může lidské slovo a jeho naslouchání být nahrazeno pouhým viděním obrazů generovaných opět tzv. “umělou inteligencí”?

Kniha je v tomto smyslu doslova revoluční prostředek, a to v každých dobách, kdy knihy byly součástí civilizací.

Nebyly to právě tyto artefakty - knihy, které často ovlivnily celé masy či generace lidí? Příkladů je v historii více než dost, namátkou - Bible, Korán, Mein Kampf, Kapitál, Protokoly sionských mudrců. Ale i takový Karel May svými indiánkami ovlivnil celé generace dospívající mládeže, nebo knihy Julese Vernea jistě měly vliv na generace vědců a techniků, apod. Knihy Aloise Jiráska formovaly národní cítění občanů vzniklého československého státu, apod.

Nebyly to právě knihy, které vždy v dobách o totalitní ovládnutí lidského myšlení byly právě nepohodlné a doslova fyzicky zlikvidované, často se svými autory a doslova “páleny na hranicích”?

Jak opět povznést a pokročit v této naší původní lidské technologii? 

Co spíše, než zaváděním stále nových “odborných” pojmů pro všemožné abstraktní spekulace (často tvořené jenom přídavnými jmény k dalším slovům), se vrátit k základnímu slovníku zachycující realitu a zcela nově přezkoumat její zkušenostní skutečnost, a tak obsah těchto slov?

Co třeba začít se základními aspekty naší prožívané zkušenosti, jako co je to “vědomí”, “já”, “tělo”, “vesmír”, “prostor”, “čas”, “druzí”, “inteligence”, atd.?

Co třeba začít dekonstruovat mentální “historické nánosy” na významech původních tzv. “archaických” slov?

Co začít nově pečlivě zkoumat svůj mateřský jazyk, svojí řeč a začít jí více před jejím pouhým používáním také hluboce slyšet? Zejména v naší mateřské češtině objevíme zcela novou - hlubší řeč samotných slov, které často používáme. 

Co opět svým dětem začít před spaním číst a vést je k naslouchání jejich vlastní vnitřní řeči tichých smyslů a významů “za slovy” spíše, než k pouhému zrakovému konzumerismu obrazů?

Řeč a jazyk se doslova stává místem “boje” o lidskou duši. Podsunutím určité řeči - často vyvstalé z jiných jazykových, a tedy z principu zcela jiných kultur, vede doslova k přejímání nových jazyků, které současně odřezávají od zdroje naší původní řeči. Stáváme se tak doslova opakující řečí druhých, místo svou vlastní živou řečí ukotvenou ve své mateřštině a vyvstávající z ní. Je naší prvorozenou technologií naplňováním našich nejhlubších tvůrčích duševních kvalit. Omezení řeči vede k omezení vědomí na nejrůznější pouhé mentální koncepty a současně i možnosti vyjadřování hlubších cítěných  - metafyzických významů a smyslů.

Proto míním, že právě věnování doslova “mateřské” péče naší řeči, současně s tím, abychom jí osvobodili od navyklých - vědomí omezujících myšlenkových struktur-konceptů a současně se touto novou řečí nechávali proměňovat skrze vnímání hlubších smyslů a významů této řeči, je skutečným novým technologickým pokrokem - či skutečným novým “národním” ve smyslu jazykovým ob-rozením. Jedině řeč má skutečnou moc proměňovat svět a jeho žitou zkušenost.